„Půjdeš nám otevřít muniční sklad!“ přikáže mi ten jeden.
„Ani mě nenapadne!“
„Nejsme tady od toho, abychom tě přesvědčovali,“ řekne ten druhý.
„A já tu nejsem od toho, abych otevíral muniční sklad. Běžte si vedle, ten je od toho.“
Jeden sáhne do kapsy pro notýsek, zalistuje v něm a podívá se na mě: „Seš Dobrman? Karel Dobrman.“
„Jsem. A co má být?“
„Tak se nás nesnaž zmást řečima, že nejsi od toho.“
„Vy mi nemáte co poroučet. Táhněte, odkud jste přišli, vy dva blbí bezdomovci.“
Přerušili komunikaci, stáhli se do sebe uraženi na nejvyšší možnou míru a začali hrát hru nikdo tu není, prolistovali kalendář, četli, pozorovali a zase jen listovali a zase četli. Já mezitím nedělal nic. Když ten vstupní part přehráli, viděl jsem a hlavně pochopil, že proti nim nic nezmůžu. Kývl jsem na jejich požadavek, souhlasil jsem, abych se jich co nejrychleji zbavil.
„Kde máte povolení?“
Předložili mi list častým překládáním značně již opotřebovaný. Stálo na něm strojopisem velkými písmeny: Povolujeme výše uvedeným dvěma mužům provést kontrolu muničního skladu. Výše uvedení muži nebyli vypsáni jmény, nýbrž načrtnuti v karikatuře, ta se lehko dala porovnat s originálem. Byli to oni, chlapci počmáraní. Vpravo dole bylo razítko zplnomocňujícího úřadu pro všeobecné i speciální zplnomocňování a podpis zplnomocňujícího úředníka, samozřejmě úplně nečitelný. Dobrá. Co se má stát, nechť se i stane.
„No, když chcete,“ řeknu odevzdaně, což vzbudí škodolibý smích.
„Omyl!“ zvolají oba. „Jestli my chceme nebo nechceme, není vůbec důležité, důležité je, co chceš ty.“
„Kdo? Já snad?“ zeptám se nevěřícně.
„Kdo jiný?“ směje se jeden a směje se jako druhý. „Kdo jiný než ty sám!“
„No to je mi novina.“
„Máme povolení, a ty musíš. Ale ty musíš, jako když chceš. My tu nejsme od toho, abysme tě k něčemu nutili, od toho jsou u nás jiní. Ty tu plníš nějakou povinnost nejen proto, že musíš, ale hlavně proto, že chceš.“
„Taková je tedy pravda?“
„A jakápak jiná?“ zasmáli se oba.
Kolem skladu bylo všechno v pořádku i vítr byl na svém místě, hvízdal na skuliny chatrče. Opatrně jsem odstranil pečetě a odemkl petlici i šedé plechové dveře. Sledovali, jak to dělám. Dveře zaskřípaly v závěsech, muži vyndali baterky a posvítili dovnitř. Do země zapuštěná betonová kobka byla plná harampádí: plechové umývadlo, děravý hrnec, jízdní kolo, z něhož trčí dráty, pneumatika, střepy, lucerna, kameninový hrnec vyztužený pletivem, děravé roury od kamen. Tohle že je munice? Muži se na sebe podívali a ten jeden řekl: „Je to jasné!“ Druhý pokýval hlavou, že si myslí to samé a hlasitě potáhl nosem. Podíval jsem se z jednoho na druhého, jsou si podobní, oba stejně vyškolení a vojenským drilem zformovaní.
„Naval pečetítko a klíče!“ nařídil mi ten první.
„No to teda nedám!“
Byli dobře vycvičení, silní, obratní a zkušení. Zkroucenou paži mi jeden tlačil vzadu na lopatky a druhý zkoumal pečetítko a klíče. Stál jsem v bezmocném nedůstojně poníženém předklonu. Muž se mi znenadání podíval zpříma do očí, jako kdyby se tázal, zda smí. Potěžkal pečetítko s klíčem, prudce se rozmáchl a hodil to co nejdál do křoví. Učinil jsem zoufalý pokus o vyproštění. „Pusť ho,“ řekl mírně muž a zahleděl se směrem, kterým klíče letěly, aby se ujistil, že zapadly hodně daleko, do ztracena. Sevření povolilo a já tím směrem vystartoval. Hnal jsem se bez rozmyslu vysokým podrostem poháněný svou zodpovědností, jak ten idiot. V tomhle něco najít je nemožné. Když jsem se ohlédl, muži už vybíhali z lesa a zkratkou přes oraniště uháněli ke vsi. Na dveře načmárali nápis: ZABAVENO a na petlici pověsili jiný zámek.
Hlasité předčítání
