Vřele doporučuji audionahrávku nebo přizvání někoho kdo Vám pohádku přečte, je psaná spíše na poslech než na čtení.
Povím Ti příběh. Možná se Ti bude zdát pohádkový, možná nereálný, či dokonce nepravdivý. Já však vím, že ten příběh se opravdu stal, i když možná jen v hlavě snílka…
Byl jednou jeden les. Ne takový městský lesík s pár stromky, ale pořádný les s bludnými kořeny, světélkujícími pařezy a malými skřítky. Les, ve kterém vítr hladí a déšť jen drobounce šumí v listech stromů. A do takového lesa jsem se jednou vydala na procházku. A na tu procházku Tě teď vezmu s sebou, má milá. Jen si to představ, má malá, jdeš lesem, vítr šumí v korunách stromů a Ty se můžeš volně nadechnout čerstvého vzduchu ve kterém je vůně jehličí i listí. Pod nohama Ti praskají větvičky a na tváři Tě hřeje slunce probleskující mezi větvemi.
Právě když jsem se sklonila k rozvázané tkaničce na botě, všimla jsem si, že pařez, o který jsem si opřela nohu, není jen tak obyčejný pařez. Ten pařez měl okénka a malá dvířka! V okénku vlála pavučinka jako nejkrásnější krajková záclona a já jsem zvědavě nakoukla dovnitř. Podívej se se mnou… Tím malým okénkem jde vidět právě do kuchyňky. Co asi uvidíme v kuchyňce? Malá kamna, na kterých stojí hrnec, teda spíš hrneček, malinký jako Tvůj nehtík a to ještě ten na malíčku. U kamen stojí stoleček, krásný dřevěný stolek jak z domečku pro panenky. Kolem stolečku židličky. Spočítáme je? Jedna židlička, druhá židlička, třetí, čtvrtá a pátá. Pět židliček. Kdopak asi sedává na těch malinkých židlích? Skřítci! Malincí, že bys celou rodinku vzala do dlaně a ještě by Ti zbylo místo. Maminka v kostkované zástěře s vařečkou v ruce, tatínek, který zrovna sekal polínka do kamen a tři děti. Největší holčička s blonďatými vlásky v bledě modré sukničce, prostřední klučík v zelených kalhotkách a nejmladší tmavovláska v růžových šatech. Celá rodinka! Je právě před polednem a maminka má plné ruce práce s vařením obědu. No, ale když už jsme tu, zaklepeme a zkusíme se seznámit. Ťuk ťuk ťuk! Musíme jen jedním prstem, dvířka jsou maličká. Zkus si to, má milá, jak bys zaklepala na skřítčí pařezovou chaloupku? Jen opatrně, ať ji nezboříš! Ťuk ťuk ťuk! A, dvířka se otevírají! Ve dvířkách se objevila maminka v kostkované zástěře a za ní tři zvědavé děti. Pozor, musíme opatrně aby se nevylekali. Klekneme si a opatrně skloníme hlavu až k zemi, abychom si je mohli dobře prohlédnout a také aby si skřítci mohli prohlédnout nás. ,,Kdo jste?” vypískla maminka a málem upustila vařečku jak se nás lekla. A to jsme se tak snažily je nevystrašit. Tak jen žádný křik, má zlatá, pěkně potichoučku jako když vítr vane musíme odpovědět. ,,Dobrý den, rodinko, my jsme se náhodou dostaly až k vašemu domečku a rády bychom se s vámi zkamarádily. Nechceme vám ublížit, jenom si chvíli popovídat.” řekla jsem tedy tak tiše, aby se skřítci nezalekli a nezabouchli nám dveře doslova před nosem. Skřítčí maminka chvíli přešlapovala na prahu a nevěděla co má říct ale za chvíli zvolala: ,,Jejda, mě se připálí kaše! Děti, zaběhněte pro tatínka, že máme návštěvu.” a už utíkala k plotně a míchala v hrnci, ze kterého se jen kouřilo. A jak to vonělo! Krupicová kaše s jahodami. Než jsme se nadály, přiběhly děti a strkaly před sebou tatínka. Ten se chudák ošíval, protože se bál, kdo k nim mohl takhle neohlášen přijít. ,,Dobrý den, děvčata. Copak byste ráda?” zeptal se nás a nedůvěřivě si nás prohlížel. ,,Dobrý den, pane skřítku, my jsme šly náhodou kolem a moc rády bychom poznaly život vaší skřítčí rodinky. Šlo by to?” navrhla jsem a napjatě jsem očekávala co skřítčí tatínek odpoví. Táta chvíli zvažoval a potom řekl: ,,Tak dobře, můžete tu zůstat a prohlédnout si náš domek, když vás to tak zajímá. A možná bychom vám s maminkou mohli i povyprávět nějaké příhody z naší rodiny.” ,,To je skvělé, moc vám děkujeme!” skoro jsem vykřikla, ale včas jsem si uvědomila že musím mluvit potichu abych rodinku nevylekala.
Skřítčí maminka právě nabírala kaši a servírovala na malinké talířky. ,,Dáte si také, děvčata?” zeptala se nás. ,,To bychom moc rády ochutnaly, voní to výtečně.” nadšeně jsem odpověděla. Jak asi voní krupičná kaše s jahodami, umíš si to představit? Sladce nebo slaně? A co jahody, jakou mají barvu, vzpomeneš si?
Maminka skřítek nabrala kaši i nám. Talířek je tak malinký, že jsme sotva namočily špičku malíčku v té dobrotě. Co myslíš, stačila by Ti k obědu taková trošinka kaše, má malá? ,,Teda, to je ale výborná kaše, tak dobrou jsem ještě nejedla.” vydechla jsem tichounce pochvalu. ,,Děkuji, děti mají kaši moc rády, tak ji často vařím.” odpověděla maminka a trochu se začervenala samou radostí že nám chutná.
,,Tak co, děvčata, chcete si prohlédnout náš dům?” zeptal se tatínek a bylo vidět že už se nás nebojí. ,,To bychom moc rády, jsme hrozně zvědavé.” zasmála jsem se a tatínek už vstával od stolu aby nám dělal průvodce. Ale jak my se do domečku dostaneme? No jak jinak než střechou! Pomalu jsme odklopila javorový list, který sloužil jako střecha a už jsme nakukovaly do bytečku skřítků. Co myslíš že se v bytě nachází? Jaké pokoje by tam asi mohly být? Kuchyň už jsme viděly a tak tatínek jako průvodce zamířil do obývacího pokoje. Představ si, oni nemají televizi! Jen gauč, malý stolek a velikou knihovnu. ,,Tatínku skřítku, proč nemáte televizi, co děláte celé večery?” udiveně jsem se zeptala. ,,No co by, máme tady plno knížek, v létě pozorujeme tance světlušek a hvězdy a v zimě zatopíme v kamnech a povídáme si různé příběhy, nebo taky malujeme obrázky a děvčata vyšívají. Na co by nám byla televize když v lese je tolik co pozorovat?” byl tatínek rychle hotov s odpovědí. A už pokračoval do dalšího pokoje. V tomto pokoji jsou dvě postýlky, psací stůl, skříň a polička s hračkami. Copak je to asi za pokoj? No jistě, pokojíček dvou menších dětí. A hned vedle je pokoj malé slečny, nejstarší dcery pana skřítka. V tomhle pokoji je postel, stůj a skříň a taky knihovna. U postele leží krásný kobereček, nejspíš vyrobený přímo skřítčí slečnou. Jaký by asi mohl být další pokoj, do kterého nás vede skřítčí tatínek? ,,Tak, a tohle je království mě a maminky, to je naše ložnice. Podívejte na tu záclonku, tu dělala maminka.” pyšně ukazuje tatínek a jde vidět že má radost z tak krásného výtvoru šikovných rukou maminky.
To jsou všechny pokoje, které se do pařezu vešly. Jen si to představ, jak malinké ty pokojíčky jsou, když pařez není o moc větší než hrnec na polévku.
,, A to je pro dnešek všechno, děvčátka. Můžete zase někdy přijít, abychom se pořádně seznámili, co říkáte?” navrhl na konec tatínek skřítek a zvědavé děti přiběhly aby slyšely naši odpověď. Co myslíš, má milá, přijdeme se ještě někdy podívat ke skřítkům? Já určitě ano a jestli chceš i Ty, má zlatá, můžeš se ke mě přidat. Budeme se na Tebe těšit!
Hlasité předčítání
