A tak jsem odbočil a ocitl se na vedlejší cestě. Což bylo, upřímně, dost v prdeli. Nikdy jsem moc neholdoval technice, takže jsem neměl pořádný telefon a ani navigaci. Řekl jsem si: Dobře. Projedu tady tou cestou, co se plus mínus kroutí kolem dálnice, dorazím do vesnice, kde bude, doufám, benzínka, a tam se poptám, jak se kurva dostat domů.
Moje srdce a zároveň podvozek mého Porsche 911 z roku 1997 těžce bolela každá díra v cestě, které jsem si nevšiml. Nakonec jsem vjel do nějaké vesnice. Dokonce, i když byla noc, smrděl tu kravín tak, že jsem musel zatáhnout okýnka. Jako by snad krávy smrděly jen ve dne, napadlo mě. Proč krávy smrdí celou dobu, ale lidé jen přes den? Nejvíc smrdí ti, kteří se sprchují a nosí saka a kravaty. Jako když jsem pracoval v korporátu, ale to je jiná story.
Takže jsem teda konečně našel benzínku. Její název mi nic neříkal, ale, k mému udivení, byla stále otevřená. Vstoupil jsem dovnitř a za pultem stála postarší ženská. Měla buclaté tváře, prázdný výraz, šedivé vlasy a nenávist v podobě vrásek vytesanou na čele. Vyklonila se mi přes rameno a podívala se skrze výlohu na moje auto. Automaticky jsem se otočil, abych zkontroloval, co se jí nezdá. Když jsem se pak na ni znova podíval, jen pohrdavě pokrčila rty.
„Zdravím. Musel jsem sjet z dálnice. A přiznám se, nemám navigaci a potřebuju poradit.“ Poškrábal jsem se zezadu na hlavě a snažil se vypadat co nejpříjemněji, což nejspíš úplně nešlo v kožené bundě od Gucci.
„Dobrý večer. A tankovat nechcete?“
„Abych řekl pravdu, tankoval jsem dneska tolikrát, že už ty poslední kilometry raději dojdu pěšky. Strašně to žere,“ řekl jsem. Snažil jsem se ji rozesmát, ale ženská stála jako kámen.
„Takže jste netankoval. A budete si něco přát?“
„Když o tom tak mluvíte, dejte mi cigára. Třeba Marlbora. Červené.“
Ženská se mechanicky otočila, skoro jako by byla robot, namarkovala je a pohodila na pult. Shrábnul jsem je a čekal na odpověď.
„A kam to potřebujete?“
„Potřebuju se dostat zpátky na dálnici. Mají tam nějakou uzávěrku, takže jsem musel dojet do téhle pr… vesnice, ale fakt nevím, kudy dál.“
„Aha.“
Stáli jsme tam oba jako figurky na šachovnici. Já byl v tu chvíli nejspíš poslední pich, ona byla Dáma. Měla navrch. Držela můj osud noci pevně v rukou.
„Poradíte mi tedy?“
„S čím?“ zeptala se naprosto vážným tónem.
„No kudy mám jet, abych se znovu napojil na dálnici.“
„A tankoval jste?“ řekla znova. Přišlo mi, že si ze mě snad dělá prdel.
„Netankoval jsem. Potřebuju jenom poradit, ženská.“ Zvýšil jsem tón. Byl jsem už dost unavený.
„Tak se hned nerozčilujte.“
„Ale já se… No dobře. Můžete mi prosím sdělit, kudy mám jet?“
„Jeďte skrze vesnici po hlavní cestě. Pak, až budete na dlouhé silnici mezi poli, odbočte na cestu směrem k lesům. Ty projedete a dostanete se až k dálnici. Je to kratší, rychlejší, nebude to dlouho trvat.“ Usmála se tím nejstrojenějším úsměvem, co jsem kdy spatřil.
„Tak dobře. Na shledanou,“ řekl jsem a otočil se. Ve skutečnosti jsem byl rád, že se s ní už nikdy neshledám.
Bomba. Fakt super. Jsi čím dál lepší