Povídka

Porsche 911 z roku 1997
Četba díla zabere cca 15 min.

A tak jsem odbočil a ocitl se na vedlejší cestě. Což bylo, upřímně, dost v prdeli. Nikdy jsem moc neholdoval technice, takže jsem neměl pořádný telefon a ani navigaci. Řekl jsem si: Dobře. Projedu tady tou cestou, co se plus mínus kroutí kolem dálnice, dorazím do vesnice, kde bude, doufám, benzínka, a tam se poptám, jak se kurva dostat domů.

Moje srdce a zároveň podvozek mého Porsche 911 z roku 1997 těžce bolela každá díra v cestě, které jsem si nevšiml. Nakonec jsem vjel do nějaké vesnice. Dokonce, i když byla noc, smrděl tu kravín tak, že jsem musel zatáhnout okýnka. Jako by snad krávy smrděly jen ve dne, napadlo mě. Proč krávy smrdí celou dobu, ale lidé jen přes den? Nejvíc smrdí ti, kteří se sprchují a nosí saka a kravaty. Jako když jsem pracoval v korporátu, ale to je jiná story.

Takže jsem teda konečně našel benzínku. Její název mi nic neříkal, ale, k mému udivení, byla stále otevřená. Vstoupil jsem dovnitř a za pultem stála postarší ženská. Měla buclaté tváře, prázdný výraz, šedivé vlasy a nenávist v podobě vrásek vytesanou na čele. Vyklonila se mi přes rameno a podívala se skrze výlohu na moje auto. Automaticky jsem se otočil, abych zkontroloval, co se jí nezdá. Když jsem se pak na ni znova podíval, jen pohrdavě pokrčila rty.

„Zdravím. Musel jsem sjet z dálnice. A přiznám se, nemám navigaci a potřebuju poradit.“ Poškrábal jsem se zezadu na hlavě a snažil se vypadat co nejpříjemněji, což nejspíš úplně nešlo v kožené bundě od Gucci.

„Dobrý večer. A tankovat nechcete?“

„Abych řekl pravdu, tankoval jsem dneska tolikrát, že už ty poslední kilometry raději dojdu pěšky. Strašně to žere,“ řekl jsem. Snažil jsem se ji rozesmát, ale ženská stála jako kámen.

„Takže jste netankoval. A budete si něco přát?“

„Když o tom tak mluvíte, dejte mi cigára. Třeba Marlbora. Červené.“

Ženská se mechanicky otočila, skoro jako by byla robot, namarkovala je a pohodila na pult. Shrábnul jsem je a čekal na odpověď.

„A kam to potřebujete?“

„Potřebuju se dostat zpátky na dálnici. Mají tam nějakou uzávěrku, takže jsem musel dojet do téhle pr… vesnice, ale fakt nevím, kudy dál.“

„Aha.“

Stáli jsme tam oba jako figurky na šachovnici. Já byl v tu chvíli nejspíš poslední pich, ona byla Dáma. Měla navrch. Držela můj osud noci pevně v rukou.

„Poradíte mi tedy?“

„S čím?“ zeptala se naprosto vážným tónem.

„No kudy mám jet, abych se znovu napojil na dálnici.“

„A tankoval jste?“ řekla znova. Přišlo mi, že si ze mě snad dělá prdel.

„Netankoval jsem. Potřebuju jenom poradit, ženská.“ Zvýšil jsem tón. Byl jsem už dost unavený.

„Tak se hned nerozčilujte.“

„Ale já se… No dobře. Můžete mi prosím sdělit, kudy mám jet?“

„Jeďte skrze vesnici po hlavní cestě. Pak, až budete na dlouhé silnici mezi poli, odbočte na cestu směrem k lesům. Ty projedete a dostanete se až k dálnici. Je to kratší, rychlejší, nebude to dlouho trvat.“ Usmála se tím nejstrojenějším úsměvem, co jsem kdy spatřil.

„Tak dobře. Na shledanou,“ řekl jsem a otočil se. Ve skutečnosti jsem byl rád, že se s ní už nikdy neshledám.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Ondřej Bezstarosti

Autor píšící prózu, ve které se zaobírá mnohdy existenčními tématy. Své postavy staví do dilemat, či hran jejich životů.
Psaní se autor věnuje od chvíle, kdy napsal první milostnou báseň holce v osmé třídě.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Jaroslava
Host
Jaroslava
4 dní před

Bomba. Fakt super. Jsi čím dál lepší

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Moranova královna Lucinda u obra v Temnovišti vážně onemocněla a doposud se s nemoci nevzpamatovala...
  „Je to dobrá snídaně. Ti frantíci mají teda úroveň.“ „Je to naprosto stejná snída...
v Normanově říši Můj útěk od obra byl nepromyšlený. Asi jsem neměla utéct do Normanovy říše...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
předchozí část zde Natálie Müllerová NEOTVÍRAT! 7. ledna 2001 Už jsou to tři dny, co js...
Divný sen o vodě Byla jsem zpátky u jezera,u kterého jsem se minule rozloučila z Bojkou, venku u...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
  Obr a jeho pohled do mých snů... Vyděsilo mě, jak mě tak nečekaně vytrhl ze snu. Byla jse...
aneb o komunikaci ...
Do střešního okna v podkroví začal svítit měsíc,blíží se úplněk,ta záře osvítila celý po...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
předchozí část zde II. Stínohra Celý ten dlouhý den byl absolutně prázdný, nudný, plný jedn...
Pavučina Z postranní uličky, kde se obvykle válí smetí a vzpomínky v podobách zmačkaných ple...
Ten pocit, vidieť ho ruka v ruke s ňou. Ten pocit stáť tam a tváriť sa, že mi je to jedno. ...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Odpuštění  není o tom ...
Náhle mě cosi drclo do lokte. Paže se svezla z opěrky a tělo, které tak přišlo o oporu, se nachý...
Beze stínu Autobus se sunul sluncem prozářenou podzimní ulicí. Venku tančily lístky ve zlatavých ...
předchozí část zde   … „Tak už mi věříte?“ pronesla tiše paní Müllerová, kter...
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co ...
předchozí část zde   V. Příběh ne tak úplně obyčejného šílenství Náběh byl poma...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
0