Stála tam. Z břicha jí kapala krev. Pozorovala mě a když jsem udělal krok jejím směrem, odvrávorala zpět k lesu. Napadlo mě, dobře, teď to mám z krku, můžu jet. Tak jsem si sednul za volant a ještě, a za to se proklínám, podíval se jejím směrem. Stála tam její silueta. Posvítil jsem baterkou, abych zjistil, že jí z břicha pořád kape krev. Pak se otočila, ukázala mi svůj huňatý ocas a kulhala pryč. Bylo zjevné, že někde prostě chcípne. Nastartoval jsem, ale hned na to motor zase vypnul. Strašně se to ve mně pralo. Do prdele nechám to zvíře se trápit? Může někde chcípat hodiny nebo dokonce dny.
A tak jsem opět vylezl z auta, popadl svou zbraň, zamknul, vzal baterku a vydal se směrem, kudy šla. Za pár chvil jsem se prodíral borovicovým lesem. Směrem do kopce. Při vší té únavě jsem se nenáviděl za svou dobrotu, ale přece jenom jsem spisovatel. Nemám ve zvyku nechat něco rozpracované. Trýznilo by mě to do konce věků. Co byste asi tak udělali vy, co?
Snažil jsem se jí dohonit, ale byla mrštnější než člověk s absencí kondičky, který je zadýchaný, když má vylézt pár schodů. A pořád stoupala. Zkusil jsem na ni i zařvat, ať se zastaví. Neposlechla mě. Nedivím se. Sápal jsem se, Porsche bylo někde v hajzlu daleko za mnou. Říkal jsem si, ty vole, ty jako nemáš strach takhle uprostřed lesa v noci? No, a tak jsem samozřejmě dostal strach.
Uprostřed toho lesa se rozevřely stromy. A já se ocitl na jakémsi vrcholu. Přede mnou rozpadlý barák. Fakt nekecám, rozpadlý barák. A ta debilní liška do něj vlezla. Asi si tam udělala noru, co já vím. Zatnul jsem zuby a dal se za ní. Jestli tam najdu i mláďata, bude to pěkně v hajzlu, přemítal jsem.
Byly to vesměs jen zdi bez střechy. Absence ambice někoho, kdo si chtěl vybudovat něco, někde uprostřed ničeho, by se dala krájet. Ať při mně stojí všichni zastřelení spisovatelé, jdu to udělat. A tak jsem vstoupil dovnitř. Můj nos zachvátil docela intenzivní smrad, který nikdy nepocítil ani ten nejzkušenější funebrák.
„Tak kdepak jsi? Dělám to pro tebe, víš? Je mi moc líto, že to tak musí být. Čeká tě ale určitě lepší místo. Nějaký liščí ráj nebo tak něco,“ mumlal jsem. Spíše abych se uklidnil.
Zpoza rohu vystoupila postava. Nejprve jsem zasvítil baterkou na nohy. Tělem mi projela hrůza. Jinak to nejde popsat. Hrůza v té nejčistější formě. Všiml jsem si dlouhých, odporných nehtů, které se točily kolem prstů směrem dolů. Projel jsem světlem výše. Cáry hader visících na vychrtlém těle. Vykulené oči, které na mě doširoka civěly mi zabránily k jakékoliv akci. Byl jsem paralyzovaný. Zpoza toho člověka vylezla ta liška. Vypadala naprosto v pořádku.
„Promiňte. Nechtěl jsem vás obtěžovat. Já jen že ta liška…“
„Huaaaaaaaaaaa!“ začala postava řvát. Ucítil jsem děsivý zápach vycházející jí přímo z úst.
Dal jsem se na útěk. Do hajzlu, utíkal jsem, padal, zvedal se, utíkal. Mířil jsem zpátky lesem. Modlil se, ať najdu své Porsche z roku 1997 na svém místě. Nic na světě jsem v tu chvíli nemiloval víc, než to zasrané auto. Vykutálel jsem se na cestu. Zrak mi zakalilo světlo blížícího se auta. Jen tak tak jsem uhnul. Auto se zastavilo. Byla to nějaká dodávka. Vystoupil z něj chlap. Hromotluk.
Bomba. Fakt super. Jsi čím dál lepší