Seděl jsem na kozlíku svého vozu a můj Kůň si pomalu vykračoval po cestě k domovu. Jezdím na nákup s Koněm do vsi jednou týdně. Můj kůň se jmenuje vlastně Popcorn, ale toto jméno se mi nezdá pro koně dostatečně důstojné, tak mu říkám jen Kůň.
Na odbočce z hlavní cesty se Kůň nečekaně zastavil. Rozhlédl jsem se a nenapadl mě žádný důvod, proč to udělal. Je většinou spolehlivý a nikdy nedělá nic bezdůvodně. Stál a jen tak lehce pokýval hlavou, jako že mám počkat, až se něco objeví. Nevím proč, ale trpělivě jsem seděl a čekal, až se rozjede. Vtom se za vozem ozvaly kroky. Nikoho jsme od vsi nepředjeli, tak nevím, kde se ta osoba objevila. Když kroky utichly asi metr za mnou, nastalo nepříjemné ticho. Bylo mi jasné, že onen čeká, až se otočím a něco řeknu. Dal jsem si načas, protože jestli chce svézt, měl by začít mluvit sám. On však byl ticho, a tak jsem se po několika minutách přeci jen ohlédl.
U vozu stál muž, zahalený do lesklého bavlněného plátna s maskou mého oblíbence Winstona Churchilla na tváři. Vypadal jako potulný herec z laciného divadla. Nemám rád, když nemohu vidět lidem do očí. Přesto jsem se zeptal: „Kam to bude?“ Tuto nesmyslnou otázku jsem položil spíše ze strachu. Musí nejdříve promluvit, abych se uklidnil. Řeč je v takových případech pro mě jako antidepresivum.
K uklidnění však nedošlo. Postava obešla Koně, pohladila ho po hřívě a Kůň zafrkal stejně, jako bych jej pohladil já. Trochu jsem žárlil a v duchu jsem mu to malinko vyčítal. Když postava usedla vedle mně na kozlík, konečně promluvila sytým unaveným hlasem: „Jeď domů. Mě to už nebaví.“ Pokynul jsem Koňovi a on se pomalu rozjel. Host byl tiše a já slyšel jen kola, valící se po polorozmočené cestě a spoustu tichých otázek ve své hlavě.
„Jsem tvá duše,“ řekla postava a já zatáhl za otěže a zakřičel jsem: „Prrr!“ Vůz zabrzdil, zahoupal se a zůstal stát. „Co jste to povídal?“ nechápal jsem, jak si může dovolit, takhle nevysvětlitelně žertovat. Nepozdraví, zastaví mě nečekaně, drze nasedne a pak tohleto.
„Povídám, že jsem tvá duše,“ zopakoval tu hloupost. Koutek úst mi zacukal. Nevím, jestli to byly nervy, či chuť se zasmát, ale nepříjemné dusno trvalo, a tak jsem si dodal odvahy a rozhodl jsem se, že ho vyzkouším, jak si dovede vymýšlet, abych mu dokázal, že lže.
„Jestli nekecáš, sundej masku. Musíš přece vypadat, jako já,“ znovu mi zacukal koutek, tentokrát však spokojeně, s dobře položenou otázkou.
„Ale já nemám masku. To je tvoje maska,“ odvětil a na důkaz se zatahal za nos. „Je mazanej,“ pomyslel jsem si a chtěl položit další otázku. On se však ke mně naklonil a pošeptal mi téměř do ucha: „Nejsem, to bych nemohla být tvoje duše.“ Znejistěl jsem. „Tak sundej plášť. Tělo máš přece jako já,“ znovu mi zacukal koutek, to jak jsem byl se sebou spokojen.
„Nemám tělo. Jsem duše. Ten plášť mám jen proto, abych vypadal větší, jako většina tvých falešných cílů ve tvém životě,“ pronesl a díval se přitom otráveně do dálky.
Poklepal jsem Koně a ten se opět rozjel. Kdo to k čertu je, že mě uráží? Nevěřil jsem mu a stále se mi honily hlavou otázky, které bych mu měl položit, abych ho prohlédl. „Proč mě otravuješ s výčitkami na bráchu?“ vyslovil jsem otázku, aniž bych chtěl. Jestliže to je někdo známý, bude mu jasné, že za bráchovy problémy můžu já. „Pleteš si pojmy. Nejsem svědomí, ale duše. I mně výčitky unavují. A vůbec. Nebaví mě to. Jdu spát.“ Kůň zastavil před domem a duše vystoupil. Vešel do domu a já, aniž bych odstrojil Koně, jsem vstoupil za ním do světnice. Ta byla však prázdná. Od té doby jsem duši nikdy neviděl. Jen pocit, že žiju blbě, mi zůstal jako veliký vykřičník na duši.
Od té doby se snažím sundat si tu masku a probudit svou duši. Je to těžké, napravit to, co jsem v životě zvoral, ale já to zvládnu a jednou možná svou duši potkám, tentokrát však bez masky.
Hlasité předčítání
