Brzy za studeného únorového rána se mnich Řehoř probudil do dalšího deštivého dne. Bohužel musel vstávat, aby zkontroloval hladinu Vltavy, zda není příliš vysoko. Tenkrát ve středověku byly povodně na českých řekách časté, a proto byly všechny mosty přes řeky v českých zemí střežené, tak aby jejich technický stav odpovídal tehdejším parametrům. V Praze tehdy stál mezi Malou stranou a Starým městem Juditin most – předchůdce dnešního Karlova mostu. Ten měl ve správě řád Křížovníků, u něhož složil svou řeholi právě mnich Řehoř. Řehoř tedy doběhl po kluzkých schůdcích do prvního oblouku Juditina mostu k Bradáčovi, kde měli mniši Křížovníci jedno z poznávacích znamení, podle kterého mohli posoudit, kdy už bylo načase zahájit evakuaci nejbližšího okolí Vltavy. Bradáč byl – a stále je – basreliéf muže vykukujícího ze stěny prvního oblouku Juditina mostu. Pokud voda dosahovala Bradáčových vousů, bylo nutné zalarmovat všechny v blízkosti Vltavy, aby co nejdříve odešli do bezpečí. Tentokrát se ale zatím nebylo čeho obávat. Voda dosahovala asi metr pod Bradáčovu bradu, takže Řehoř zůstával v klidu. Nicméně když se rozhlédl po hladině, uviděl okolo pilířů plno ledových ker a naplavenin, které připluly po řece a mohly ucpat oblouky mezi pilíři, a to by byl problém. Křížovníci měli totiž strach, aby jim tyto nánosy na řece most neprolomili. Vyběhl tedy schody nahoru na Juditin most a poté vběhl do Malostranské mostecké věže, kde právě sloužili cisterciáčtí mniši. Cisterciáci měli totiž na starosti technickou údržbu mostu, a proto se i rovným dílem podíleli na hlídkách v Malostranské mostecké věži – spolu s Křížovníky. Malostranskou mosteckou věž tehdejší obyvatelé Prahy vybudovali právě kvůli bezpečnosti na Juditině mostě. Odsud mniši Křížovníků a Cisterciáků sledovali hladinu Vltavy. Protože ale opravy Juditina mostu byly finančně náročné, v průchodu Malostranské věže mniši vybírali mýtné. Peníze vybrané z mýtného šly na údržbu a opravy mostu.
Nyní se ale vrátíme k příběhu. Po krátké poradě tedy Řehoř zburcoval své podřízené mnichy a spolu s cisterciáky šli vylovit a odnosit veškeré naplaveniny z řeky u Juditina mostu. Už na tuto práci byli všichni zvyklí, takže jim tato činnost nevadila a rychlými pohyby se jim vždy podařilo most vyprostit od naplavenin.
Tentokrát však byla práce s ledem a nánosy z řeky obtížná. Vody rychle přibývalo, protože od doby, kdy Řehoř poprvé spatřil déšť uplynulo několik dní a stále pršelo více a více. Samozřejmě voda přitékala i z jiných toků a hladina se zvedala, takže naplavenin rychle přibývalo. Křížovníkům i Cisterciákům rychle síly ubírala náročná práce se stoupající hladinou Vltavy a neutuchajícím deštěm. Proto byli všichni brzy vyčerpaní.
Po několika dalších dnech deště přecházejícího ve sníh voda nakonec stoupla až ke stropům oblouků mostu. Všichni tedy museli odejít do bezpečí a doufat v to, že most velkou vodu vydrží. Věděli, že pokud ho nechají bez jejich pomoci, může být vše ztracené a most se prolomí. Obavy byly naplněny 3. února 1342, kdy most neudržel ledové náplavy a začal se bortit.
Mniši nic nezmohli a s velkým smutkem sledovali, jak jim Vltava odnáší spojku mezi oběma břehy.
Člověku by se mohlo zdát, že Juditin most nenávratně zmizel a nic po něm nezůstalo. To ovšem není pravda. Přestože na téměř stejném místě Karel IV nechal vybudovat svůj světoznámý Karlův most, pozůstatky Juditina mostu nacházíme i dnes. Nedaleko Křížovnického náměstí můžeme projít prvním obloukem z Juditina mostu, který se dochoval dodnes.
Vysvětlivky:
Hlasité předčítání
