Pražský maraton

Během odhalené ego

3.5.2024, 03:25

Strach s ohlušující vehemencí bije na startovní zvon a budí mě ze spánku. Pražský Maraton se mění z doposavad dobrého vtipu v noční můru. Proč se ho tak obávám, když nemám žádné ambice? Bojím se, že na trati zkolabuju? Jsem běžeckým hobíkem téměř patnáct let, tak tuhle trochu větší nálož přece musím zvládnout. Při registraci jsem vypsal do kolonky odhadovaný čas 08:26:55, abych se bezpečně nominoval do posledního koridoru startovního pole. Nebudu se muset mačkat v davu, budu hvězdou na prdeli té pošahané maratonské komety, do které jsem se nechal přemluvit.

Noc před dnem M je klidná. Ráno si uvařím kávu jako obvykle. Cítím se kupodivu v pohodě. Jen mě malinko znepokojuje, že strávím na trati tolik hodin. Taky mě odrazuje cesta metrem s číslem na prsou. Pojedu nalehko, rovnou připravený běžet. Povzbuzován rodinou oblékám na sebe běžeckou výzbroj, tedy tričko a trenky. Na bosá chodidla navléknu nejtenčí pětiprsťáky, co se dají sehnat. Takto téměř nahý a bez zavazadel vyrážím.

Metro jiskří barvami sportovní mega události. Pocit nepatřičnosti mě ihned opouští, když se stanu součástí velké skupiny do centra mířících běžců a jejich doprovodů. Všichni se na sebe usmíváme, očima se vzájemně povzbuzujeme, občas prohodíme pár pozitivních slov. Takový úvod jsem nečekal. Začínám chápat hlavní pointu této akce.

Do třesknutí startovní pistole zbývá půl hodiny, když jsem právě dorazil do koridoru L, na chvostu osmitisícové masy. Sedím na dlažbě opřený o budovu Stavovského divadla a vyhřívám se na slunci. Se zájmem pozoruju cvrkot kolem sebe. Všichni účastníci se aktivně připravují na extrémní výkon. Spousta z nich vykonává profesionálně působící zahřívací a protahovací cvičení. Většina ale tvoří dlouhé fronty k plastovým toaletám, aby vyrazili co nejlehčí.

Právě odbíjí devátá, Pražský Maraton 2024 je odstartován. U nás na eLku zazní potlesk, jinak však žádné větší vzrušení. Sportovci postávají v hloučcích dál a rozmlouvají. Já pokračuju v lovu slunečních paprsků s divadlem za zády. Pocity stále pozitivní. Jen se cítím lehce líný vstát a běžet. Nechápu tu pohodu. Mám přece před sebou extrémní běh. Nikdy jsem žádný maraton neabsolvoval. Právě ta chybějící zkušenost, ta nevědomost blížícího se utrpení mě nechává klidným. 

Skupina eLkařů se konečně dává do pohybu. Záchodové fronty zmizely. Můžu se jít konečně také vymočit. Je jasné, že není kam pospíchat. Když docházím skupinu vozíčkářů tlačených usměvavými sympaťáky se srdcem na trikotech, která uzavírá celý dlouhatánský peleton, pohltí mě mohutná vlna Smetanovy Vltavy valící se z mnoha reproduktorů, zesílená akustikou úzkého tunelu tvořeného budovami Celetné ulice. Je to taková síla, že přecházím automaticky do klusu. Tisícihlavý dav fanoušků na Staroměstském náměstí spustí aplaus, když spatří skupinu vozíčkářů na tříkolkách. Splynul jsem s nimi a schytal tak další porci pozitivní energie. Mám tendence to rozbalit a přejít do okázalého cvalu. Rychle se ale kontroluju a opakuju si jedinou taktiku, kterou jsem si pro tento běh naordinoval: ‘Drobnej krok, pomalé tempo!’ Když probíhám startem po modrém koberci, pořadatel hlásí, že od startovního výstřelu uplynulo právě 20 minut.  

Fantastický úvod. Povzbuzování fanoušků kolem startovní rovinky mě nadnáší. Jsem tak lehký a rychlý. Už po pár stovkách metrů jsem ukázal záda desítkám spoluběžců. Pružně se proplétám mezi těly, které působí nehybně jako figuríny v obchodě s oděvy. Mezi nimi spousta podivínů a recesistů. Svým velmi výrazným, komickým běžeckým stylem mě zaujme malý chlapík neurčitého věku s bílým XXL trikem až ke kolenům. Jeho kratičké nohy se chaoticky a namáhavě dotýkají silnice, jakoby z posledních sil spíše končil než začínal. Na zádech velká černá 10 a nad ní nápis ROONEY. Co motivovalo tohoto tak nesportovně stavěného fotbalového fanouška k účasti na dálkovém běhu? Patrně značná pozornost veřejnosti, přítomnost televizních kamer působí magicky na podobná individua. Ostatně na konci peletonu se to exhibicionisty jen hemží. Je mi jasné, že většina z nich po pár kilometrech odpadne. 

‘Přestaň se posmívat a užívej si té atmosféry’, napomínám sám sebe. V ten moment mě ani nenapadne, že si budu za pět hodin prohlížet bílé triko Rooneyho ještě jednou.   

Ohromně si užívám exkurz starou Prahou. Nikdy předtím jsem se neprošel tak pohodlně po Karlově mostě. Zástup maratonců se po něm pohybuje jedním směrem. Nemusím dávat pozor, abych se vyhnul stovkám otravných selfíčkářů, kteří kamennou památku standardně okupují. Vše nerušeně plyne jako voda ve Vltavě. 

Opouštíme Staré město a míříme do Holešovic. Stále se vezu na vlně euforie, když dobíhám k první občerstvovací stanici. Ani náznak žízně. Přesto však sahám po trošce vody. Četl jsem příručku pro prvoběžce, která radí pít od začátku malá množství. Navíc jsem se před lety dostatečně poučil, že dodržovat pitný režim je při dlouhém běhu fatálně důležitý. Tenkrát jsem si dal běžecké sólo na 30 km po venkově. V průběhu první třetiny jsem vylil obsah dvou lahví zavěšených v kapsách běžeckého batůžku, protože poslouchat neustálé čvachtání vody bylo nesnesitelné. Slunce ze mě za dalších dvacet kilometrů vysálo veškerou vlhkost. Ve vesnici téměř před cílem mé tělo odmítlo pokračovat. Bušil jsem na dveře chalup, abych si zachránil život. Když se mi asi na desátý pokus konečně jedna vrata otevřela, stála v nich kouzelná babička, která ihned pochopila, oč mi jde, přestože z mých úst nevzešlo jediné slovo. Hlasivky bez vláhy také nefungují. Živá voda zapůsobila stejně účinně jako v pohádkách a já zbytek třicítky dokončil jako znovuzrozený.

Míjím metu 12 km a opět probíhám Staroměstským náměstím. Počet spoluběžících, které jsem nechal za sebou stále rychle narůstá. Mé ego kyne a přesvědčivě tvrdí, že už jsme ukázali záda zhruba dvěma tisícům vytrvalců. 

16 km. Ze stolku na občerstvovačce v klusu sbírám kelímek s nápojem, hodím do sebe několik doušků, zbytek chrstnu do obličeje a prázdná nádoba elegantně končí na asfaltu mezi dalšími tisíci ušlapanými odpadky. Nezpomalil jsem, neztratil ani vteřinu. Cítím se jako profesionální atlet. ‘Byl to skvělý nápad zúčastnit se oficiálního maratonu.’ zní mi v hlavě.

Vracím se k Vltavě z pod Nuselského mostu. Přede mnou se otevře rovinka vedoucí kolem Vyšehradu. Nestudoval jsem před závodem podrobně trasu. Jen jsem mrknul do mapy, abych se zhruba orientoval. Tenhle úsek mi ale utkvěl v paměti. Až u Žlutých lázní je otočka o 180 stupňů a nudný táhlý úsek budu muset absolvovat podruhé. Jak já nenávidím rovinky a tahle není zdaleka poslední. Poprvé mě přepadnou negativní myšlenky. 

‘Jste téměř v půlce!’ řve na nás jedna z fanynek a v rukou drží ceduli s povzbudivým nápisem: ‘Najdi si v davu hezkou prdelku a drž se jí. Dovede tě až do cíle.’ Skvělý nápad jak zažehnat trudomyslnost.

 

21,0975 km

Na velké půlmaratonové občerstvovačce už mi voda nestačí a sahám po ionťáku. Nicméně si pořád držím profesionální styl, nezastavuju a vzduchem letí vyprázdněný papírový kalíšek. Pravé lýtko na sebe poprvé upozorní, že by si rádo odpočinulo. Jde o počínající křeč. Jak se dostaví, může to znamenat definitivní konec. Výrazně zdrobním krok a zmírním tempo. Vtom spatřím na chodníku kluka v pořadatelském stejnokroji, že nabízí běžcům přede mnou občerstvovací balíčky. Jeden mu vytrhnu z ruky. Magnézium. Tak přesně tohle potřebuju. Nedaří se mi balíček roztrhnout. Prsty mám tuhé, neobratné. Je tu první krize. Snažím se nemyslet na to, že mám celou polovinu trati před sebou. Začínám pochybovat, že to zvládnu. 

Magnézium zabralo. V nohách sice sílí únava, ale hrozící křeče pominuly. Když přebíhám po Palackého mostě na druhý břeh, přichází nový stav. Mé tělo přejde do automatického módu, utrpení si bere krátkou pauzu. 

Dívám se na zadečky dvou čtyřicítek v brazilských barvách, které si vkuse o něčem povídají. Čiší z nich uvolněnost, jakoby seděly u nedělní kávy. Nechávám se úspěšně nakazit jejich náladou a věším se za ně.

 

28km

Právě jsme provedli otočku u Císařské louky a vracíme po nábřeží zpět k centru. Brazilky se zastavují pár metrů přede mnou u stolku s občerstvením, aby si namíchaly drink a lehce posvačily banán a pomeranč. Zahodil jsem masku profi atleta, a podle jejich vzoru to zapíchnu vedle nich a využívám veškeré nabídky nápojů a potravin.  Opravdu není kam spěchat. Soustředím se už jen na to, jak rozložit rychle ubývající síly, abych vydržel zbývajících třináct kilometrů, což je má standardní vytrvalecká dávka, kterou si dopřávám několikrát do týdne. Po třech hodinách běhu se však jeví tato vzdálenost nepřekonatelnou. 

Napojuju se za své jihoamerické vodičky, které mi nevědomky pomáhají zmírnit narůstající útrapy. Ostrý iontový koktejl s přidanou dvojitou porcí cukru a soli mě slušně nakopl. Ještě větší vzpruha přijde za pár kilometrů, kde na mě čeká má početná rodina. 

Blížíme se k Jiráskovu mostu. Tady na mě někde mají čekat mí blízcí. Netrpělivě je vyhlížím. Moc potřebuju jejich povzbuzení. Jsem zoufalý. Přemlouvám dolní končetiny, aby vydržely alespoň k příštímu baru. 

Už je vidím! Moji miláčci. Máváme na sebe z dálky. Těžké chmury mě opouštějí, když se s tou mou rodinnou bandou objímám. Zapomínám i na bolest. Na krátkou chvíli pocítím lehkost jako na začátku. Nepochybuju, že bych závod nedokončil. 

V euforii nabírám rychlost a předbíhám desítky vyčerpaných traťových parťáků. Svižně překonávám most Legií, za kterým ostře klopím doleva motivován stovkami přihlížejících. Blížím se ke Staroměstskému náměstí, odkud slyším znít hlasité ovace. Vidím se, jak dobíhám po modrém koberci. ‘Za pár okamžiků jsi v cíli.’ povzbuzuju sebe sama, když míjím Karlův most. 

Na Palachově náměstí se ze sna probudím. Dráha se stáčí doleva k Vltavě, místo aby uhla na druhou stranu, do cílové rovinky. Mé racio opět seplo, aby mi připomnělo, že maraton měří přes čtyřicet kilometrů. Ještě čtvrtina zbývá. Tělo na rozumné argumenty nereflektuje a několikrát se pokusí uhnout doprava. Já ten vnitřní souboj udiveně sleduju a přistihnu se, jak fandím tělu. Přesto všichni nakonec volíme cestu přes most na druhý břeh řeky. Kam to vlastně běžíme? Tady už jsme dneska byli. To je ta dlouhá štreka do Holešovic. To nepřichází v úvahu, Holešovice jsou příliš daleko. Jsem si jistý, že po dalším mostě se vrátíme na správný břeh a hurá na Staromák.   

Nepřehlédnutelná cedule s velkou 33 mě vrací do reality a sráží na kolena. Vnitřní poradci řeší novou, doposud nepoznanou krizovou situaci. Výsledek porady je jednoznačný. Nesmím to vzdát. Když sbíhám z mírného kopečku, abych podběhl viadukt pod Čechovým mostem, spatřím zástup chodců, který zcela vyčerpaný zdolává stoupání.  Nesmím podlehnout davové psychóze. Nabírám rychlost a do kopečku letím kolem téměř stojící masy. Láme se chleba. Vydrž! Na vrcholu stoupání se zprudka ozve pravý lýtkový sval, který panice podlehl. Nepouští mě dál a přikazuje přejít do chůze. 

Nechávám ho odpočinout a po pár desítkách metrů ho testuju, zda vydrží mírný klus. Přakvapivě to zvládá. Ale dlouho mu to nevydrží a vynucuje si další přestávku. Indiánský způsob běhu střídající klus s chůzí zůstane jedinou možností dopravit se do cíle. Čím má vůle více prodlužuje fáze běhu, tím jí tělo důrazněji odpovídá křečovými stavy. Ke stávce se navíc přidávají stehna. 

Ploužím se Karlínem, když začnou protestovat dokonce svaly paží. Na trati před námi zaregistruju blondýnku ve vojenské uniformě, jak povzbudivě opakuje: ‘Už jen necelé tři kilometry!’ To mi vrací poslední zbytky lehkosti, a zbaví na chviličku tělo bolestných stahů. 

Blíží se poslední zatáčka před cílovou rovinkou. Zbytek musím uběhnout vkuse. Mé ego by nezkouslo zastavit před tisíci očima  diváků. Nadechuju se do finálového ‘sprintu’, když v tom mě míjí zprava groteskní postavička vytrvalce Rooneyho. Jak je tohle možné? Obdivuju toho neatletického super atleta. Zatáčku probíháme bok po boku. Rooney si drží svůj neměnný, pomalý styl a nechává mi šanci ho v závěru předběhnout. Posledních sto metrů. Kompletně celé tělo sváže obrovská křeč. Zhroutím se těsně před modrým běhounem? To by mi určitě zajistilo pozornost kameramanů a vteřiny slávy na televizních obrazovkách. To se nesmí stát. Pomůže mi komentátor s mikrofonem v ruce.  Byl mi na počátku tak nesympatický svým okázalým, sebestředným projevem, který se rozléhal náměstím. Teď stojí pár metrů ode mě a nabízí otevřenou dlaň k poslednímu plácnutí před ‘protržením pásky’. Naše pohledy se protnou a já s vděčností přijímám jeho podporu. Chápe mé totální vyčerpání. To lidské soucítění přináší potřebnou kapičku energie, která mě nese cílem.  

 

Epilog

Maratonoví nadšenci se shodují, že kritická mez na trati se pohybuje kolem dvaatřicátého kilometru. Já se tomuto zaklínadlu nevyhnul a po náročném souboji jsem jej akceptoval. Nepřekonal jsem tu magickou hranici, kterou lze obecně vyjádřit okřídlenou Zátopkovou větou: Když nemůžeš, tak přidej. Nepřelezl jsem tu vysokou zeď bolesti, na kterou se nebojí ti nejúspěšnější. Ti již vědí, že když ji zdolají, najdou svět neomezených možností.  

Já ale dosáhl něčeho většího a důležitějšího. Našel jsem sounáležitost s ostatními běžci. Viděl jsem obézní fotříky, kulhající důchodce, dvacetileté modelky, prsaté mamky s nohama do X, vychrtlé podivíny s barevnými parukami na hlavách. Ti všichni doběhli přede mnou. Ukázali mi, že k tomu mimořádnému výkonu není atletické tělo nutným předpokladem. Maraton totiž není sportem. Je cestou k poznání, že jsme všichni z jednoho těsta a že spolu tvoříme báječný organismus.