Nik truchlil za svou sestru a švagra celé roky. V podkroví trávil hodiny, posedával na starém křesle u okna, které stále bylo pokryto stejným přehozem. Nikdy nedovolil, aby se něco v této části domu změnilo, jako by tím mohl zastavit čas a udržet jejich přítomnost živou.
Možná právě tato zatuhlá atmosféra byla důvodem, proč se zde cítila přítomnost něčeho nadpřirozeného. Právě v tomto prostoru, kde se hromadily vzpomínky a stíny minulosti, na mě duchové volali ta tajemná slova: „TOU SÍ!“
Byla to snad jejich žádost, volání o pomoc, nebo jen ozvěna dávných událostí?
Byla jsem tam zas! Pro radost Alexe, ale asi ne pro radost všech ostatních, tahle naše šílená parta, která bydlí v tomto strašidelným velkým domě, teda kromě mě, nějak nechápe,odkud se tu vždycky tak nečekaně objevím a když mě někdo z nich zahlídne, tak řekne:,,Už je tu zas!“
Alex mě vidí vždycky rád, ostatní ani moc ne, Rogí si o mě myslí, že za nimi dolézám, holky zase tvrdí, že su divná, Alex na mě někdy svádí všelijaký jeho nevydařený vtípky a všechno, co provede a moc se mu to nepovede, nebo i to co se zlýho stane v jejich domě, pak je to na mě a oni mi nevěří, když řeknu, že s tím nemám nic společného! Tony o mě říká podivnosti: „Tu k nám posílá ďábel,“ nebo „ta toulavá“, či prostě „potížistka“.
Když se u nich na chodbách v tom domě rozbily úplně všechny světla ,Tony prohlásil: „Zase tu řádila ta škodná!“A díval se při tom na mě…
Pán domu, kterému všichni kromě Alexe říkají strejda Nik, mě při návštěvě vždy posílá pryč. Alex ho občas osloví „otče“, ale nikdy ne „tati“. Nik vždy poručí Tonymu nebo Rogímu, aby mě doprovodili domů. Nikdy mě ale neodvedou až tam. Vždy se zastaví na mostě vedoucím do parku a rychle utíkají zpátky domů, ale když není pozdě,tak mě doprovází všichni,celá parta. V parku si hrajeme na hřišti, dokud je Nik nezavolá na večeři. Pak odchází domů a já se toulám sama parkem a ulicemi.
Kapitola 4: Další setkání se stínem s toho domu
I tentokrát jsem bloumala sama večerním městem a pořád mě něco k jejich domu lákalo a volalo zpátky, zněl mě v uších naléhavý šepot:,,Vrať se, vrať se k nám !“
Pak se ale stalo to, co minule, nějaký stín mě najednou vyzvedl a letěl se mnou zase do toho domu, do podkroví! Tam v tuto dobu nikdo není. Byla jsem ochromená strachem a Něco hodně silného mě posadilo na pohovku, jako nějakou loutku! Na stole se sama od sebe zapálila svíčka.
Ze tmy se ozval tichý, chraplavý hlas: „Neměla bys být tak vyděšená. Možná si na to nepamatuješ, ale ty sem taky patříš. Tvoje minulost tě volá a musíš ji vyslyšet.“
,,A kdo jsi? Proč tě nevidím? Co mám vědět?“ zeptala jsem se.
Hlas odpověděl: „Vidět mě zatím nemůžeš. Jsem stín bez tváře, průvodce událostmi, které ti musí připomenout, co se tu kdysi odehrálo, a jakou roli v tom hraješ ty.“
Hlasité předčítání
