Poprvé se to stalo asi před rokem. Eva pracovala jako masérka. Byla to mladá perspektivní žena, která si stála vždy za svým pokaždé, když se k něčemu rozhodla. Vybavila si svůj salón, absolvovala několik masérských kurzů. Začala si plnit svůj sen. Ze začátku měla jen málo klientů, ale jak zakázky postupně přibývaly, vedlo se jí pořád lépe. Krom zručnosti a zjevného talentu měla i výhodu, že byla atraktivní, a tak k ní lidé přicházeli rádi. Právníci, politici, sportovci, kravaťáci, matky, učitelky, vizážistky. Mezi komplimenty o jejich pěkných vlasech, velkých modrých očí, občas i takmer nemístně o její postavě, poslouchala sem tam i jednotlivé problémy jejich životů.
Ano. Stalo se to poprvé asi před rokem. Masírovala tehdy jednu starší ženu. Stěžovala si na velkou bolest mezi lopatky. Eva nahmatala skřípnutý sval a snažila se ho rozmasírovat, jak jen to šlo. Dáma syčela bolestí, kousala se do rtů. Vánek svěžího citrónového olejíčku narušovaly výdechy agónie z utrpení. Ale muselo to být. Nakonec klientka přeci jen úlevu pocítila.
Eva pokračovala v celkové masáži. Když se zrovna dostala ke krku, pohled na její prsty a ženiny stárnoucí záda jako by zmizel. Mimo to se jí snad jen na okamžik zjevil pohled do obličeje téhle starší dámy. Tekly jí slzy po tváři, na kterou dopadala rozevřená chlapská dlaň. Eva na chvíli šokem přestala masírovat.
„Stalo se něco?“ otočila se ležící klientka.
„To nic. Jen jsem se zamyslela,“ odpověděla Eva spěšně a pokračovala v masírování.
„Povím vám. Vy jste ale opravdová kouzelnice. Cítím, jak mi z těla odchází napětí. Jako byste svýma rukama přímo léčila.“
„Aha,“ masírovala dál.
„Víte. Kéž by to dokázal i můj manžel. Takhle masírovat. Ale ten se ke mně leda tak otočí zády a chrápe,“ zavrtěla hlavou položenou čelem v otvoru lehátka.
„Měla byste se na něj vykašlat! Je to tyran! Vezměte děti a utečte, dokud není pozdě!“ vylétlo z Evy k jejímu vlastnímu údivu.
Žena se znovu otočila. Jejich pohledy se střetly. Eva čekala, že bude naštvaná. Že jí snad možná i seřve, že jí do toho nic není.
„Asi máte pravdu,“ řekla žena odevzdaně.
Za pár týdnů k ní dorazila znova. Celá zářila. Děkovala Evě za impulz, který ji přesvědčil. Sama nechápala, jak ji mohla, tak obratně přesvědčit, když se o to roky pokoušely i její vlastní kamarádky.
Eva tomu nakonec nevěnovala pozornost. Připsala to náhodě na účet. Tuhle tezi ji však ale narušil postarší sportovec. Stěžoval si, že často dostává křeče.
„Je sice pravdou, že denně naběhám snad přes deset kilometrů, ale hlídám si stravu a doplňky. Nemělo by se mi to stávat,“ říkal, když ležel na zádech a Eva mu masírovala nohy.
„Nijak zvlášť ztuhlý nejste. Že jste sportovec je ale znát. Dává mi to přes ty vaše svaly dost zabrat.“
Zrovna se dostala k pravému lýtku, když se jí zatmělo před očima. Jako by se stala nějakým broukem, který se zrovna prokousal skrze chlupatou kůži muže a pokračoval dál. Skrze maso a krev, kolem kosti až ke kolenu, na kterém seděla malá černá koule. Byla to rakovina. Zahryzávala se do okolní tkáně, jako by byla pavučinou.
„Měl byste zajít k doktorovi. Ale hned! Ještě dneska! Řekněte mu, že vás bolí koleno!“ vyhrkla ze sebe.
„Mě ale koleno nebolí,“ udivil se muž.
„Pardon. Někdy nevím, co říkám,“ popadla Eva dech a dál se mlčky věnovala masáži doufajíc, že muž nebude mít dalších otázek.
A čas na sebe nenechal dlouho čekat. Muž dorazil do salónu neohlášen. Eva počítala výdaje a příjmy, když zaklepal na dveře. Objevila ho tam stát o berlích s květinou v ruce. Koleno měl obvázané. V obličeji byl sice bledý, ale i přesto se usmíval.
„Musím vám poděkovat. Měl jsem počínající fázi rakoviny. Doktoři nechápali, jak jsem to mohl cítit. Nádor mi odstranili bez zjevných problémů.“
„Ale vždyť já na tom žádný podíl nemám,“ udivila se Eva. Už dávno zapomněla na vnuknutí, které u tohoto pána měla.
„Nebuďte skromná. Děkuji vám.“
Musel to být asi pátý nebo šestý člověk, u kterého jí konečně došlo že má zvláštní dar. Masírovala řidiče autobusu. Z práce měl celé pokřivené a oslabené záda. Když mu prohmatávala lopatky, problesklo jí před očima, jak se autobus žene mlhou. Dokonce uslyšela dav vískajících dětí. Cítila pach autobusu. Únavu, která seděla za řidičovým krkem jako opice. Velké čelní sklo. Zamlžující se sklo, zpoza kterého se blížila přehlédnutelná krajnice. A ve chvíli prvního nárazu, kdy se autobus celý vzedmul, byla Eva zase zpátky ve svém salónu s bušícím srdcem a nic netušícím mužem pod jejíma rukama.
„Zítra nechoďte do práce. Dejte si volno nebo umřete,“ vyhrkla.
„Co to do vás vjelo, ženská?“
„Omlouvám se. Něco se mi zdálo.“
„Jak se opovažujete říkat někomu takovou věc? Jste normální?“
„Ještě jednou se omlouvám.“
Muž ji přerušil, oblékl se, hodil ji bankovky na stůl.
„Tak to jsem ještě neviděl. To je vrchol,“ řekl a zabouchnul za sebou dveře.
Eva zůstala v salónu stát jako opařená.
Další dny sledovala noviny i zprávy. Tohle vnuknutí ji nedalo spát. Ale nic o tragické události autobusu se nedočetla. Místo toho jí zvonil telefon s neznámým číslem.
„Tak vám teda děkuju!“ zazněl z druhého konce naštvaný mužský hlas.
„Pardon. Dovolal jste se správně?“
„To si pište, že jsem se dovolal! Nešel jsem teda do práce, jak jste řekla. A víte co?! Vyhodili mě za to! Tak teda moc děkuju, krávo!“ zaječel a položil to.
Eva ale věděla své. Nabyla přesvědčení. Nenechala se rozhodit.
Po nocích uvažovala, jestli má o tomhle daru někomu říct. Dívala se na svého manžela, který vedle ní spokojeně oddechoval. Začala se vyhýbat tomu, aby mu udělala masáž. Měla strach, co by mohla vidět. Výmluvy, že jí bolí ruce, musí uklízet, prát, odpočívat, počítat účty, jí už pomalu docházely.
Ne vždycky ale poradila správně. Zjevení bylo pokaždé o něčem jiném.
Masírovala jednu soudkyni. Byla to žena na úrovni. Měla manžela a jedno dítě. Neustálý stres z práce. Potřebovala si oddechnout. Eva jí přehodila její dlouhé blond vlasy přes rameno a mačkala jí trapézy. Palci zajížděla do její hladké kůže a zbavovala jí ztuhlosti a stresu.
Uviděla, jak žena sedí za stolem a trápí se. Četla si detaily z jednoho případu. Eva jako by se stala prachem poletujícím v místnosti. A všimla si, že v papírech stojí velký nápis: On to neudělal!
„On to neudělal!“ řekla nahlas.
„Prosím?“ řekla soudkyně a užívala si masáž.
„Pardon. Jen jsem přemýšlela.“
„Co jste tím myslela?“ zaměřila se žena znovu na slova ještě doznívající salónem.
„Vůbec nic. Nevšímejte si toho.“
Za pár týdnů stál v novinách článek, že soudkyně rozhodla pro nevinu muže, který pak obratem vykradl banku. Rozhodla se sice ve svém případě správně, i když důkazy mluvily jinak, ale to neměnilo nic na tom, že byl muž recidivista. Teď po něm pátrala celá země.
Eva cítila, že se to mezi lidmi začínalo šířit. Jako by u masáže každý čekal, až ze sebe masérka něco vyhrkne. Co se týče účtů, bylo to příjemně znát. Měla obrovský nárůst zákazníků. Ale radost rozhodně neměla. Začínalo jí trápit, že se stává součástí všech těch životů okolo. Všechny ty rozchody, nové lásky, změny povolání a ve výchovách, diagnostiky, vyléčené choroby, útěky před jistou prohrou. Trápilo jí to. Měla mít dobrý pocit, že tak pomáhá, ale cítila, že něco není v pořádku. Kdo byla, že mohla osudem takhle hýbat? Takhle ho ovlivňovat? Byla toho součástí? Nebo ne?
Nevyhnula se tomu. Masírovala manžela a schválně se dívala jinam. Snažila se myslet na něco jiného.
„Vůbec se nesnažíš,“ postěžoval si.
„Jsem unavená.“
„To jsi celá ty. Pořád unavená. Už mě to začíná štvát. Není s tebou za poslední rok vůbec řeč. Jen pracuješ a chodíš tady jako stín!“ vedl si její manžel svou.
„Hm,“ odpověděla a dál se soustředila na to, aby nenastalo žádné vnuknutí.
„Jsi prostě jiná. Nechápu, co se to s tebou děje. Jsou to prachy? Když jsme jich měli míň, připadala jsi mi šťastnější. Klidně nějaké klienty odřekni. To přece není normální!“ pokračoval.
„Změň práci!“ zaječela zničehonic, až si dala na ústa své ruce.
„Cože? Takže chceš říct, že je to mou prací? Jsem policajt. A miluju to! To přece víš!“
„Promiň,“ řekla rozechvělým hlasem. Snažila se nebrečet.
Už spolu moc nepromluvili. Eva neustále myslela na výjev, jak na jejího manžela někdo míří pistolí. Jak mačká spoušť a střela se zabodává do jeho nohy jako kámen z výšky hozený do vody.
Od chvíle, co byl její manžel na nemocenské s průstřelem nohy, byla situace ještě horší. Eva nevěděla, jak z toho všeho ven. Uvažovala, že skončí, ale speciálně v tuhle dobu potřebovali peníze. Slíbila si, že až se manžel vyléčí, praští s tím. Nemohla už jinak.
Do salónu vešel mladý cirka pětadvacetiletý muž. Měl objednanou odpolední masáž. Byl samý sval. Hezounkovský obličej, široký úsměv. Charisma z něj teklo jako pot po činkách v posilovně. Nebál se Evu několikrát obšťastnit komplimenty.
Bála se, co zase uvidí. Co může tohodle mladého spokojeného kluka asi čekat? Začala s masáží. Masírovala ho mezi svaly na zádech. Připomínaly jí rakouské hory. Široká ramena dlaněmi projížděla. Líbil se jí. Ale byla to profesionálka. Nechala svých úvah. Zapudila je někam dozadu.
Ocitla se v místnosti s postelí a akváriem. V akváriu líně proplouvaly rybky. V jeho odrazu uviděla siluetu mladíka. Byla tentokrát sama sebou. Otočila se. Chytil ji něžně za krk. Políbil ji. Nebránila se. Tělem jí projelo vzrušení pramenící z každého dalšího doteku. Chytil ji za boky a posadil na stůl. Prsty zabořil do jejích vlasů. Jazykem se letmo dotkl toho jejího. Rozepnul jí halenku. Zvrátila hlavu. Na popraskanou omítku stropu místnosti se lepilo vzrušení jako tuhnoucí sádra.
Přestala s masáží.
„Odejdi. Hotovo. Je to dnes zdarma,“ vyhrkla ze sebe.
„Ale vždyť jste sotva začala,“ udivil se mladík.
„Jdi!“ zvedla hlas.
Kluk zmateně odešel. Eva se posadila do židle, položila si hlavu do dlaní a rozplakala se. Všechno to bylo příliš. Nechtěla svého manžela zradit. Milovala ho. Osud byl ale napsaný. Tak, jako předtím ho mohla zvrátit. Dokázala to vždycky u ostatních, ale tentokrát si nebyla jistá, jak to udělat pro sebe. Jaké rozhodnutí to změní?
Šla nakoupit. Myšlenky na její vnuknutí ji ale i přesto neopouštěly. Snažila se rozptýlit se nákupem jídla, ale nešlo to. Pořád viděla jeho svůdný obličej. Pořád cítila tu zradu.
Doma se na svého manžela nemohla ani podívat. Styděla se za sebe, i když nic neprovedla. Měla strach. Strach z toho, že k tomu dojde a ona s tím nic nezmůže. Strach z toho, že se snad nechá svést. Svého manžela přece milovala. Proč jí osud psal něco tak zrůdného do jejího života?
Byl deštivý den. Auto měla v servisu. Musela jít na autobus. Stála na zastávce. Byla zmoklá. Těšila se, až dorazí domů. Nemohla se dočkat, až se manžel vrátí zpátky do práce. Byla naprosto rozhodnutá všeho zanechat. Cítila, že bylo už dávno pozdě. A navíc tu pořád byl ten neumírající strach z toho, že by ji snad potkal její vlastní osud.
Místo autobusu na zastávku zastavil černý bavorák. Jeho řidič stáhnul okýnko.
„Nechcete svézt?“ zazněl známý hlas. Byl to ten mladík. Opět se usmíval od ucha k uchu jeho charismatickým úsměvem.
Mlčky přistoupila k autu. Jako by jí snad něco ovládalo. Otevřela dveře. Ucítila příjemný závan mužského parfému. Už byla skoro v autě, když si všimla, že autobus právě dorazil.
„Rozmyslela jsem si to. Díky,“ řekla a zabouchla. Okamžitě přistoupila k autobusu, který zrovna otevíral dveře. Drze se prodrala skrze ostatní lidi a nastoupila jako první, aby mladíkovi utekla.
„No dobrý den,“ řekl řidič autobusu.
„Dobrý den.“
„Nebudete tomu věřit, ale vzali mě zpátky.“
„Zlobíte se na mě?“ řekla Eva.
„Ne. Tak kam to bude?“
Roky ubíhaly. Eva se nakonec masírování nevzdala. Udělala si kurz maderoterapie, při které se musí používat dřevěné nástroje. Drželo to její prsty pěkně v bezpečí. Už neviděla do žádného osudu.
Navždy však měla obavy, jestli ten vlastní doopravdy změnila tehdy na zastávce nebo nikoliv. S tím se však dalo žít. Milovala svého manžela o to víc. Ale klasickou masáž mu už nikdy neprovedla. Dokonce ani mě ne.
Hlasité předčítání
Moooc dobré. Líbí se mi to moc.