A tak jsem se znova ocitla u detektivky. Neměla jsem práci, matka byla pořád stejnou matkou, auto bylo na odpis, chlapi o mě nezavadili ani pohledem. Alespoň mám kde bydlet, říkala jsem si mezi otáčením stran.
Nastal leden a já si začala hledat novou práci. Nikde ale ani ťuk. Buď to byly samé špatně placené zaměstnání nebo mě jednoduše nevybrali. Skoro celé odstupné sežrala oprava auta a tíseň mi už opravdu začínala šlapat na paty.
Šla jsem takhle jednou zasněženou ulicí z obchodu. V tašce jsem si nesla sójové maso, rýži, zeleninu a dvě láhve červeného. O kus dál jsem si všimla, že na zemi, přímo na rohu ulice, leží nějaký člověk.
„Jste v pořádku? Můžu vám pomoct?“ řekla jsem a jemně s ním zatřásla.
„Ale jo, jenom jsem uklouznul,“ soukal ze sebe tiše, že jsem se k němu musela nahnout.
Nakonec přišel k sobě. Byl to docela mladý muž. Nebyl moc upravený. Vypadal spíše na nějakého burana. Ale slušně poděkoval, že jsem mu pomohla na nohy a odešel. Vzala jsem svou tašku a pokračovala dál. Netrvalo dlouho a u baráku jsem zjistila, že mi ten hajzl ukradl peněženku. Přemýšlela jsem a přesvědčovala se, že je třeba někde v obchodě, ale byla jsem si naprosto jistá, že to byla jeho práce.
Praštila jsem s nákupem do kuchyně, až se jedna z láhví rozbila. Víno začalo prosakovat papírovou taškou a svou chutí a barvou zkrášlovat zeleninu. Neměla jsem sílu na to, abych to uklidila. Zkrátka jsem to nechala jen tak být a zhroutila se na gauč a tam brečela do mého oblíbeného brečícího polštáře, dokud jsem měla co.
Říkala jsem si, že to určitě musí být nějaká zkouška. Ale stále se mi nedařilo zcela nic. Nakonec jsem musela vzít práci v supermarketu za pokladnou. Každý den se strojeně usmívat na lidi, kteří úsměv neopětovali. Mimo to k tomu ještě přidávali veškeré tupé stížnosti na nekvalitu toho a onoho zboží. Každý čtvrtek se k nim pak i připojili důchodci se stížnostmi na ceny. Byla to hrůza, ale musela jsem platit účty.
Přišlo jaro. Všechno začalo kvést, zatímco já chřadla. Už mi bylo jedno, čím se cpu. Moje životospráva byla absolutně v prdeli. Záda mě bolely od sezení za kasou. Na migrénu jsem si už dávno zvykla. Po jedné odpolední směně na mě však před domem čekalo překvapení.
Měla černý čumák, hlavu hnědou, bílé bříško a obrovské žlutozelené oči. Seděla před vchodem a dívala se na mě. Přistoupila jsem k ní. Byla naprosto pokorná. Z blízky jsem si všimla, že má nezvykle dlouhé bílé fousky. Vypadala jako nějaký starý Japonec.
„Kde ty se tu bereš?“ chlácholila jsem ji. Na krku neměla obojek, ale srst měla lesknoucí a dokonale upravenou. Nebyla podvyživená, ani neměla nadváhu. „Vypadat tak alespoň trochu jako ty, chlapi by se ke mně jen hrnuli.“ Pohladila jsem ji naposled a otevřela vchodové dveře. Kočka okamžitě skočila dovnitř, začala vrnět a třít se mi o nohy.
A tak jsem se stala vlastníkem kočky se jménem Lili. Podle veterináře měla něco kolem deseti let. Zuby v pořádku, stavba těla taky. Nevykazovala žádné známky zanedbání. Měsíc jsem pro jistotu projížděla internet, jestli ji náhodou někdo nehledá, ale nikde ani písmeno.
Nevím co napsat. Krása. Obsah. Styl moc se mi to líbí