Staly jsme se největšími kamarádky. Když jsem měla dobrou náladu, byla hravá. Když jsem se cítila smutná, sedla mi na prsa a tiše vrněla, aby mě uklidnila. Nehnula se ode mě ani na krok. A já ji lásku patřičně vracela všemožným drbáním a nejlepším jídlem a česáním a masážemi.
Nedlouho poté, to už bylo někdy uprostřed jara, se za kasou objevil. Sotva jsem zprvu zvedla oči. Nakupoval jen pár pomerančů a zázvor. Když promluvil na pozdrav, jeho hlas zněl přesně tak, jak mi zní hlas všech těch mých hrdinů z knih. A tak mi to nedalo a prohlédla jsem si ho. Měl černé upravené vlasy, koženou bundu, široká ramena, hluboké modré oči, úsměv od ucha k uchu, tvrdé lícní kosti. Až jsem určitě zčervenala, když mi došlo, že si navzájem hledíme do očí.
„Bude to všechno, pane?“ řekla jsem.
„Pomeranče se zázvorem. Můžu jenom doporučit. Budete zdravá,“ řekl s neskutečnou grácií.
„To je dobrý tip. Určitě to zkusím,“ opřela jsem se o pult a usmála se.
„Pardon. Rád bych ještě zaplatil,“ řekl nejistě.
„Ajo. Pardon,“ zastyděla jsem se, protože mě neuvěřitelně uchvátil.
Když odcházel, sledovala jsem jeho zadek. Nějaká bába mě musela okřiknout, že už by ráda měla nákup namarkovaný, aby mě vytrhla z mých myšlenek.
Doma jsem to vyprávěla mé kočce. Celou dobu mě pozorovala a když jsem skončila, odešla spokojeně chroustat granule. Sice jsem si četla, ale nemohla jsem na něj přestat myslet. I když jsem vařila, i když jsem uklízela, pořád jsem viděla ten jeho úsměv. Už se tam určitě nikdy neobjeví, přesvědčovala jsem sama sebe. Strašně se to ve mně mlátilo. Jsem už prostě taková.
A on se samozřejmě objevil. Nákup byl vždycky stejný. Nejprve chodil dvakrát do týdne. Pak už chodil každý den. Dostalo se to už do takového bodu, kdy jsem okem pozorovala dveře, kdy se zase v obchodě objeví. Trvalo mu asi měsíc, než mě pozval na rande. A světe div se! Podařilo se to! Vzal mě do divadla. Samozřejmě, že jsem byla nervózní jako nějaká puberťačka, ale nedával jsem to na sobě znát. V obleku byl snad ještě neodolatelnější! A jak mi pomáhal sundat si kabát, jak mi nabídnul rámě, jak se ke mně choval! ACH!
Byl podzim. Dohodli jsme se, že nebudeme na nic čekat. Byli jsme oba dost staří na to, abychom věděli, co chceme, a protože bydlel v podnájmu, nastěhoval se ke mně. Dělal mi snídaně, staral se o mě a já se starala o něj. Lili si jej zamilovala. Oba mi vlastně dodali sebevědomí. Zase jsem získala práci v kanceláři. Dlouhé hodiny mi můj muž pomáhal připravit se na pohovor. Bylo to štěstí, protože byl manažerem HR v jedné menší firmě na výrobu léčiv.
S platem, který jsem dostávala jsem si pořídila auto a svět byl zase v pořádku. Dokonce i máma po seznámení s ním řekla: „No vidíš! Konečně sis našla pořádného chlapa!“ Bylo to to nejkrásnější, co mi kdy ze svého prosezeného křesla řekla.
Nebyla bych to já, kdyby se však něco nepřihodilo. Byla jsem už ve třetím měsíci. Dala jsem maso z konzervy kočce do její misky, ale ta nepřiběhla. Hledala jsem ji po celém bytě, ale nikde nebyla. Nešlo mi to vůbec do hlavy. Okna nebyla otevřené. Balkón nebyl otevřený. Musela tam přece někde být! A já prohledala už úplně všechno. Nebyla tam. Jediné, co mě napadlo, bylo, že musela utéct, když jsme ráno odcházeli do práce. Nějakým způsobem se prodrala škvírou v otevřených dveřích do bytu a utekla.
Nevím co napsat. Krása. Obsah. Styl moc se mi to líbí