Byla jsem z toho nešťastná. Můj muž mi pomáhal. Dali jsme na internet její fotku. Vystavili odměnu. Ale den za dnem ubíhal a pořád nic. Dokonce jsme po městě i roznesli letáky. Bez výsledku. Moje Lili mi moc chyběla. Byla jsem tak smutná, že jsem plakala a cpala se Nutellou v kombinaci s mrkví (když je ženská těhotná, prostě žere). Měla jsem ji už něco přes tři roky a teď tohle! Nechápala jsem to.
Z třetího měsíce se vyklubal čtvrtý a kočka pořád nikde. Objeli jsme i všechny útulky, ale nic. Když jsme se z jednoho vraceli, pozorovala jsem smutně město z okýnka. Projížděli jsme pod jedním mostem.
„Zastav!“ zařvala jsem.
„Cože?“
„No tak zastav!“
Muž zastavil u krajnice a já vyběhla z auta, aniž bych mu cokoliv oznámila. Běžela jsem rovnou za bezdomovcem, který seděl opřený o zeď a hladil kočku. Ano! Hladil moji kočku Lili! Bílé dlouhé fousky, černý čumák! Byla to ona!
„Tohle je moje kočka!“ neptala jsem se na nic a starému zarostlému muži kočku prostě vytrhla agresivně rovnou z náručí.
„Ale když ona ke mně přišla sama! Cítím se s ní líp! Nevěděl jsem to!“ ohranil se bezdomovec.
„Ještě by od vás něco chytila! No fuj!“ řekla jsem zle.
Mezitím přiběhl můj muž. Opatrně mě odvedl do auta. Seděla jsem a pozorovala v zrcátku, co tam s tím bezdomovcem pro boha ještě vyvádí. Všimla jsem si, že vytáhnul peněženku a dal mu peníze. Vzápětí nasedl zpátky do auta a mlčky odjel.
„To od tebe nebylo hezké. Ten chlap plakal.“
„Za svou situaci si určitě může sám,“ řekla jsem ledově, abych se ujistila, že jsem v právu.
Od té doby to šlo zase od desíti k pěti. Lili si už na mě vůbec nesedala. Nenechala se ani pohladit. Byla úplně jiná. Jediný, od koho žrala jídlo, byl můj muž. Na mě se ani nepodívala. Navíc jsem začala mít časté bolesti. Doktor nám po různých testech oznámil, že dítě strádá. Nevěděl vůbec proč. A tak jsme objížděli další doktory a ti prováděli další a další testy. Jenomže bolestí pořád přibývalo.
Lámali jsme si hlavu, čím to je. Byla jsem už značně vyčerpaná a měla jsem zároveň strach, že o moje vytoužené dítě přijdu. Taky můj muž se začínal měnit. Vůbec nespal. Už se neusmíval. I když jsem se ho snažila rozveselit, prostě mi jen odsekával. Zdržoval se v práci. Začínala jsem ho podezřívat, že má jinou, ale nikdy nikým nevoněl. Dokonce mi z toho už tak harašilo, že jsem mezi jednou a druhou bolestí ozývající se od našeho dítěte, zavolala k němu do práce pod falešnou záminkou, že je mi zle, abych si ověřila, že tam opravdu tak dlouho je. A on byl. Nikoho neměl. Prostě a jednoduše to semnou už nemohl vydržet. A Lili na mě pořád prskala a já už začínala bláznit a třást se strachem. Věděla jsem, že se zase blíží katastrofa.
Mohla jsem být už snad v šestém měsíci, ale břicho jsem měla velké asi jako kdybych byla ve čtvrtém. Doktoři pořád nic. Bolestí jsem nespala. Už jsem kvůli tomu ani nechodila do práce. Jednou jsem vytáhla z lednice láhev vína (abych jej přidala do jídla, nejsem blbá) a spadla mi na zem. Pozorovala jsem tu červenou tekutinu, jak si to šine po podlaze, až můj pohled spočinul na kočce. Prostě tam jen tak stála a víno se jí dostalo až na packy. Se vší grácií se prošla po tekutině. Zkusila jsem ji chytit, ale obratně vyskočila a rozutíkala se po bytě. Takže na všech kobercích zůstávaly rudé kočičí fleky. Vzteky jsem ji začala i s těhotenským břichem nahánět po bytě. Nakonec jsem ji dostala do kouta. Rozhodnutá, že ji potrestám, když mi to v tu chvíli všechno došlo. Není to ona, která by měla být trestána. Jsem to vlastně já, která je zrovna teď od jisté chvíle pranýřovaná za mou vlastní sobeckost.
Nevím co napsat. Krása. Obsah. Styl moc se mi to líbí