Prosinec 21
Dnešní svit byl lapen v pavučině,
slunce zavřelo své oči rozžhavené,
stráň usnula únavou ve vteřině,
zákoutí byly tmou zavalené.
Rybář na svůj prut měsíc ulovil,
a zatáhl ho za oponu oblak,
jen hvězdný prach se skrze mračna rozdrobil,
a svým světlem upletl Zemi povlak.
Černou punčochu oblékala města,
však skrze její oka se víra snesla,
tak aby ve stínu nestála nevěsta,
jejíž touha se mezi domy nesla.
I když od věků dusil po blízkých smutek,
sítí vždy vcházela chuť dávných minutek.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
