Pod dekou ohvězděné noci,
na obláčcích baletí bosi,
kouzelní v lesku tanečníci,
skrývajíc kapky zmrzlé rosy.
Pohybují se v dechu vánku,
sypou vločky z oblak sněhu,
krajina vplouvá do spánku,
mráz kolébá zimní něhu.
Mrazíci svírají půvaby,
bruslí po okenních tabulkách,
a ve výklenku sledují davy,
jak touží po pralinkách.
Obrázky tvoří čokoláda,
kolem jde pohádek nálada.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
