Pouliční umělec housle ovládal,
noty při dopadu na zem cinkaly,
smutek i žal se do rokle propadal,
volejbal si vločky ve vzduchu pinkaly.
Vltavou probublávala známá skladba,
jenž se ve Smetanovo dílně zrodila,
minulost svírala i Karlova stavba,
která moudrá slova přes řeku pravila.
Adventní melodie byla tak silná,
že kolem Prahy ochranný štít stavěla,
ta do vesmíru zářila jak svítilna,
a v krajích galaxie jemně pěla.
Jak neskutečné je pozemské vábení,
když vytratí se z povrchu válčení.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
