Muž v letech vyšel na zápraží a zapálil si. Z ničeho nic se uprostřed toho všeho cítil nesmírně spokojeně. A jen matně tušil proč. Ani ho to vlastně nezajímalo. Co mu bylo po prapříčině jeho momentální blaženosti? Hlavně že ji mohl vychutnat. Alespoň chvíli. Přesto v tom vzácném okamžiku, který si ani on nedokázal zproblematizovat a tím zošklivit, nacházel nepatrné stopy prchavé dojmu obecného smyslu. A ani ten nebylo třeba pojmenovat. Jak tu žil rád! A jak by tu rád zemřel. Zhluboka se rozkašlal.
“Letos se povedly jablka. Nebudete jich pár chtít? Nebo celý košík? Jsou jich hromady. Loni nestály za nic, tak snad si stromy příští rok odpočinou,” nabídl mezi řečí výslužku asi třicetiletému muži s brýlemi, který se objevil ve dveřích s ustaraným výrazem ve tváři. Ten však měl zrovna plnou hlavu svého čerstvého otcovství. Jak náhle se vše změnilo. Měsíce příprav přišly vniveč, zdálo se. Včerejšek je pryč a před ním je nový život.
“No jo, já vím, “ poplácal jej stařík s chlapáckou chlácholivostí, jako by snad věděl, co že se za jeho krátkozrakýma očima odehrává, “ na to tě nikdo nepřipraví. Věř mi, že včerejšek tu byl jen proto, abys dneska nic nezvoral. A i když budeš mít jen trošku štěstí i proto, aby se ti dařilo o trošičku víc.” Načež si odplivl a rychle stáhl ruku již příliš dlouho spočívající na zeťových zádech. Byl si však jist, že mladík se už teď nemůže dočkat zítřka, přestože bude ještě po nějaký čas tiše oplakávat včerejšek. Jejich pozornost upoutalo padající jablko kutálející se vydlážděným dvorem. Na nerovném povrchu několikrát poskočilo, avšak hnalo se nezadržitelně dál. Chladný vítr, který se do něj opíral, jako by ohlašoval příchod nedočkavého podzimu.
—
Děcko se mělo čile k světu. Zdálo se, že sílilo s každým vysychajícím listem, který se dotkl země. Den za dnem projevovalo odhodlání k životu na tomto světě stále výrazněji. A že jich ještě mělo přijít! Obnažené větve se křečovitě kroutily prostorem, zatímco jejich někdejší odění již dávno vítr rozehnal po polích pryč časem k jejich nové tvářnosti. Vše to dělo se v tak prudkém sledu, že až rodiče svou dcerku nepoznávali. Včera ještě křičela z pevného sevření měkké zavinovačky, dnes hrdě šermuje a co přijde zítra? Tepla venku ubývalo, ona však přibližovala svou existenci blíže k nebi každou minutou. Měnila a zdobila své obydlí, když ona sama rozhlížela se stále dále, aby poznávala krajinu, do které se jako člověk narodila. Prozatím byla schopna zahlédnout jen kratičkou budoucnost, když povahou přítomností si již byla vcelku jista. Minulost nechávala bez povšimnutí. Ještě jí nepřikládala význam. A rodiče jen stěží stíhali letmými fotografiemi zachytit ty prchavé momenty, k nimž se hodlali, až přijde čas, společně vracet.
Stárnoucí muž sedě na zápraží v pohodlném křesle se zakousl do jablka. S přívalem osvěžující chuti projel jeho pamětí záblesk obrazu léta v plném proudu. Pozbylo své životodárné moci, upustilo od hrozeb blesků a větrných smrští a se smířením odevzdalo vládu přicházejícímu podzimu. Jak dávno se to zdá. Polkl rozžvýkané sousto a energie slunce a hmoty nasytila jeho nepřekonatelnou touhu po palivu pece jeho umírajícího těla. Najednou chtěl znovu prožívat ty dny prosté chladu, mlhy a zvolna vítězící tmy. Vzápětí se však zarazil. Pestrobarevně vyzdobené lesy, draci křížící své ohony směle po nebi či pokojně odevzdané ukládání nekonečné síly života k mrazivému spánku, o to vše by přece přišel. Ukousl další sousto, aby klidně převzal jeho energii, kterou nabízelo. Léto bylo, minulo a není. Ale co, zas bude. Stejné a přesto jiné. Protože i on bude jiný? Že i kulisy kolem něj se nepatrně, ale přesto změní? Kam spěchat? Čas je na jejich straně. Vše jako by se stále dokola opakovalo. Ovšem jen zdánlivě. Hořká chuť zkřivila jeho tvář, načež s odporem vyplivl shnilé sousto, které vzal nevědomky do úst. Vylekaně pohlédl dovnitř nakousnutého jablka. Prohnilý jadřinec jej přinutil zbytek zahodit. Ten se zakutálel pod strom a zmizel v závějích spadaného listí, aby tak následoval jeho osud.
Hlasité předčítání
