Mladík otevřel vrzající vrátka a líně se vsoukal na dvůr. Snad jako by se ani domů netěšil. Krok sun krok. Suché listí mu praská pod nohama a drolí se v součást úrodné zeminy. Ten zvuk jen umocňoval dojem, že mu kdosi už po nějaký čas pomalu, ale důsledně láme vaz. Nebyl schopen pohybu, když se z okna ozval nezaměnitelný křik vysněné dcery, tu a tam prorážený žvatláním jeho manželky, jak se snažila tišit nekonečný příval pláče unaveného děcka. Stařík se zahleděl do skleslých očí a jejich rádoby mužné pohledy se na setinu vteřiny setkaly. Doufal, že jeho snaha o podporu bude nejen přijata, ale i pochopena. Vždyť, co mohl udělat víc, než útěšně poplácat po zádech? Co přesně se v mládencově duši odehrávalo, přece nemohl tušit. Ač každý takový rodič prochází stejným procesem, vždy jej prožívá byť v drobnostech, ale přesto odlišně. Snad chtěl tchán vyjádřit právě toto, nenacházel však správná slova. Zdálo se, že několik málo zkušeností, které ve své nezralosti považoval za nešťastné, v posledních měsících zcela zaclonilo jeho paměť. Jako by si nebyl schopen vzpomenout, jak nedočkavý byl v tom čase, než směla vytoužená dcerka alespoň mlhavě spatřit světlo tohoto světa. Jak daleko se zdálo být v netrpělivosti prodychtěné jaro. Vyžádá si ještě mnoho času, než dokáže tyto vzpomínky zase zpod prachu kvapem se valících a jedné na druhou kupících událostí a prožitků vyzvednout. Jaro se znovu vrátí. Ale již nikdy nebude takové, jak minule. O létě ani nemluvě. Pro něj jako by neexistovalo. Pláč náhle utichl. Starý pán hlasitě popotáhl spouštějící se rýmu. Dveře se otevřely a jediný pohled na spokojenou holčičku v matčině znaveném, avšak stále pevně sevřeném náručí, zcela proměnila náladu posledních několika minut. V okamžiku zahlédl rozněžnělý otec šťastnou budoucnost svého děťátka. Léto přijde! Jistě! Až přijde jeho čas. Nyní je na řadě zima. Přenádherná, jak si ji vždy pamatoval. V koutku mysli se i vzpomínka na nedávně týdny a měsíce proměnila z trpně přežívané rutiny ve smysluplnou cestu vstříc životem naplněné budoucnosti. Dědeček vzhlédl do koruny nedalekého stromu. Byla již do čista holá. Jeho poslední vzpomínka patřila lásce, se kterou prožil své roky na této planetě. Již je to řada let, co mu zemřela. Tam pod tím stromem. V jeho objetí. Rozhlédl se kolem sebe a pak s očima upřenýma k jemné tváři spokojeného děcka zemřel. Poslední cigareta zůstala nezapálená.
—
Mráz se zakusoval do všeho, čeho se jen dotkl. Nejprve o sobě zima dávala vědět jen křehkými žilkami jinovatky. Netrvalo však dlouho a rozpadající se listí, ještě nedávno pyšně se rozhlížející ze svých výšin, zmizelo pod dusivými vrstvami lehce dosedajícího sněhu. Jako by tak byl zdánlivě hotový obraz coby na bílo přetřené plátno znovu připraven k přepracování. Barva krajiny splynula s barvou oblak. Naděje jako by pominula. Jako by snad nikdy nebyla. Jak jen je možné takový čas přežít? Půvab podzimu se pozvolna rozkládal. Koho teď zajímalo, že svou sílu předá prostřednictvím beztvaré masy, v níž se ve skrytu závějí měnil? A zázrak jara, jež jako z mrtvých probouzí svět, byl v nedohlednu. Zapomenuty zůstaly jeho lijáky, nízké oslepující světlo a oblaka pylových přívalů. Ještě nepřišel čas si na ně postěžovat. Takové výjevy již hluboko zapadly v jeho paměti. Co by za ně nyní dal! Věděl o nich, ale v bídě jeho současného zimního plahočení zářivá vzpomínka na první hřejivé paprsky slunečního svitu zářila tak jasně, až zaclonila nepříjemnosti, jež přináší jarní rovnodennost.
Hlasité předčítání
