„Pohni si.“ pošťouchne mě protivný muž za mnou, který pravděpodobně dostal stejný příkaz jako já. Na malý moment se zarazím nad faktem, že nás volají dovnitř pouze v takovémto skrovném počtu. Rozhodnu se tím ale nezatěžovat a spíše za tak nečekanou koincidenci poděkovat osudu, jelikož se nyní mé šance markantně zvýšily. Bude snadné porazit někoho, kdo po onom místu vlastně vůbec netouží.
Ocitáme se v místnosti, ve které není naprosto nic. Bílé stěny stočené do kruhu se plynule vlévají do země i stropu. Vše je naprosto zářivě bezbarvé. Jakoby se ten prostor oním nedostatkem podnětů k pozorování stával beztvarým organismem neurčité velikosti. Slyším dveře zaklapnout se za námi.
„Do prkýnka, nemaj zevnitř kliku!“ vykřikne buran.
Otočím se a musím mu dát za pravdu. Dveře se vsunuly do stěny tak natěsno, že bylo velmi obtížné je vůbec ve stěně naleznout. Byli jsme tu zavřeni v té divné buňce bez možnosti ji opustit bez pomoci zvenčí.
„Co budeme dělat?“ ptá se, otáčí se a směřuje další otázku směrem ke stěnám a stropu, „Co máme dělat? Nějaké instrukce třeba, nebo tak něco?“
„Buďte trpělivý, prosím. Rádiové slečny nám zatím žádný úkol neudělily, tudíž bychom měli pokorně čekat na instrukce.“ říkám.
„Asi máte pravdu, pane správnej. Tož si sednem a počkáme, ne?“ reaguje na mou radu a sedá si do tureckého sedu přesně doprostřed místnosti. Nebo tedy; myslím, že doprostřed. Ten prostor je matoucí. Jakoby nikde ani žádná stěna nebyla a pokoj se táhl do nekonečna na všechny strany. Kdyby mi někdo řekl, že nedokážu dojít ke stěně, ať už bych šel jakkoliv dlouho, bez výhrad bych mu věřil. Och, jak lehce dokážou být lidské smysly zmateny…
„Pojďte se posadit ke mně.“ nabídne mi.
„Proč?“ zajímá mě.
„Nekoukejte na mě jako na konkurenci, vždyť jsem povídal, že to podělaný místo nechci ani za všechny prachy. Pokazím to a nechám vás vyhrát. Tak budem oba spokojení. Hele, můžem si navzájem pomoct, to přece lidi dělaj, ne? Asi jsme nezačali zrovna nejlíp, tak bychom to, pro dobro nás obou, mohli zkusit znova.“
„Oh.“ hlesnu a zamyslím se. Tohle mi přijde jako poměrně inteligentní a věcný argument.
„Tak co?“ kmitne obočím.
„Dobře. Můžeme se dohodnout.“ kývnu a přisednu si k tomu muží na podlahu.
„Jaké je vaše křestní číslo?“ ptá se.
„Pět osmiček.“
„Krása! To máte štěstí, takový nádherný číslo!“ nadchne ho to.
„Ano. Lidé si ho dobře pamatují, to je velká výhoda. Jaké je vaše číslo?“ zeptám se ze slušnosti.
„Šest čtyři dva sedm jedna.“ mírně pokloní hlavou. Podáme si ruce. Nezdá se, že by 64271 nějak spěchal s ukončením dotyku; místo toho přitáhne mou ruku blíže a nepříjeně zblízka ji zkoumá. Vytrhnu ji zpět a zamračím se na něj. Takový nezdvořák, copak se tohle dělá?
„Pardón, jen mě něco zaujalo. Velice se omlouvám.“ zamručí a potom dělá jakoby nic, „Proč chcete být členem rádiový policie? Co je na tom tak lákavýho?“
„Je to práce, co má smysl.“ vyhrknu to, co mám na jazyku.
„Pro koho?“
„Pro společnost. Pro zákon. Pro mě.“ odpovídám.
„Co vám dává společnost?“
Hlasité předčítání
