Ranní ptáče dál doskáče

Krimi

Četba díla zabere cca 5 min.

Lord Petr byl velmi rozrušen. Nervózně pobíhal ložnicí a při své obhajobě neustále rozpažoval: „Nedovedu pochopit, pane Houbelesi, jak se to mohlo stát. Jako bych byl někým hypnotizován. Poslední tři noci se mi zdál vždy naprosto stejný sen. Klidně si spím a najednou se mi zdá, že slyším kokrhat kohouta. To kokrhání bylo stále hlasitější a naléhavější, až se to už nedalo vydržet. Vyskočím tedy z postele, uchopím nabitou ručnici, přiskočím k oknu a vystřelím…“
Lord Petr se znaveně zhroutil do křesla a začal si kapesníkem utírat orosené čelo.
„A pak jste se probudil?“ zeptal se nevzrušeně Houbeles.
„Ano. Pak jsem se probudil normálně ve své posteli, flinta stála nedotčená v koutě, všude klid, jen ranní vánek pohyboval záclonou otevřeného okna…“
Mimoděk jsme pohlédli k oknu. Za ním se rozkládal charakteristicky anglický park, neodmyslitelně náležející k tomuto strohému venkovskému sídlu a v něm, na jemnými křeménky vysypaném chodníku, ležel zastřelený zahradník Smith.
„Strašlivá nehoda, pánové,“ povzdechl si po krátké odmlce lord Petr.
„Pokud vám dobře rozumím, této noci vše skončilo jinak,“ uvedl Houbeles výslech znovu do věcné roviny.
„Ano, ano. Tentokrát jsem se probudil u okna, s puškou v ruce. Ještě se z ní kouřilo… Nemohu tomu uvěřit… Jako by mě někdo zhypnotizoval…“
Houbeles si právě zapálil dýmku, povstal a ležérním krokem přistoupil k nočnímu stolku, na němž ležela otevřená kniha hřbetem vzhůru.
„Pohleďte, příteli,“ řekl slavný detektiv na mou adresu a náustkem dýmky lehce přejel zlacený nápis. „Zjevně tu máme co do činění s učebnicovým příkladem freudovské psychoanalýzy.“
Natáhl jsem krk a četl: „Hvězdná hodina vrahů… To nechápu. Jak to souvisí s naším případem? Neměli bychom napřed prověřit, zda někdo v okolí nechová drůbež?“
„Voctoune, drahý příteli!“ zvolal pobaveně Houbeles. „Copak dnes někdo chová kohouty?! K čemu by bylo dobré živit tyhle zbytečné samce?! Dnes žádná slepice z umělého chovu nedovede sedět na vejcích. Poslední slepice, které ještě uměly kvokat, měla moje babička v Cornwallu.“
Po té se znovu obrátil k nešťastníkovi: „Pokud se nemýlím, váš starší bratr se jmenoval Pavel a vždycky to byl on, kdo vylízal smetanu, zatímco na vás zbyly jen drobty se stolu…“
„Och! Máte pravdu, jak jste to poznal?“
„Ale to je přeci velmi jednoduché, vaše lordstvo,“ opáčil s úsměvem detektiv. „Vidím, že jste se začetl do románu předního českého spisovatele…“
„Českého spisovatele?“ skočil jsem Houbelesovi neomaleně do řeči.
„Ano, českého. Čechy jsou taková země na kontinentu, myslím někde u Vídně nebo v Jugoslávii, ale to není důležité…“
„Ano, zas máte pravdu,“ přerušil nás lord Petr, „tu knihu napsal Pavel Kohout.“
Vůbec ničemu jsem nerozuměl. Můj údiv nemohl Houbelesovi uniknout a tak vyzval, abychom usedli. Několikrát dlouze potáhl z dýmky až jej zahalil hustý oblak štiplavého tabákového kouře a jal se vysvětlovat.
„Jako lékař jste bezpochyby obeznámen s psychoanalýzou Sigmunda Freuda… Teď mě napadá, že to byl také Čech… Vlastně ne, byl to český Žid. Ale to je jedno. Ten Freud (jak jistě víte) se zabýval vědeckým výkladem snů. Z tohoto případu by měl bezpochyby náramnou radost…“
„Houbelesi, proboha, už mě nenapínejte!“
„Tak tedy stručně. Zde náš nešťastný lord Petr celé dětství a mládí protrpěl s bratrem Pavlem, který byl jako prvorozený ve všem preferován, užíval si poct a později i výnosného postavení. Není se co divit, že se v duši ustrkovaného mladšího sourozence uhnízdily pocity nedocenění a křivdy, které postupem doby přerostly v utajenou nenávist. Ovšem utajenou v podvědomí tak dokonale, že si ji ani sám nositel vůbec neuvědomoval. Tak tomu bylo po dlouhá léta, dokud jeho lordstvo nenarazilo na knihu, obsahující ve jménu autora ono pověstné klíčové slovo – Pavel. Pravidelné čtení před spaním pak snadno navodilo asociaci s kohoutem. Odtud sen o neodbytném kokrhání, které lze ukončit jen zastřelením původce všeho toho nesnesitelného zla. Podvakrát se vše odehrálo jen ve snu. Teprve třetího jitra kruté divadlo vyústilo do hrůzné reality. Obětí se ovšem nestal dávno zesnulý bratr jeho lordstva, ale ubohý zahradník, který se tou dobou náhodou motal pod oknem. Zde, milý Voctoune, jasně vidíte pomýlenost přísloví, že ranní ptáče dál doskáče…“
S neskrývaným obdivem jsem hleděl na nedostižného přítele, jehož schopnosti neprůstřelné dedukce mě vždy uváděly v bezmezné nadšení. Byl bych tam tak civěl dosud, kdyby k nám náhle od nedaleké zahradní zdi nedolehlo ryčné a neodbytné kokrhání.