Narodil jsem se roku 1316, 1380, 1511, 1618, 1700, 1744, 1808, 1895, 1920 a 1960. Jestliže nechápete, jak je to možné, mohu k tomuto pouze doplnit, že to nechápu ani já sám. Přesto je tomu tak.
Když jsem poprvé, roku 1366 zemřel, ocitl jsem se kdesi v oblacích, mezi nebem, zemí a čímsi, co by se dalo nazvat, dobrým pocitem. Byl to rok, kdy na zemi nebylo radno prodlévat, neb se vše pralo a mor přidal svou ruku k dílu ďáblovu. Tou dobou neumírali lidé živelně, ale přímo geometrickou řadou. Přesto, že je bůh vševědoucí, nestihl v době mé smrti sledovat všechny své podřízené, kteří se věnují zemřelým. Ti, i přes jeho všudypřítomnou vševědoucnost, mou maličkost jaksi opomněli doopravit. Možná, že to byl ze strany „Nejvyššího“ úmysl, ale to zatím nehodlám rozebírat. Na rozdíl, od všech zemřelých, kterým byla jejich duše dána Pánem dál do oběhu, mi jaksi boží služebníci, zapomněli vymazat z mé mysli vzpomínky. Od té doby cestuji z jednoho života do druhého a pamatuji si všechny své zážitky a myšlenky z minulých životů. Možná se vám to zdá záviděníhodné, leč mě to tak nepřipadá. Mnohdy se stává, že mi vzpomínky ztěžují život. Znám toho mnoho a misky vah mezi plusy a mínusy jsou jednak přespříliš malé, a jednak vrtkavé. Stačí malá vzpomínka na jakousi nešťastnou, či naopak příjemnou událost z některého z mých životů a mé rozhodování je silně ovlivněno. I přes bohaté zkušenosti udělám častokráte ve svém myšlení chybu stejně, jako bych tyto vzpomínky neměl. Mohu zodpovědně prohlásit, že zkušenostmi se člověk neoprostí od chyb, které by udělal v dobách, kdy tyto neměl. Jednoduše řečeno, chyby dělá každý. Kdykoli a za jakýchkoli podmínek. Mé dlouhé žití, mě navzdory s pokorou, co se víry týče, opravňuje zaobírat se myšlenkou, že chybující je i ten „Nejvyšší“.
Náhled na celkový stav života se u mě časem a zkušenostmi velice pozměnil. Lidé pátrají po základní životní otázce. Mých třináct životů mi dalo tolik zkušeností, zážitků a myšlenek, že jsem na nejlepší cestě tuto ikonu lidství pojmenovat. Nehodlám však v této úvaze o vzpomínkách řešit jakékoli silné myšlenkové pochody. Jen by bylo dobré, nasměrovat zbloudilé na správnou cestu, nevidomým posvítit světlem naděje a ostatním naznačit, kudy vede cesta.
Píše se začátek třetího tisíciletí a mě se dostalo výsady býti tentokráte člověkem rodu mužského. Stal jsem se po vystudování katedry žurnalistiky novinářem u malé společnosti. Nemohu říci, že by mi nezapomínání minulých životů nějak rapidně zvyšovalo IQ. Malé zvýšení je samozřejmě patrné, je to však pouze vlivem nabytých zkušeností. Bohužel či bohudík, se mi po každém narození znovu a znovu, vymaže řeč. Takže se ji musím každý život, učit znova.
Během mých deseti životů jsem byl vránou, knížetem, rybářovou manželkou, vrabcem, kobylou, sedlákem, obchodníkovou manželkou, kaprem, kočkou a nyní jsem novinář. Mohu konstatovat, že všechny mé životy byly krásné, zajímavé a stály za to. Ani jednou jsem nelitoval, že jsem. Možná se ve mně objevila malá pochybnost, když jsem v roce 1828 umírala jako dvacetiletá žena plná elánu a lásky pod tíhou znásilnění. Leč tuto strašlivou vzpomínku z mé mysli vytlačil následný dlouhý a poklidný život v podobě kapra. Není rozdílu mezi kvalitou života člověka a zvířete.
Nikdy jsem nežil jako predátor, ať už jsem byl zvířetem, či člověkem. Celkem jsem ve svých životech prožil nádherných, přibližně 300 let. Přesto nemám nejmenší chuť nežít, či s životem v jakémkoli smyslu skoncovat. Zjistil jsem, že každý rok, každá minuta, či vteřina, stojí za to, abych ji vnímal co nejintenzivněji. Jen ty nejhloupější duše mají touhu svůj život ukončit. Jsou zabednění. I hloupé prosté zvíře, má větší chuť do žití. Hloupé prosté zvíře. Toto pojmenování je po mých zkušenostech veliká nadsázka. Na své cestě jsem se totiž přesvědčil, že i právě to hloupé zvíře má v sobě více rozumu, než mnohdy celkem chytrý člověk. Je totiž obrovský rozdíl, mezi chytrostí člověka a moudrostí zvířete. Lidé jsou velmi pošetile pyšní na svůj rod. Lidé, neví. Lidé si myslí, že ví, i když nic neví. Řeknou klidně, že ví, že nic neví, ale stejně si myslí, že ví vše. Lidé jsou zvláštní druh zvířete, kterému kvůli malichernostem unikají ty nejkrásnější a nejdůležitější souvislosti.
Jestliže bude tyto řádky číst nějaký věřící, jistě zareaguje na mé věty slovy: „Vy jste kacíř. Rouháte se a čeká vás trest.“ Kdo jiný by však mohl zodpovědněji než já, říci, že Bůh existuje, a že člověk je nepovedený výtvor? Kdo jiný, by mohl kritizovat lidské chyby, než člověk znalý situace? Kdo jiný by si mohl dovolit pochybovat o neomylnosti Nejvyššího, než zkušený jedinec, jež ví, o čem mluví? Blahovolně si tito lidé myslí, že jsou pány tvorstva a přitom si neumí ani zaopatřit potravu. Hlásají, že v jednotě je síla a když vidí na ulici násilí, zvolí jinou trasu. Tvrdí, že dovedou ostatní ke spáse, ale potají v tom skrývají chamtivost, lakotu a snahu o nadvládu.
Staré egyptské učení hovoří o sedmi stech životech na cestě k osvícení. Nejsem si jist tímto tvrzením, neboť má mysl si pamatuje pouze necelých posledních sedm set let a dvanáct reinkarnací. Je možné a vcelku jisté, že byla má duše před mým nezapomínáním nějaký čas již v činnosti. Necítím se totiž, že bych byl nezralý, či naopak dozrálý. Doba k osvícení je prý jeden celý astronomický rok, což je 25 920 let. Pochybuji, že je má cesta na začátku a taktéž nemohu uvěřit, že by byla před cílem.
Občas uvažuji o duších jako o hlavních aktérech vesmírného děje. Ne hmota, ne energie, ne čas, ale duše. Jen nevím, jakým způsobem „Nejvyšší“, všechny ty myslící obláčky produkuje. Jestliže začal Adamem, věnoval mu duši, kterou si obrazně řečeno ukrojil z duše své. Potom stvořil Evu a opět jí daroval kousek svého já. Jestliže tak pokračoval po celá tisíciletí, mnoho mu již nezbývá. Tím nemyslím, že by mu došel materiál na výrobu nových duší, ale jeho elán a chuť produkovat další nedokonalé tvory ho jistojistě musí jednou opustit. Jistěže to nemůže být nedostatkem hmotných substancí, vždyť ani duše hmotné nejsou, ale každého časem omrzí, když po několik set letém úsilí nevyrobí ze svého JÁ výrobek dokonalý. Nikdo tedy po mě nemůže chtít, abych nepochyboval. Ostatně, i ten „Nejvyšší“, by byl dokonalý břídil, kdyby mu tyto skutečnosti unikly. Možná, že právě já jsem tím pokusným králíkem, který má určit, zda pamatování si minulých životů je dobrá deviza k dokonalému výrobku, zvanému člověk zralý spasení.
Ano. Vytvořil mnoho duší za ta léta a z nich se dostalo daru osvícení, už jistě velikému množství. Když si však uvědomím, že před dvěma tisíci lety žilo na zemi zhruba čtyři tisíc krát méně duší než dnes, dává mi ten počet neuvěřitelně veliké zrychlení. Jen za posledních tři sta let, je to desateronásobné zvýšení. Jestliže je pravdou, že doba zrání duše k osvícení je oněch necelých šestadvacet tisíc let, začínal Nejvyšší s výrobou kdysi dávno a velice pomalu. Až v dnešních dobách se jeho produkce zvýšila na toto neuvěřitelné množství. A kolik lidí, vlastně duší, má dnes privilegium být osvícený? A jestliže je někdo osvícený, pod jakým jménem žil život poslední? Jsou v pomyslném nebi duše osvícených lidí jako Matka Tereza, Mohamed či Karel Hašler? Nebo snad jejich duše dál kolují mezi životem a smrtí? Jestliže Nejvyšší produkuje posledních sto let o mnoho více duší, jaký má k tomu důvod? Ztrácí se množstvím vyprodukovaných duší jejich kvalita? Otázek je mnoho a odpovědí pramálo. Jednu odpověď však mám. Je pochopitelně nejistá a k jejímu závěru jsem došel pouze zkušeností prožití krátkých 300 let. Reinkarnace se netýká věcí. Všechny mé životy byly prožity v živém těle. Takže hypotéza o tom, že jsme mohli být v minulém životě třeba kamenem, či vodou se mi zdá vcelku nesmyslná.
Na závěr bych chtěl dodat, že beru s úsměvem víru lidí, kteří doufají ve spasení. Jestliže je duše zralá ke spasení, nebude reinkarnována a o to by mělo každému jít především. Je tedy spasení tak krásné, aby mi nahradilo touhu po dalším životě? Prý ano. Jen nevím, jak mi nahradí křídla, nebe a oblaka například mé oblíbené květiny, vodu, stromy a především lásku.
I přesto, že nevím, budu dál žít rád. Vlastně právě proto, že to nevím. Kdybych věděl…
Hlasité předčítání
