Jak dny plynuly, bolest ustoupila na přijatelnou úroveň a Natálie začínala pociťovat, že se její ruka konečně dostává do fáze, kdy už zvládne mnohem víc věcí. I když stále měla sádru, už to pro ni bylo o něco méně frustrující. Dokonce si začala všímat, že se jí obnovuje i sebevědomí, které předtím trochu ztratila.
Matouš, neustále zvědavý na její pokroky, jí pomalu vcházel do života nejen jako přítel, ale i jako někdo, kdo ji podporoval v těchto těžkých měsících. Vzpomínky na úraz, operaci, nemocnici, na to, jak měla ruku ve velké dlaze a jak jí bylo to zranění doslova na obtíž, najednou nebyly tak bolestné. Díky Matoušovi začala vnímat život i z jiné perspektivy.
Jedno odpoledne, asi po dvou týdnech, kdy Matouš a Natálie trávili čím dál více času spolu, se rozhodli opět se sejít v té samé kavárně, kde se poprvé blíže poznali. Natálie sice přišla se sádrou, ale ruka už byla v jiném stadiu hojení. Byla oblečená v pohodlných, ale stylových džínách, bílém tričku a tmavé bundě.
Když přišla do kavárny, Matouš už seděl u stolu. Usmíval se, když ji spatřil. „Ahoj! Jak se dneska máš?“
Natálie si přisedla a vděčně mu poděkovala za jeho trpělivost. „Moc lepší, fakt. Už skoro jako normální člověk. Už se můžu víc věnovat škole a… možná i tobě,“ dodala s úsměvem.
„To je skvělé. A jak jde škola?“
„Docela to zvládám, i když je to pořád trochu výzva. Ale víš, co?“ Natálie se na chvíli zamyslela. „Díky tomu, že jsem měla nějaký čas o všem přemýšlet, myslím, že teď víc chápu, co chci. Něco se ve mně změnilo.“
Matouš se zamračil, zvědavý, co tím myslí. „A co to je?“
„Třeba to, že bych měla být víc v klidu. Přestat se tolik trápit. Před zraněním jsem se hodně stresovala. Teď mám čas se zastavit.“
„To je pravda. Často si neuvědomujeme, jak rychle žijeme, dokud něco nezastaví ten spěch,“ souhlasil Matouš. „A co tvé umění?“
„Snad zase začnu hrát na harmoniku. Mám to ráda, i když to třeba nebude tak jako dřív. Ale cítím, že to jednou zase bude můj způsob, jak se vyjádřit.“
Na další kontrole Natálie doufala, že už by mohla mít ruku téměř úplně v pořádku. Matouš ji opět doprovodil. Lékaři jí oznámili, že její ruka je téměř zahojená, jen stále s malými omezeními.
„Co myslíš, že bude dál?“ ptal se Matouš, když už stáli venku z nemocnice.
„Myslím, že je čas začít se zase trochu víc věnovat životu. A hlavně – tebe bych chtěla více poznat. Co ty na to?“
Matouš se usmál. „To by nebylo špatné. A třeba… třeba se spolu podíváme na nějaké zajímavé místo, co říkáš?“
„To zní skvěle,“ řekla Natálie a podívala se na něj s úsměvem.
Matouš byl zpočátku trochu opatrný. Byl si vědom toho, že si k Natálii začíná vytvářet silný vztah, ale také že to možná začalo za jiných okolností, než by si představoval. Přesto si ji vážil pro její odhodlání, její sílu i křehkost zároveň. Vnímal, jak se před ním sílí nejen její ruka, ale i ona sama.
„Možná mám víc rád lidi, kteří se nebojí ukázat svou slabost,“ přemýšlel. „A u Natálie jsem to viděl.“
Jeho vztah k ní byl jiný, než k ostatním dívkám. Natálie mu něco dávala. Něco víc, než co obvykle hledal.
Pro Natálii byla Matoušova přítomností něco, co jí pomohlo opět objevit samu sebe. Začala přemýšlet o věcech, na které dřív neměla čas. A Matouš jí ukázal, že není třeba spěchat. Když byla s ním, cítila se respektovaná a to jí hodně pomohlo v její cestě k uzdravení.
„Myslím, že i z těch nejhorších věcí může vzniknout něco dobrého,“ říkala si v duchu. „A možná to, že jsem potkala Matouše, je součástí toho procesu.“
O pár dní později se Natálie sešla s Matoušem na obvyklé procházce v parku. Dny se začínaly zkracovat na roční minimum a vzduch v sobě nesl zimní chlad, který Natálie přivítala po měsících, kdy se cítila omezená a uzavřená v sobě.
Matouš seděl na lavičce, jeho obličej byl obklopen slabými prosincovými slunečními paprsky, které se skrývaly mezi stromy. Když ji uviděl přicházet, vstal a usmál se na ni. „Ahoj, Naty! Jak se dneska máš?“
„Ahoj,“ odpověděla Natálie s úsměvem, ale její tvář byla trochu napjatá. „Dobrý, trochu lepší než předtím… Ale pořád to není úplně ono, zvlášť teď, když mrzne,“ dodala, ukazujíc na svou ruku v sádře, která ji stále omezovala při každém pohybu.
Matouš si ji prohlédl a zjevně si všiml jejího neklidu. „Bolí? Cítíš se pořád trochu omezená?“ zeptal se opatrně.
Natálie kývla. „Jo, i když tu zlepšení je. Musím se třeba oblékout jinak, než bych normálně chtěla, a mnohý věci si neudělám sama…“
„Vím, že to musí být těžké,“ řekl Matouš a přistoupil blíž. „Ale nezapomeň, že to je jen dočasné. A ty máš sílu to zvládnout.“
Natálie se na něj podívala s lehkým smíchem. „Možná, ale někdy to není snadné si to připustit. A někdy mám pocit, že jsem prostě… slabší.“
Matouš ji zamyšleně sledoval. „Slabost není chyba, Naty. Možná je to právě to, co tě činí silnější. Umět se přiznat k tomu, co nemůžeš a požádat o pomoc, je určitě něco, co si zaslouží obdiv.“
Natálie se na něj podívala a na okamžik v její tváři zahlédl záblesk něčeho, co připomínalo úlevu. „Třeba máš pravdu. Ale někdy je těžké to přijmout. Hlavně když jsi zvykněš dělat všechno sama.“
„Vím, že to není jednoduché,“ řekl Matouš s klidným úsměvem. „Ale není nic špatného na tom, že si teď necháš trochu pomoci.“
Natálie se podívala dolů na svou ruku, pak zvedla oči k němu. „Myslím, že asi máš pravdu. A je to celkem… osvobozující, říct si to nahlas.“
„Jsem rád, že to vidíš takhle,“ odpověděl Matouš. „A pokud budeš chtít, můžu tě doprovodit při jakékoli další výzvě.“
Natálie se zasmála a přikývla. „Dobře, budu si to pamatovat. Děkuju.“
Bylo ráno, a Natálie právě zamýšlela posnídat. Stála u kuchyňské linky ještě v noční košili a svetříku. Pokoušela se připravit toast. Její pravá ruka, stále v sádře, ji opravdu omezovala více, než by si přála. Všechno bylo pomalé, rozvážné, a některé činnosti ji frustrovaly víc, než by chtěla přiznat.
S obtížemi se pokusila uchopit nůž na máslo levou rukou, protože stisk pravé nebyl dostatečně silný. „Ne, ještě ne,“ pomyslela si a rozhodila rukama. „Prostě to nějak udělej.“
Zamračila se, když máslo sklouzlo z nože a skončilo na okraji talíře. S povzdechem si povzdechla a pokusila se ještě jednou, ale bylo to stále obtížné.
„Potřebuju pomoc,“ řekla nahlas, i když v místnosti nebyl nikdo, kdo by ji slyšel. Jen si chtěla uvědomit, že i v téhle situaci může přijmout podporu.
Ve dveřích se objevila její matka Marika v pohodlných kalhotách a volném tričku, s vlasy už několik dní v jednoduchém drdolu, měla úsměv na tváři, ale v očích, rámovaných jemnými vráskami, které vyprávěly o letech péče a lásky, měla starost.„Raňajky robiš?“ řekla s nadhledem. „A nechceš radši trocha pomoct?“
Natálie se zasmála, ale spíš usilovala o rovnováhu mezi frustrací a vděčností. „Jo, to je asi nejlepší nápad,“ přiznala, když Marika přistoupila a vzala nůž, aby dokončila přípravu snídaně.
„Všicko ide lepši, keď nejsi sama,“ řekla, když si sedla na stoličku naproti ní a pozorovala Natálii. „Nehanbi sa poprosit o pomoc.“
Natálie kývla, vzala talíř a snažila se být vděčná, i když v jejích očích bylo vidět zklamání. „Díky, mami,“ řekla tiše, když si sedla ke stolu. „Určitě to brzo dám… ale teďka je to ještě těžké.“
„Ty to zvládneš, si moja statečná holčička,“ řekla Marika s úsměvem. „A pamatuj, že aj silny lidi potřebují podporu. Až toto přejde, budeš eště silnější.“
Natálie si povzdechla a podívala se na svou ruku v sádře. „Doufám, že jo. Ale zatím to není tak lehké.“
„Všicko má svoj čas,“ usmála se Marika. „Aj ten chlebik, znáš?“
Natálie se zasmála a už si vychutnávala první sousto, přičemž věděla, že to, co jí dává její matka, není jen pomoc, ale i láska a trpělivost. I když to byla malá věc, byl to zase krok směrem k normálu.
Bylo to jedno z těch odpolední, kdy zubaté slunce pronikalo skrz okna do obývacího pokoje, a rodina seděla u stolu. Marika si právě dopíjela kávu, František chlebem vymazával zbytky na talíři a Vanesa právě přišla domů ze školy.
David, který ten den ve škole vůbec nebyl, si nepřítomně pohrával s telefonem.
František se na něj upřeně podíval: „Tak co, už sis to rozmyslel? Škola ťa nebaví, tak co s tebou?“
David pokrčil rameny: „Co já vím…“
„Tak počuj, diľino,“ povzdechl si František. „Buď si nájdeš učňák, aľebo ideš se mnou na stavbu. Iná možnosť není.“
David odvrátil pohled: „A co když nechci ani jedno?“
„Jój, Bože!“ zahučel na něj otec, „si nájdi inú robotu. Ale zevlovat doma mi nebudeš.“
„Fajn… Asi ta stavba,“ utrousil David.
„Dobre. Ráno vstávaš o šestej,“ poručil František.
David sevřel rty a namítl: „To radši do školy.“ František dojedl, praštil talířem a vstal od stolu. Ticho v místnosti viselo mezi nimi jako nevyřčené očekávání.
Vanesa spěšným krokem přiběhla, hodila aktovku na sedačku a přistoupila k obědu.
„Kde je Natálka?“ zeptala se zvědavě, když si všimla, že její starší sestra není u stolu.
„Zase vonku,“ odpověděl František bez zvednutí pohledu a dodal: „Ale zdá sa mi, že teraz je nějak často.“
„Fakt?“ Vanesa na něj pohlédla s nepochopením. „Proč je teď furt venku? Dyť předtím tak moc ven nechodila…“
„No, znáš jak, děti vyrastáju a potrebujú nějaký prostor,“ odpověděla Marika, ale její hlas zněl trochu nejistě. „Ale teraz sa mi to zdá divné. Včera byla vonku skoro hodinu a ani nám nepovedala, že někam ide.“
„Trebars sa len potřebuje trocha projít,“ řekl František, ale stále si nebyl úplně jistý. „Ale začína mi to připadat divné. Neříkala třeba, že ide s někým? Aľebo za někým?“
„Ne, nic také,“ odpověděla Marika a zkoumavě se podívala směrem ke dveřím. Natálie právě přišla do kuchyně. „Ahoj, Natálko. Zase vonku?“
„Ahoj,“ odpověděla Natálie rychle, jako by nechtěla být příliš zkoumána. „Jo, jen jsem se trochu prošla.“
„A co sa děje? Nějak víc teraz chodíš ven, než bývaválo,“ řekla Marika, když se natáhla po talíři s polévkou. „Co ťa k tomu vede?“
„Nic zvláštního, mami,“ odpověděla Natálie, ale její tón nebyl úplně přesvědčivý. Snažila se to nějak přehlédnout, ale i ona cítila, že rodina je víc zvědavá, než by chtěla. „Jen potřebuji trochu vzduchu, no. Ráda se teď chodím provětrat ven.“
„Ale pravda, že jsi venku čím dál víc,“ podotkl David, který už nezvedl hlavu od telefonu, ale jeho hlas měl jakýsi vyšetřující podtón. „A nezdá se ti, že chodíš ven s někým? S nějakým klukem třeba?“
„Cože?“ Natálie se zarazila. „Ne, opravdu ne.“
„A proč bys nám neřekla, s kým chodíš?“ pokračoval David, tentokrát s vděčným škodolibým smíchem. „Myslíš, že to nezjistíme?“
„Ty mlč!“ okřikl ho otec.
„Davide!“ varovala ho Marika a zprudka se podívala na syna. „Nechaj to. Nepleť sa do toho.“
„No co,“ řekl David, ale už se nepokoušel vypadat vážně. „Možná nějaký nový kluk, kdo ví.“
„Davide, přestaň!“ řekla Vanesa, která si přitáhla židli a opřela se o ni s výrazem zvědavosti. „Ale když chodíš ven tak často… je někdo?“
Natálie se na chvíli odmlčela, na okamžik zadrhla dech. I když nic neřekla, přesto se v ní začínaly kumulovat pocity, které nedokázala úplně popsat. V jejím životě se něco změnilo. Ale pořád to byla její tajemství.
„Ne, nic takového,“ odpověděla tedy pevně, ale už to znělo o něco méně přesvědčivě.
„Hmm,“ řekla Vanesa, jako by se snažila věřit, ale její oči se třpytily zvědavostí. „To je škoda, že nám nic neřekneš. Já bych ráda věděla, co tě tak baví. Jako že nechodíš ven jen tak.“
„Nic, Vanes,“ řekla Natálie a přemýšlela, jak by mohla zastavit tu lavinu otázek. „Prostě… prostě je to moja věc, jo?“
Marika ji chvíli pozorovala, ale nakonec jen souhlasně přikývla. „Tak dobre, Natálko. Ked to říkáš, tak tomu věřím. Ale ak něco budeš chcet probrat, víš, kde mě nájdeš.“
Byl to jeden z těch zřídkavých prosincových dní, kdy slunce ještě dokáže prohřát vzduch, ale první vločky sněhu by už co nevidět měly začít padat k zemi. Matouš a Natálie se potkali v parku, jak měli naplánováno. Natálie přišla tentokrát bez té zjevné bolesti, která ji ještě před pár týdny trápila, a její ruka v sádře už nevyzařovala tolik zranitelnosti jako dřív. Místo toho teď byla součástí jejího každodenního života, který se postupně začínal vracet do normálu.
Matouš ji přivítal širokým úsměvem, který se zdál jako vždy klidný a přirozený. Společně se procházeli mezi stromy, v jejichž korunách vítr pohrával s holými větvičkami.
„Víš, jak jsi to říkala?“ začal Matouš, když procházeli kolem fontánky. „Myslím, že máš pravdu. Někdy to opravdu vypadá, že když člověk čelí nějaké změně – i negativní – tak se najednou začnou objevovat nové pohledy na svět. A to, co předtím vypadalo jako konec, je vlastně začátek.“
„To je zvláštní,“ řekla Natálie, když se zastavila a podívala se na dno prázdné nádrže. „Vlastně jsem začala cítit, že když jsem na chvíli ‚vypadla z provozu‘, mám čas na to, abych se zamyslela nad tím, co skutečně chci. Možná to zní směšně, ale… víš, co mě napadlo? Že bych mohla konečně začít třeba i něco studovat… třeba opravdu i tu filozofii. Nikdy jsem to nezkusila, protože jsem se bála, že na to nemám.“
Matouš na ni pohlédl a jeho výraz se změnil. „To zní skvěle. Filozofie může být úžasný způsob, jak se dostat do kontaktu s vlastními zkušenostmi. Co tě k tomu přivedlo?“
Natálie se na něj podívala, zamyšlená. „Asi ten úraz… najednou mám víc času a nevím co s ním. Zatímco dřív jsem se hodně soustředila na školu a na harmoniku, co se musím naučit, kolik musím cvičit, teď si připadám… jinak. Víš, nikdy jsem nečetla žádné velké a tlusté knihy… ale možná je právě teď ten správný čas prostě začít.“
Matouš se na ni podíval s tichým uznáním. „Někdy stačí prostě začít.“
„Máš pravdu,“ řekla Natálie s úsměvem, který byl tentokrát sebevědomější.
Matouš se zasmál, a i když to nebylo nic, co by bylo otevřeně romantické, nějaký druh přitažlivosti v tom okamžiku byl.
O kousek dál narazili na lavičku. Oba se posadili, a Matouš se na chvíli odmlčel. Když se otočil k Natálii, jeho tvář byla najednou vážnější. „Mám ti ale ještě něco říct. Něco, co mě dost trápí… Cítím, že bych ti to měl říct.“
Natálie na něj zůstala zírat. Čekala: „Co se děje?“
„Jsem si čím dál víc vědom toho, jak se svět mění. Víš, co všechno se děje kolem umělé inteligence? Už to dávno není jen pracovní nástroj – teď se bavíme o strojích, které mají schopnost tvořit, psát, malovat, možná i cítit. A… je to strašně vzrušující, ale taky trochu děsivé,“ řekl Matouš, když se trochu ohlédl za obzor. „Je to, jako bychom se pomalu blížili k nějaké nové fázi lidské existence. A já… mám strach. Co když v nás ta technologie nakonec převálcuje to všechno, co je na nás lidské a my začneme sloužit strojům, místo aby stroje sloužily nám?“
Matouš se na chvíli odmlčel, ztracený v myšlenkách. Pak pokračoval, jeho hlas měl najednou ještě temnější tón. „A víš, co mě ještě trápí? To, jak se svět zmenšuje, jak se lidé stále více potkávají, i když se nikdy nepoznali. A to, co nás spojuje, je najednou ne vždycky to nejlepší. Lidé jsou víc propojení než kdy dřív, ale zároveň vznášíme čím dál tím víc předsudků, stereotypů, falešných obvinění jeden na druhého. Můžeme se spojit přes internet, ale ve skutečnosti se čím dál tím víc míjíme. A co hůř, ta blízkost nás začíná jen zraňovat. Jak se dostáváme do konfliktů, tak ve světě, který je stále menší, se na nás sypou všechny ty staré nenávisti a nepřekonatelné rozdíly. Ty, které nám byly vštěpovány po tisíciletí. A teď se všechno tlačí do našich bezprostředních sousedství. Lidé už nejsou jen lidé – jsme jako kmeny v nějaké hořící vypálené globální vesnici, co zešílela uprostřed brutální kmenové války všech proti všem, kde se každý bojí každého a všichni všechny nenávidí. Co když nás tyhle rozdíly nakonec rozdělí úplně, až ztratíme i to málo lidského, co nás dřív spojovalo?“
Natálie ho pozorně poslouchala, v očích jí vibrovala směsice pochopení a znepokojení. Bylo to, jako by Matoušova slova našla nějaký temný, nevyřčený koutek v jejích vlastních myšlenkách.
Matouš si povzdechl, jako by ho tížila ještě další myšlenka, která mu neustále vířila v hlavě. „A je tu ještě jedna věc, která mě hrozně děsí. Jak moc mohou mocní manipulovat s tím, co víme, třeba o těch druhých. Vždyť už to dělají po staletí. Když si uvědomíš, jak moc ovlivňuje vědění, které nám je předkládáno, jak je možné manipulovat s tím, jak vnímáme právě třeba cizí kultury, jiné národy, jiné lidi… Ty konstrukce, jak se o nich mluví, to jsou v podstatě obrazy, které někdo vytvořil, aby nás zastrašil nebo přiměl k předsudkům. A co je nejhorší – lidé to berou jako pravdu, aniž by to zpochybňovali. Když mocní státníci nebo velké korporace začnou konstruovat vědění o tom, kdo jsou ti druzí, jaká je jejich mentalita, že jsou nebezpeční, nebo méněcenní, tak se to stane nástrojem pro udržení jejich moci. A pak – jak říká Foucault – vědění se stává mocí. Co když se to všechno začne posouvat ještě dál? Když se všechny tyto obavy spojí dohromady? Co když se stane, že někdo s takovou ideologií a prostředky vymyslí třeba nějaký nový algoritmus, robotický počítačový systém, umělou inteligenci postavenou na takovýchto konstrukcích, a začne určovat, kdo je „nebezpečný“ a kdo ne, kdo si zaslouží existovat a kdo má být zlikvidován? A to všechno pod pláštíkem objektivní pravdy?“
Natálie cítila, jak se ji ta slova bytostně dotýkají, ač to bylo něco, co nikdy sama nezažila. Nikdy nikdo před ní tak otevřeně nehovořil o svých nejistotách. Matouš, který byl tak inteligentní a přesvědčivý, teď vypadal neskutečně zranitelný. Předtím se křehkou zdála ona a nyní to byl on.
„To je… hodně těžké,“ řekla Natálie tiše, její ruka automaticky sevřela Matoušovu, jako by mu chtěla nějakým způsobem nabídnout útěchu. „Ale víš co? Možná není všecko ztraceno. Možná… je to prostě jen nové území, které musíme prozkoumat. Lidi mají stále něco, co stroje nemají. Mají emoce, empatii. A možná to, co teď procházíme, nás může nakonec naučit, jak být víc lidi.“
Matouš se na ni podíval, a v jeho očích se objevil záblesk vděčnosti. „Děkuju, že jsi to řekla. Někdy to potřebuji slyšet od někoho jiného. Právě děláš to, co já ve filozofii nejvíc obdivuji… hledáš odpovědi i v nejistotě.“
Natálie se usmála, i když její srdce bilo trochu rychleji. „No, já se snažím,“ řekla a pocítila vděk za tu chvíli, kdy byla součástí něčeho většího.
Matouš se na ni chvíli díval, jako by si vážil každého jejího slova. „Víš, možná je to právě ta nejistota, co nás spojuje. Já… cítím, že to, co se děje ve společnosti a v technologiích, mi možná způsobuje více strachu, než bych měl dovolit. Ale s tebou je to jinak. Možná bychom se měli víc soustředit na to, co děláme teď, tady. A ne na to, co nás děsí …“
Natálie pocítila, jak se v ní něco pohnulo, jakýsi jemný, ale silný náznak vděčnosti. „Možná, že se to tím i vyřeší. Člověk nikdy nemůže všecko úplně kontrolovat. A chaos je někdy i dobrý.“
Něco mezi nimi začínalo růst. Bez velkých gest, ale hluboko v jejich rozhovorech, v těchto drobných momentkách, které si vyměňovali, Matouš a Natálie se najednou stali více než jen přáteli. Byli dvěma lidmi, kteří si pomalu začínali otevírat cesty k sobě navzájem.
Matouš k ní naklonil hlavu a s jemným úsměvem řekl: „Víš, že bych ti možná i pomohl s tím studiem? Mám nějaké nápady, čím začít…“
Natálie se zasmála a zase zklidnila. „Uvidíme. Možná už budu na přijímačkách bez tebe,“ řekla se smíchem, ale s nádechem něčeho, co bylo víc než jen vtip.
A tím se zase posunuli. Opět o krůček blíže k sobě.
Za pár Matouš pozval Natálii na další setkání – tentokrát do čajovny, kterou objevili společně. Byla to malá, útulná místnost s pohledy na městské střechy, teplým světlem a příjemnou atmosférou, která nabízela klid a čas na dlouhé rozmluvy.
Natálie se rozhodla, že tentokrát se na setkání s Matoušem trochu více upraví. I když stále měla na ruce sádru, nechtěla se omezovat v tom, jak se cítí a jak vypadá. Vzpomněla si na svou oblíbenou dlouhou, splývavou sukni v jemné tmavě modré barvě, která ji opticky prodlužovala a působila ženským dojmem, aniž by byla až příliš formální. K tomu si vzala hnědý pletený svetr, který byl pohodlný, ale zároveň mu nechyběla elegance. Svetr měl mírně širší rukávy, což zakrývalo její zraněnou ruku a přitom byl vcelku jednoduchý, s jemným vzorem, který přidával texturu, ale nebyl ani příliš nápadný.
Vlasy měla lehce vlnité a volně rozpuštěné, což jí dodávalo trochu bohémský vzhled. Jemné prameny jí padaly kolem obličeje a i když věděla, že nejsou dokonale upravené, vypadaly přirozeně, což bylo přesně to, co jí vyhovovalo. Jakoby si dala záležet na tom, aby působila přirozeně, ale zároveň upraveně.
Na nohou měla pohodlné hnědé kožené boty, které se hodily k jejímu celkovému vzhledu a její pohyb byl lehký, byť ji ruka v sádře stále poněkud omezovala. Dávala pozor, aby ji nepřetížila, ale když se podívala do zrcadla, cítila se přesto dobře. Ta změna, ta snaha být na chvíli „někdo jiný“ – trochu více ženská, trochu jemná, ale stále sama sebou – to jí dávalo pocit, že znovu nachází samu sebe.
Když vešla do čajovny, okamžitě jí do očí padl Matouš. Byl už tam, čekal na ni u stolu v rohu a když ji uviděl přicházet, na moment se zastavil. Vypadal tak, jak ho znala – trochu zamyšlený, ale v očích měl něco jiného, něco očekávajícího. A když ji spatřil, jak přichází, jeho tvář se rozjasnila tím zvláštním, tichým úsměvem. Možná to bylo tím, jak vypadala, možná tím, že se objevila v téhle nové podobě, ale Matoušovi to rozhodně neuniklo.
„Ahoj, Natynko,“ pozdravil ji s tím svým klidným, ale zároveň vřelým tónem. „Vypadáš… skvěle.“
Natálie se usmála, trochu se zarazila, ale pak to přijala jako kompliment, který ji potěšil. „Ahoj,“ řekla s lehkým nádechem studu. „Díky. Ty taky vypadáš fajn.“
Oba se na sebe podívali a bylo cítit, že tohle není jen obyčejné setkání. Něco v tom tichu mezi nimi, v jejich pohledech, v těšení se na společný čas, dávalo tušení, že jde o něco víc.
Matouš se trochu naklonil ke stolu. „Tak co… jak se cítíš?“ zeptal se. „Je to lepší s tou rukou?“
„Jo, už to jde,“ odpověděla. „Bolí to občas, ale už to není tak špatné. Jak ty, jak to jde?“
„Fajn,“ řekl Matouš jednoduše, ale jeho oči ji neustále sledovaly, jako by se v nich zrcadlil i ten její nový vzhled. „Byl jsem trochu… zaneprázdněný, ale tolik jsem se těšil na … naše setkání.“
Natálie na okamžik zvedla obočí. „Setkání?“ zeptala se trochu pobaveně. „Ty sis fakt naplánoval, že půjdeme někam spolu?“
„No… vlastně jo,“ odpověděl s úsměvem, který se mu zjevil na rtech, když ji uviděl. „Přemýšlel jsem o tom, že bys mohla chtít trochu změnu prostředí. Něco klidného…“
„A zrovna čajovna?“ usmála se Natálie. „Zní to dobře.“
Oba se usmáli a chvíli byli ticho. Matouš měl v očích klid, ale zároveň se na ni díval s nějakým tichým zájmem. Jakoby oba cítili jemný pohyb k něčemu, co zůstávalo nevyřčené. Oba se bavili, popíjeli čaj a povídali si o všem možném. Nic dramatického, ale něco se prostě stávalo. Přirozeně a pomalu to přerůstalo v něco osobního.
Objednali si čaj, povídali si o všem možném – o knihách, o jejich plánech, o tom, co by si přáli dělat, až se vše kolem zklidní. Natálie si začala všímat toho, co na ní Matouše přitahovalo. Bylo to „to něco jiného“ v jejím výrazu, v jejím tichu, v té klidné pohodě, která mezi nimi rostla.
Matouš se opřel o stůl, jeho oči byly upřené na Natálii, ale zřetelně ji nehodnotil podle vzhledu nebo dojmů, které si vytvořil o jejím zevnějšku. Byl to pohled, který ji pozorně zkoumal. Jakýsi způsob, jakým člověk pozoruje něco fascinujícího, co nelze úplně pochopit, ale co neustále přitahuje jeho pozornost.
„Víš, poslední dobou hodně přemýšlím o filozofii, která není v Evropě tak známá. O myšlenkách z arabského světa, Afriky nebo původních kultur Austrálie, Oceánie a obou Amerik. Vždycky mě fascinovalo, jak mají jiné části světa své vlastní způsoby, jak nahlížet na svět a na člověka, někdy diametrálně odlišné od našich evropských paradigmat,“ začal, jeho tón byl klidný, ale v jeho hlase zněl zápal pro věc, která ho opravdu zajímala. „Přemýšlím o postkolonialismu, o tom, jak moc nám bílí Zápaďané vnucovali a vlastně stále diktují, co je to to správné a normální…“
Natálie se na něj chvíli tiše dívala, než odpověděla. Samozřejmě věděla, že pro něj to bylo důležité téma. Ať už to znělo jakkoli, bylo to součástí jeho hledání, jeho cesty za hlubšími pravdami přesahujícími běžné rámce.
„To musí být fascinující,“ řekla tiše a její hlas zněl, jako by uvažovala nad každým slovem. „Přemýšlet o těch věcech jinak než jen podle toho, co nám říká historie vítězů…“ Cítila, že je to téma, které určitým způsobem zasahuje i ji, ale zároveň se z něj stáhla. „Ale jak to souvisí s námi, s tím, jak to vnímáme tady a teď?“
Matouš se na ni podíval s hlubším zájmem. „No, právě že si myslím, že každý z nás nese nějakou část té historie v sobě samém. Že to není jen otázka knih a teorií. Je to o tom, jak si uvědomujeme, že i my jsme součástí tohoto širšího obrazu. Jak nás formují naše kořeny, naše historie, naše identita. A v tom je ta obrovská síla.“
Natálie na okamžik přemýšlela. Cítila, jak ta slova rezonují v jejím nitru. Byla to trochu jiná myšlenka než ta, kterou by si od něj asi bývala představovala. On ji pozoroval, ale ona se teď soustředila na vlastní pocity. „Vlastně…“ začala opatrně, „možná je to pravda. Každý má svoje kořeny, svou historii. Možná naše síla není v tom, že se od toho distancuješ. Možná je to právě to, co ti dává tu vytrvalost.“
Matouš si ji s překvapením prohlédl. „Takže… ty říkáš, že naše síla není v tom, že bychom se snažili zapomenout, kdo jsme, ale v tom, že to přijmeme a nosíme s sebou?“ Jeho hlas měl nádech údivu, ale zároveň i porozumění. „To je zajímavé. Možná v tom je víc pravdy, než jsem si myslel.“
„No… možná to taky není jen o tom, co čteš v knihách,“ pokračovala Natálie a její slova se zdála být stále klidnější a jistější. „Možná je to o tom, co cítíš, co zažíváš každý den. O tom, že se tomu postavíš čelem. Někdy čím víc se snažíš zbavit minulosti, tím víc tě to táhne zpátky. Myslím, že je důležité to vzít jako část sebe.“
Matouš na chvíli ztichl. Jeho pohled byl zaměřený na její oči, ale něco v něm se změnilo, jako by něco začínal chápat. „Máš pravdu,“ řekl po chvíli, když se nad tím zamyslel. „Tvá slova mě nějak zasáhla. Mám pocit, že… že někdy hledáme odpovědi ve filozofii nebo v historii, ale to, co opravdu hledáme, je něco mnohem jednoduššího. Síla, odolnost, to všechno je v nás, v tom, co prožíváme, v tom, jak se postavíme k životu. A to, co sis ty odžila a co prožíváš, i když se ti to nezdá, je pro mě možná ta největší inspirace.“
Natálie se na něj podívala, trochu překvapená, jak moc ho její slova zasáhla. Cítila, jak se v jejím nitru něco otřáslo. „Fakt myslíš, že… já můžu inspirovat tebe?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl Matouš s tichým smíchem, ale jeho oči neuhýbaly. „Možná tvoje síla není v tom, co říkáš nebo co děláš. Možná je to právě v tom, jak se postavíš tomu všemu, co tě zasáhne. Někdy to vypadá, že je to jen obyčejný život, ale ve skutečnosti je v něm něco víc. Něco, co nedokážeme pojmenovat, ale co nám dává sílu jít dál.“
Natálie mlčela. Cítila, že v Matoušových slovech je něco víc, než jen ta intelektuální diskuze. Možná to bylo něco, co on právě teď hledal, něco, co se do filozofických knih nevejde, ale co v reálném životě dává skutečný smysl.
„Asi to tak bude,“ řekla tiše. „A možná… možná jsem to ještě nikdy tak necítila. Ale je v tom něco, co mi dává pocit, že všechno má svůj důvod.“
Oba seděli u malého stolu, obklopení jemným šuměním čajovny, vůní bylinek a teplým světlem svíček, které vrhaly příjemné stíny na jejich tváře. Matouš pomalu zvedal svůj šálek čaje, jemně ho přiložil k rtům a pozoroval Natálii, jak si ladně míchá svůj vlastní čaj.
„Víš,“ začal Matouš, „mám pocit, že spousta lidí dnes žije v zajetí dominujícího západního myšlení. Nejenom toho filozofického, ale ve všem – v politice, ve výchově, ve společnosti. A přitom, když se podíváš do historie, do jiných kultur, zjistíš, že existují i jiné způsoby, jak se dívat na svět. Postkolonialismus, jak říkám, je jen začátek. Mě fascinuje právě i ta moudrost z jiných koutů světa, moudrost všech těch, co mají něco, o co Západ ve své dominanci a rychlém rozvoji prostě přišel.“
Natálie tiše přikývla, její prsty se klouzaly po okraji šálku, když ho držela. „Je to asi pravda,“ řekla po chvíli. „Mnozí lidé se soustředí na to, co máme teď – ten pokrok, rychlost, efektivnost… Ale tím tolik moc ztrácíš. Možná jsou lidé až příliš soustředění na sebe, co můžou přivlastnit a ovládnout. Ale svět má mnohem širší rozměr. To, jak přemýšlíš o vztahu k přírodě, k ostatním lidem, k sobě samotnýmu… to všechno by se mohlo změnit, kdyby ses podíval i jinam.“
Matouš se zamyslel, pohledem sklouzl k jejímu šálku. „A to je právě to, co na tobě obdivuji,“ řekl s vážným tónem, ale v očích měl náznak něčeho jemného, co se skrývalo pod povrchem. „Tvoje schopnost vidět věci z jiného úhlu. Působíš jako někdo, kdo má v sobě nečekanou moudrost. Možná to i vychází z tvého pozadí, z toho, jak jsi vyrostla, jak jsi musela bojovat s věcmi, které my, kteří jsme se narodili v pohodlí a privilegiích, nikdy nepochopíme.“
Natálie se na něj podívala, její pohled byl překvapený, ale zároveň klidný a hluboký. Jakoby se v něm zrcadlil celý její svět. „Ty, myslíš to vážně?“ otázala se, její hlas byl tichý, ale pevný. „Já ti nevím. Možná. Nikdy jsem tak o sobě nepřemýšlela. Ale musela jsem se naučit vytrvat. Život sám o sobě někdy není vůbec jednoduchý. I tak, jak se podíváš kolem sebe, všude je něco, co tě pokouší. Ale když se naučíš být silný – ne ve smyslu přeprat někoho, ale ve smyslu odolat, v tom, že se prostě nezastavíš, ať už se děje cokoliv – pak to nějak půjde.“
„A tohle je právě to, co mi na tobě přijde fascinující,“ pokračoval Matouš, jeho pohled byl stále soustředěný na její tvář, na každý její pohyb. „My, filozofové, často řešíme, co je správné, co je správná cesta, jak být moudrý… ale ty se na to díváš jinak. Nepotřebuješ intelektuální pojmy, abys to všechno pochopila. Máš jiný, svůj vlastní druh síly a moudrosti, který je stejně důležitý, možná dokonce ještě důležitější.“
Natálie se zamyslela a pohledem sklouzla po čajovém lístku, který zůstal na hladině jejího šálku. „Možná filozofové můžou mluvit o tom, co je pravda, co je spravedlnost… ale já si myslím, že pravá síla vychází z každodenní reality. Když si uvědomíš, že i v nejmenší věci, jak se rozhodneš reagovat na něco, to všechno může ovlivnit něco mnohem většího. Možná je to ta odolnost, o které mluvíš. Možná je to něco, co si neuvědomuješ, ale co tě dělá silným.“
Matouš se usmál, ale v jeho očích zářilo něco jako obdiv. „Možná máš pravdu. Myslím, že se toho musím ještě hodně naučit.“
Natálie se na něj podívala a krátce se zasmála. „Možná máme každý něco, co můžeme dát jeden druhému,“ řekla s jemným úsměvem, který se pomalu šířil po její tváři.
Matouš si povzdechl a na okamžik se podíval do svého šálku. „Někdy si říkám, že to, co hledám v těch filozofických knihách, už mám tady před sebou. Možná není potřeba hledat odpovědi jen v mysli. Možná už jsou všechny kolem nás, nebo v nás.“
Matouš se na ni podíval, usmál se a pak zvolna dodal: „Bylo fajn se zase vidět. A myslím, že to není naposledy, co si spolu užijeme nějaké krásné chvíle.“
Hlasité předčítání
