Událost se měla konat u místního přírodního koupaliště. Nebylo to ani tak koupaliště, jako spíš zatopený lom. Koupaliště z toho udělali Němci před více než sedmdesáti lety tím, že k vodě nainstalovali obrovskou žulovou skluzavku, po které se děti klouzaly dodnes. Pracovníci stavěli pódium a ženy zkrášlovaly okolí různými fáborky a rozestavovaly židle pro publikum. Na jednu z nich se posadil a obdivoval, jak před ním celá ta paráda minutu po minutě roste.
„Nějaký problém, pane?“ zavolal na něj jeden z pracujících mužů.
„Vůbec ne, pane. Jen se dívám, jak vám jde práce od ruky.“
„Co kdybyste raději odešel, co?“ dostalo se mu odpovědi z druhého konce pódia od jiného pracovníka.
„Dobrá. Omlouvám se,“ zvedl své růžové dlaně do vzduchu a zvedl se.
Když odcházel, uslyšel část jejich rozhovoru. Nebylo v něm nic jiného než jen sprosté narážky. Ještě uslyšel ženský hlas: „Ale no tak, hoši, klid. Vždyť vám nic neudělal. Dělejte, ať to do sedmé hodiny všechno stihneme.“
Odešel do své dřevěnice na okraji obce. Kdysi jí koupil od jednoho starce, který po sobě nezanechal žádnou rodinu. Dohodli se, že až zemře, může se tam nastěhovat, což upřímně řečeno trvalo pouze pár měsíců. Ne, že by se mu tenhle starcův přístup nějak zamlouval, ale ten chlap si stál za svým. Prý bude rád, když dům padne do rukou někoho takhle nevšedního než do rukou těch buranů.
V dřevěnici se moc nezměnilo. Stále stejný nábytek po předchozím majiteli hrdě stál na svém místě, tlačil důlky do koberců a chytal veškerý prach, který se nesl místností. Ani starcův portrét nesundal. Nechal ho tam se všemi těmi vrásky a tím záhadným úšklebkem, který u něj zahlédl vždy, když se zmínil o zdejších usedlících.
Všechno, až jeden pokoj. Dřív sloužil spíše jako sklad různých zbytečností, starých křesel, šroubováků, sklenic, talířů, a rozbitých nástěnných hodin. Teď se stal ateliérem. Plným odstínů barev a bílých pláten, štětců, podstavců, palet a olejů. Pečlivě vybral barvy, kterými namaluje vlka. Namíchal si předem tři odstíny šedé, černou, bílou, trochu hnědé, trochu zelené. Všechno ještě naskládal do velké tašky. Vybral to největší plátno, které měl a rozešel se zpět do vesnice. Dům byl u lesa, skrze který to bylo blíže. Jelikož ztratil jistý čas, tak už značně nestíhal.
Dával si velký pozor, aby se plátno nepotrhalo o nějakou z větví, které trčely do lesní cestičky jako napřažené ruce žebráků, které vídával ve městě, když chodíval na svou oblíbenou kávu. Jestli mu něco chybělo, byla to zrovna ona. Byl samotář. O to víc si dokázal užít maličkostí, jakých byly dlouhé procházky, káva nebo tekoucí řeka.
Lidé už tvořili frontu. Zařadil se před zavalitější dámu v květovaných šatech a za drobnou slečnu, která vypadala, jako by snad zrovna přijela ze Španělska. V temných vlasech měla květinu a na sobě půvabné převážně žluté šaty s modrými a červenými a bílými kaňky. Sukně se jí táhla až ke kotníkům. Vypadalo to, že bude jedna z vystupujících.
Snažil se nevnímat pohledy okolních lidí, kteří si prohlíželi plátno a něco si navzájem šuškali. Těšil se, až všechny překvapí. Sklidí potlesk.
„Vystupující nebo divák?“ zeptal se muž, aniž by vzhlédl od papíru.
Hlasité předčítání
