„Vystupující.“
„Jméno?“
„Aaron Neville,“ zalhal a použil jméno oblíbeného hudebníka.
Zapisovatel si muže prohlédl, ale když uviděl jeho široký nos, velké růžové rty a temně černé oči, pokrčil rameny, podal mu papír s číslem a ukázal, kam se má dostavit.
Ocitl se za jevištěm s dalšími vystupujícími. Měl číslo dvanáct. Španělka nacvičovala své kroky, jiný zase dělal různé přemety, další si neustále něco soustředěně opakoval. Jeden z chlapů přivedl dokonce i koně. Takového, se kterým se obdělává pole. Svaly zvířete se zatínaly. Krmil jej jablky, a ještě naposledy opakoval příkazy, které toho zjevně inteligentního koně naučil.
Muž stál nervózně opodál a pozoroval všechna vystoupení. Ukázalo se, že soustředěný kluk byl básníkem. Tento typ umění se však neshledal s příliš valným úspěchem, načež byl publikem vypískán. Když se vrátil za pódium mezi ostatní, smířeně pokrčil rameny, posadil se na židli a odevzdaně si zapálil.
Vešel na pódium. Všichni utichli. Šlo slyšet jen kvílení větrů. Námořník by uslyšel i racky hnízdit. Opřel plátno o židličku, vytáhl štětce, a obratně začal malovat. Jeden tah střídal druhý. Divoce odhazoval použité štětce a vytahoval nové. Snažil se, aby malbu dokončil v rekordním čase. Nic to pro něj nebylo. Na něčem takovém se učíval. Když dílo dokončil, otočil jej na publikum a uklonil se. Potlesk se nedostavil. Lidé chvíli seděli jako zaražení.
Najednou se začali bouřit. Vztek a nadávky přeskakovaly jedna přes druhou jako běžci přes překážky. Podíval se znovu na plátno. Vlk vypadal skvěle. Styl byl dobrý. Jen jeho výraz v obličeji naprosto kopíroval výraz portrétu lidmi tolik nenáviděného starce. Tak často se na obraz díval, až se mu zaryl do paměti. A všichni to vzali jako výsměch.
„Táhni, odkud jsi sem přitáhnul!“ ječeli. „O co se to tady snažíš?!“ ječeli. „Myslíš si, že jsme snad úplní kreténi?!“ ječeli také.
Nechal plátno plátnem a utekl mezi rozjařeným davem pryč rovnou do lesa. Ani nevěděl, jak se dostal do dřevěnice. Divoce lapal po dechu. Kdyby tu býval byl stařec, asi by se mu vysmál a bratrsky jej poplácal po zádech. Setkal se v životě už s různým nepochopením, ale tuto reakci opravdu nečekal.
Snažil se na to nemyslet. Okoupal se a šel spát. Před spaním mu ještě došlo, že bude muset zpět do města. Tam, kam patří. Byl by mu stačil jediný přítel, aby zde byl šťastný. I samotář potřebuje ke štěstí přítomnost někoho jiného. Pro jistotu. Aby věděl, že se nezbláznil.
Neprobudilo jej slunce, ale dým hořícího dřeva. Pomyslel si, že se mu asi něco zdá, a tak znova usnul. Ozval se hluk tříštícího se okna. Vyskočil na nohy a okamžitě ucítil žár. Celý dům byl v plamenech. Ještě viděl, jak se plameny rozrůstají od hořící tekutiny, která vedla až k láhvi ležící na zemi.
Snažil se vyběhnout, ale do chaty vletěla další láhev a plameny se rozšířily neskutečnou rychlostí. Dým zahalil celý dům. Plátna hořela jako z děsivé představy o pekle. Rozběhl se znova vstříc plamenům. Rozrazil dveře. Když se dostal ven, parta lidí naskočila do džípu a se smíchem odjela pryč. Doplazil se od ohně, co nejdál až na samotný okraj lesa. Posadil se na padlou větev a pozoroval všechnu tu zkázu. Vedle něj se posadil vlk, kterého plameny přitáhly. Tiše celou scenérii obdivoval spolu s mužem.
Hlasité předčítání
