Do sálu vstoupil šašek, který se předchozím vůbec nepodobal. Nikdo však netušil, že je tím šaškem převlečená princezna Zdenka z Pšenka.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se princ. A hned věděl, že tenhle je opravdu nejlepší, nejsympatičtější a nejvtipnější.
„Jmenuji se Zdenek, vaše blahorodí. Jsem tu k vašim službám, tak to v zemi chodí. Jestli máte problémy, pošeptám vám do ucha, aby nikdo nevěděl, co ví princ a mo ucha.“
Bylo rozhodnuto. Šaškem prince Ludvíka se stal, vlastně stala princezna Zdenka z Pšenka.
Hned druhý den, si princ zavolal šaška.
„Potřeboval bych vědět, jak to udělat, aby se mi lidi nesmáli, že o mou ruku není zájem. Jsem zvědavý na princeznu, která se ke konkurzu přihlásila, ale když za ní pojedu, řeknou lidi, že jsem trumbera, když neumím udělat ples, na kterém bych si nevěstu vybral. Jenže to by byla ještě větší ostuda, kdyby přijela jen jedna uchazečka.“
Princezna, pardon, šašek se zamyslel a řekla, vlastně řekl: „Když chceš volbu bez ostudy, tak jeď za ní jako někdo jiný. Převleč se za prodejce saní a vyjeď se mnou rovnou za ní.“
Princi se tenhle nápad velice líbil. Byl rád, že přijal Zdenka za svého šaška.
Druhý den nechal připravit kočár a koně. Když usedl do kočáru, aby zavelel kočímu k odjezdu, přišel šašek a chytl se za hlavu: „To snad vaše blahorodí nemyslí vážně? To jedeme s vozem na žně? Každý v této zemi tuší, že prodavač saní nejezdí s… nůší. Ať si říká, kdo chce, co chce, takový jezdí ve Škodovce.“
Princi nezbylo, než aby se podrobil novému způsobu života a nechal si přivézt nejnovější typ osobního automobilu. V noci nasedl se svým šaškem do vozu a vyjeli. Řídila pochopitelně Zdenka. Princ Ludvík neměl o řízení ani páru. Co čert nechtěl, na nejtemnější silnici u strašidelného lesa, najeli na hřebík a píchli pneumatiku.
Princ Ludvík chodil kolem vozu a lamentoval: „Nemám rád modernizaci. Jen jsou s ní problémy. Teď, abychom v autě přenocovali.“
Zdenka však byla jiného názoru: „Zdřímněte si pane králi, pojedeme zase v dáli. Nerad v noci v autě spím. Já to kolo vyměním.“
Hned nato se pustila do výměny. Princ se motal okolo a nebyl k ničemu. Když už překážel tak, že Zdence doslova lezl na nervy, ozvala se: „V lese řádí víly, čerti a draci, posviťte mi radši na mou práci.“
Princ Ludvík vzal sirky a svíčku a snažil se šaškovi posvítit. Když mu svíčka podesáté zhasla a snažil se o další zapálení, vstala Zdenka od práce a vytáhla z kufru baterku. Princ se na ni chvíli užasle díval a pak pochopil, že nové věci nejsou zas tak špatné a byl konečně užitečný. Když se vše chýlilo k dobrému konci, upadl Zdence klíč na utahování kola. Ta požádala prince: „Podej mi ten klíč, já na něj nedosáhnu.“
Ludvík se rozčílil: „Já tady nejsem žádnej hej nebo podej! Já jsem princ Ludvík z Konzervova a mě nebude nikdo tykat! Jestli budeš drzý, nechám tě zavřít do šatlavy. Stát jsem já.“
Zdenka se na Ludvíka podívala jako na ubohé zvíře, které se zmítá ve své kleci a řekla: „Jestli mi nepodáte ten klíč. Nepojedeme odsud pryč. Trváte-li na tom, že jste stát, nechám toho a jdeme klidně spát.“
Hlasité předčítání
