Roman: „Tak jsem si to taky koupil. Konečně. Ani jsem moc nemusel šetřit. Měl jsem totiž nějaké peníze na knížce. Jsem zvědav, jak to funguje. No, a aby to vlastně fungovalo. Dneska je to samý Tajvan.
Tak abyste věděli, já jen tak na nějaké novoty nedám. Jenže tenhle přístroj, jak se vlastně jmenuje? Jo Sekron. Tak ten prý dokáže zázraky. Reklamám moc nevěřím, ale tohle je něco úplně jiného. Vyrábí firma …kde to je, jo, Balog a syn. Ta reklama totiž zněla: Jistota Vašeho žití je lepší, nežli černá kočka přes cestu. Já totiž na černé kočky trpím. Jak se to vlastně používá? (Šustí papír, jak rozbaluje návod a čte) Vážený zákazníku, dostal jste do ruky náš supernový přístroj, zvaný Sekron-víte a dost. Tento přístroj vás uvede na správnou cestu životem. Nevíte, čím vaše tělo trpí nejvíce? Používejte Sekron-víte a dost.
- Upozornění! Než zasunete přístroj do zásuvky, zajistěte stabilitu napájecí jednotky. Například na stole.
Návod k obsluze:
- Zasuňte zástrčku do zásuvky
- Zasuňte kabel od brýlí do otvoru na napáječi
- Zapněte tlačítko A
- Nasaďte si rukavice s vedením na ruce
- Natáhněte gumu s vedením přes spánky
- Spusťte startovací regulátor na polohu 1
Při správném postupu se vám na displeji objeví osmimístné číslo. Toto číslo je datum vaší předpokládané smrti. Ovšem pozor! Toto datum je pohyblivé. Může být dnem vaší smrti, ale nemusí. Když budete správně používat rad Sekronu, je možné, že již po několika týdnech se datum vaší smrti posune o několik dnů dopředu. Ovšem tato informace se objeví jen jednou za půl roku. Je testováno, že po jednom roce správného používání se váš život prodlouží o tři měsíce. Záleží jen na vás, jak dlouho budete žít.
- Upozornění! Jestliže aktivujete Sekron-víte a dost, nesmí se na něj již napojit nikdo jiný. Data by byla zničena.
Není to volovina? Já myslel, že mě to naučí jak zdravě žít nebo že mi to poradí jak dál, když nebudu něco vědět, ale tohle? Přeci si to teď nenasadím, abych se dozvěděl, že mi zbývá třeba den nebo dva. Nedá se to datum nějak přeskočit? Není tady nic. Takový krám. A takové hříšné peníze za to chtějí. No jo, ale když budu dodržovat rady Sekronu, tak se dožiju vyššího věku. Jenže na co mi bude vyšší věk, když vlastně nevím, jestli mě třeba nevyhodí z práce, nebo zda mě neporazí auto? Co budu dělat, když mi to ukáže, že umřu zítra? To, i kdybych se snažil tak to datum neoddálím ani o minutu. Ale já přeci nechci umřít, když mi to nějaký hloupý přístroj nařídí. Zkusím zavolat na tu firmu, jestli se to datum nedá nějak přeskočit. Tady je telefonní číslo. (vytáčí číslo) Haló! Dobrý den, já jsem si koupil Váš přístroj Sekron…Jo …Ano Dobrý den, Já jsem si koupil Váš výrobek Sekron. Ne, je v pořádku, vlastně já nevím, jestli je v pořádku, já ho ještě nevyzkoušel. Já bych totiž potřeboval vědět, jestli se to počáteční datum nedá nějak přeskočit? Mě totiž nezajímá, kdy umřu. Mě zajímá, jak to mám udělat, abych žil co nejdéle. Ano… Ano… Přeprogramovat. Jo jasný. No a co by to stálo? Aha tak děkuji. Nashledanou. Strašně drahý. To teda ne, hezky ho zabalím a nechám si to promyslet.
Lehnu si na chvíli. Nějak mě to unavilo. Jsou tři, to by měli dávat v rádiu zprávy. (pouští rádio)
Rozhlas: Z domova. Již šestý případ sebevraždy byl zaznamenán za poslední dva dny, ve spojení s prodejem nového výrobku firmy Balog a syn. Policie žádá na úřadu vlády o okamžitý zákaz, prodeje Sekronu a jeho urychlené stažení z distribuční sítě. Následně pak bude žalovat výrobce tohoto výrobku pro obecné ohrožení. No prosím a to jsem si musel koupit zrovna já. Zítra se na to podívám. Mohl bych taky někomu říct, aby mi to pomohl aktivovat a já bych pak mohl v klidu pracovat na svém zdraví. No jo, jenže komu mám říct? Rendovi. Ten by mi pomohl. Ba ne, ten by se mi vysmál. Zavolám Lídě. Ta mi vždycky pomohla. „Haló, to je Lída? Čau, prosím tě, mohla bys přijít? Jo, no, ale nebo jo. Tak zítra. Ahoj.“ A mám to vyřešeno. Lída mi určitě píchne. Já se zapojím a Lída si nasadí brýle. Přečte si, kolik mi ještě zbývá a potom si ty brýle už můžu vzít já. Když mi bude zbývat míň jak rok, ne dva roky, tak jí řeknu, aby mi zalhala a tvrdila mi, že mi zbývá víc. A když mi to ukáže víc, tak mi klidně může říct pravdu. Tím pádem nepoznám, kolik mi chybí a můžu se v klidu věnovat správné cestě životem. Jenže když mi řekne pravdu a já si budu myslet, že mi lže, tak se tím budu trápit stejně, jako kdybych to věděl, a ještě k tomu nebudu nic vědět. A když mi řekne lež, tak si budu myslet, že mi lže a taky se tím budu trápit. Tak takhle by to teda nešlo. Buď se kouknu sám, nebo se vůbec nenapojím. Nechám si to promyslet. Všechno chce svůj čas. Zítra je taky den. (Hudební předěl)
Roman: „Ahoj Lído, dáš si kávu?“
Lída: „Ahoj a víš, že jo? Nějak jsem, špatně spala.“
Roman: „Podívej, na rovinu. Potřebuju píchnout. Koupil jsem si ten Sekron. Asi jsi o něm už slyšela. Nebo ne?“
Lída: „Cože? Ty ho máš taky? A kolik ti to ukázalo? Já si ho koupila zrovna včera a mám strach ho aktivovat.“
Roman: Tak to máme oba přesně ten samý problém. Vždyť právě proto jsem tě volal. Jak to teda vyřešíme? Máš nějaký nápad?“
Lída: „Ne. Co máš jako na mysli?“
Roman: „Víš, já chtěl přeskočit to počáteční datum. Ty taky? No jo, ale co teď? Telefonoval jsem výrobci, ale tam mi řekli, že by přeprogramování stálo asi sedmnáct tisíc. Co kdybychom to udělali takto? Ty si vezmeš Sekron na oči a já se zapojím a potom zase obráceně. Tak budeme vědět o tom druhým, jak bude dlouho žít, necháme si to pro sebe a přitom mu můžeme tlumočit rady, které se tam objeví. Dobrý ne?
Lída: „No já nevím, aby nás to potom nemrzelo, když o nás ten druhý bude vědět ten základní údaj.“
Roman: „Není to základní údaj, tak to nenazývej. Je to pouhá věková informace. Nic jiného nám asi nezbývá. Tak pojď, vyzkoušíme to. Tady máš moje brýle a já se napojím. Tak, to by bylo všechno. Můžeme? Dobrá. Zapínám. Tak a teď startovací regulátor na polohu 1. Vidíš něco? No tak povídej! Funguje to nebo ne? Sakra tak co je? Proč nic neříkáš? Lído, vzpamatuj se.“
Lída: „No…, teda…dobrá…, víš…, mě to jen zaskočilo. Už si ty brýle můžeš nasadit ty.“
Roman: „Tak ukaž. Díky.“
Lída: „Užij si to. A po obědě přijď ke mně. Na oplátku. Ahoj!“
(Bouchnutí dveří, kroky na schodech, Lída přemýšlí)
Lída: „Safra ten se ale má. Takových let života. Ale stejně mu to neřeknu. Má co chtěl. Jestli je to pravda, co ukazuje ten přístroj, tak by Roman byl docela dobrá partie. Jestli bude dlouho žít, tak to znamená, že asi vede spořádaný život. Žádné flámy, žádné riskování se životem. Tyto vlastnosti, mě na mužích vždy vadily nejvíc. Neumějí si vážit života. A Roman mě má rád. Jinak by mi nesvěřil takové tajemství. Jasně.“ (Hudební předěl, Roman cvičí, je zadýchán)
Roman: „Já vám dám, že málo cvičím. Taky víc železa. (Přestává funět) Blbost. Cvičím dost. A železa mám taky až až. Jestli to ale neznamená něco jiného. Například že jsem už na tom tak špatně, že mi to poradí nějaký nesmysl, jen aby to vykázalo nějakou činnost. Ne to by si nedovolili. Jenže proč se Lída tak zarazila? Určitě uviděla něco divného. Jenže proč mi to neřekla? Vlastně nemohla, vždyť jsme se domluvili. Jenže ona to teď ví a já ne. To je hrozný. Ne, takhle to nemůžu nechat. Zavolám jí. Ne, nezavolám. Vypadalo by to, jako že jsem baba. Nebo že jsem slaboch. Jako že mám strach. Jenže já mám strach. Co s tím? Zavolat nebo ne? Chci to vědět? Jo chci. Tak zavolám. (Vytáčí číslo. Hned pokládá) Ne. Vydržím to do zítřka. Zítra jdu k ní aktivovat její Sekron, tak to z ní nenápadně dostanu.“ (Hudební předěl)
Cizí hlas s ozvěnou: „Za to, že jsi porušil zákony života, jsi odsouzen ke sto padesáti letům pekla.“
Roman: „Ale já zákon neporušil, to ona.“
Cizí hlas: „Tys porušil, ty budeš pykat.“
Roman:Fuj to byl ale sen. Hrozný. Kolik je vlastně hodin? Ježišmarijá musím do práce. Málem jsem zaspal. (Hudební předěl, Klepání na dveře)
Lída: „Dále!“ (Dveře)
Roman: „Ahoj.“
Lída: „No pojď. Dáš si něco? Udělala jsem dobrý lečo, nechceš ochutnat?“
Roman: Ne, díky na jídlo nemám ani pomyšlení.“
Lída: „Co je ti? Jsi celý uřícený. Ty máš horečku. Byl jsi u doktora?“
Roman: „Nic mi není, jen mám nervy nadranc. Musíš mi říct, kolik let budu ještě žít. Hned teď, nebo se z toho zblázním. Celou noc jsem nespal. Pořád na to musím myslet.“
Lída: „Prosím tě, uklidni se, tady se posaď a počkej. Uvařím ti čaj.“
Roman: „Nemůžu sedět. Řekni mi to datum. Okamžitě teď. Prosím tě. Prosím! Řekni mi ho!“ (Zazvoní zvonek, Lída otvírá dveře)
Soused: „Nazdar kočko, jsem tvůj nový soused, nepozveš mě dál?“
Lída: „Bohužel, mám návštěvu, snad někdy jindy.“
Soused: „To je ale škoda krasotinko, co takhle večer?“
Lída: „Opravdu nezlobte se, ale nejde to.“
Soused: „Hele nedělej fóry kotě.“
Roman: „Neslyšel jste? Nashledanou.“ (Zabouchne dveře.)
Lída: „Díky. Tak co ti to vlezlo do té tvé makovice?“
Roman: „Já nevím. Je to jako droga. Čím víc se na to snažím zapomenout, tím víc na to myslím. Pořád mi zní v hlavě: Musím to vědět, musím to vědět, musím to vědět.“
Lída: „Tak hele, jestli si myslíš, že poruším dohodu, tak to se teda pěkně mýlíš. Nejdřív si aktivuji Sekron já, abychom na tom byli stejně, a potom se uvidí. Můžeme se dohodnout, že si to řekneme, ale až potom.“
Roman: „Tak pojď rychle.“
Lída: „Jenže jak tak koukám, co to s tebou vyvádí, tak si myslím, jestli nebude lepší se vůbec neaktivovat. Mohla bych se z toho taky zbláznit.“
Roman: „Vždyť já jsem se nezbláznil. Tak nezlob a pojď. Já ti to přečtu a pak si to řekneme.“
Lída: „Kdepak, asi to neudělám.“
Roman: „Teď hned to uděláš, říkám ti teď hned!“
Lída: „Jau to bolí! Ty jsi se, fakticky zbláznil.“
Roman: „Promiň. Asi jsem opravdu cvok. Už ani nevím, co dělám. Ozývá se mi to pořád dokola. Rok, měsíc, den, pořád dokola. Na nic jiného nedokážu myslet.“
Lída: „Když mi slíbíš, že mi to nikdy nebudeš vyčítat, ani se na mě zlobit, tak ti to datum prozradím, ale musíš přísahat.“
Roman: „Přísahám, tak už mluv.“
Lída: „Máš před sebou ještě…kolik ti je?“
Roman: „Třicet dva. Tak kolik?“
Lída: „Třicet dva a mmm, jé hele ty se dožiješ rovné stovky.“
Roman: „A to jsi mi nemohla říct hned?“
Lída: „No nemohla, vždyť jsme si to slíbili.“
Roman: „Ne, nevěřím ti, určitě sis to vymyslela jen proto, abys mě uklidnila. Určitě mi chybí málo a nechceš mi to říct. Jenom proto, že mě lituješ. Bojíš se mi to říct, protože nevíš, co to se mnou udělá. Řekni mi pravdu. Ale pravdivou. Řekni mi, kolik mi chybí, já to vydržím. Prosím tě řekni mi to.“
Lída: „Já jsem ti řekla pravdu. Jestli mi nevěříš, mohl ses klidně podívat sám, nebo si najít někoho jiného.“
Roman: Já to nesnesu. To pomyšlení, že ty to víš a já ne. Hrozný. Přitom je to, to hlavní, proč žijeme.“
Lída: „Jenže ty už to víš taky, jenom mi nevěříš. A není to žádný hlavní údaj. Sám si to včera říkal. Je to pouze věková informace, to jsou tvoje slova tak se vzpamatuj. Budeš žít do sta let, a jestli mi nevěříš, sžírej se a za půl roku ti to neukáže tvých šedesát osm, ale maximálně dva roky, protože jsi úplně blbej. Trápíš se a tím pádem na tom tvoje zdraví hodně tratí.
Roman: „Jaký dva roky? Jo takhle, tedy dva roky? Tak teď už ti věřím. Já věděl, že se podřekneš. Nedá se ti věřit, nejdřív je to sto padesát let, potom dva roky, nakonec to bude týden, den nebo kolik? Nikomu se nedá věřit. Všichni lžou. Tady vidíš, že pravda řečená na určitém místě nemusí být vzata jako pravdivou. Pravda může být, drzá, upřímná, jemná, ale i sprostá. Pravda totiž není nikdy jen jedna. Například slunce. Svítí pořád. To je pravda. Ale. Občas nesvítí, protože jsou mraky, nebo noc. Takže pravda řečená pevně je zviklána pravdivou nepravdou, neboli pravdou nepravdivou a taková pravdivá nepravda není lež, ale označení situace, kdy pravda pravdivá ztrácí podstatu ke komunikaci, neboť pravda nepravdivá je řečena na pravém místě tak, aby pravdivě vypadala. Pravda není nikdy jen jedna. Každý člověk už od narození uvažuje o pravdě. Jak ji nejlépe využít. Je jako každý jiný produkt. Dá se využívat. Jak jí využiješ ty? Okradeš mě? Sníš mě? Nejhorší na tom je, že nemáme už žádný nože. Karel jel na kole. Broučci, kalhoty, berterna desanela ka de e.“
Lída: „Romane, co ti je!(vytáčí číslo) Záchranka? Prosím vás přijeďte okamžitě, Roman omdlel, ano, ano. Zahradní čtrnáct. Děkuji. Romane, prober se, bude dobře.“ (Hudební předěl)
Lída: „Dobrý den pane doktore. Jdu se zeptat na Romana. Jak mu je?“
Lékař: „Dobrý den. Vy jste byla u něj, když se to stalo že? Mohla byste mi o tom povědět něco podrobnějšího?“
Lída: „No on si Roman koupil ten…Sekron a…“
Lékař: „A jéje, takže další, to už je tento týden jedenáctý případ. Víte, jeho tělo je naprosto zdravé, ale mozek zkolaboval.“
Lída: „Dostane se z toho někdy?“
Lékař: „Těžko říct, nezbývá než doufat.“ (Zvonek)
Soused: „Ahoj kočičko. Nejdeš na rande? Dneska jsem si koupil nové prezervativy.“
Lída: „Ne nikam nejdu, ale počkejte, něco pro vás mám.“
Soused: „Říkej mi Karle poupátko.“
Lída: „Pane Karle, vezměte si tento malý dárek a užijte si ho. Nashledanou.“ (Zabouchnou se dveře)
Soused: „Co to je? Serk ne, Sekron.“
Romanovo tělo žilo ještě šedesát osm let. Jeho mozek se však nikdy k životu neprobral. Soused Karel si po týdnu podřezal žíly a Lída po půl roce skončila v léčebném ústavu pro duševně choré s diagnózou-nevyléčitelný stav apatie.
Budiž těmto duším země lehká.
Hlasité předčítání
