Obří přivítání…
Když jsem vcházela do Temnoviště,přišel mě přivítat sám obr Ínemak!Objevil se u mě tak nečekaně,až mě to polekalo,než jsem stačila cokoli říct, vyzvedl mě do své obrovské náruče a prohlížel si mě zblízka.
„Vítej zpátky, ty, která jsi mi tolik chyběla!“ řekl hlasem, v němž zazníval podivný stesk. „Chci, abys věděla, že i já, obr Ínemak, pán Temnoviště, dokážu litovat svého špatného rozhodnutí. Už tě nikdy nehodím do černé propasti,abys tam na tak dlouhý čas zůstávala a nevracela se ke mě zpět. Už tě nenechám odejít!“
Jeho stisk zesílil. Přivinul mě k sobě tak pevně, až mi vyrazil dech.
„Odteď tě nepustím!“ oznámil rozhodně.
Než jsem se nadála, zmizel se mnou do svého temného hradu a zavedl mě do své oblíbené, nově obnovené komnaty. Sotva se usadil i se mnou na klíně ke stolu, poručil Ohynovi, aby nám nalil pití.
Jenže když mi pak chytil tvář do své obří ruky a přitiskl si mě blíž, pochopila jsem, že mi nechce dovolit se ani koutkem oka podívat na Ohyna.
A přitom jsem ho tak moc chtěla vidět!
„Ínemaku, prosím, pusť mě,vždyť to bolí,“ zaprosila jsem, když mi jeho sevření začalo působit bolest. „Proč mě tak tiskneš?“
Obr zavrčel: „Nedovolím ti, abys se na Ohyna podívala!“
„A proč?“ zeptala jsem se.
„Zase to tvoje proč?!“ zavrčel netrpělivě. „Žádné proč! Víš, že mi vadí, když se díváš na Ohyna! Tak ti v tom musím zabránit!“
Naštvaně jsem obrovi řekla: „Kdybych věděla, že na mě budeš hned tak protivný, radši bych se k tobě nevracela!“
Obr se rozesmál. Byl to zvláštní smích, syrový a podivně křivý. Pak udělal něco, co mě úplně vyvedlo z míry – vzal pohár, do kterého mu Ohyn nalil pití, a vylil ho na sebe… a trochu i na mě!
„Jdeme do lázně!“ oznámil vesele.
V lázni začal dělat vlny pro moje pobavení a nechal na sebe cákat vodu. Jenže najednou – skočil přímo na mě! Lapala jsem po dechu, málem mě utopil.
„Ínemaku! Přestaň!“ vyhrkla jsem mezi doušky vody,ale obr po mě chtěl,abych mu zase slibovala všechno to,co si přál ode mně slyšet,jinak mě nepustil…
Když byl pak spokojený vykřikl na Ohyna: „Ohyne, chystej jídlo na stůl!“
Ohyn zmizel splnit jeho příkaz, ale v tu chvíli se od brány ozvalo hlasité troubení.
Obr zvolal: „Ohyne! Jdi zjistit, kdo to je!“
Ohyn se brzy vrátil. „U brány čeká mořský král Moran. Mám ho přijmout?“
Obr se zatvářil spokojeně. „Uveď ho ke stolu. Ať tam počká!“
Ohyn se poklonil a zmizel.
Obr Ínemak a mořský král Moran
Obr se ke mně naklonil a zašeptal: „Začal jsem se přátelit s mořským králem Moranem. Ohyn na něj strašně žárlí! Baví mě sledovat, jak se tváří, když ho musí uvádět dál!“ uchechtl se.
Pak mě sjel pohledem. „Snad na Morana nebudeš taky žárlit,jako Ohyn? A ne abys na něj zírala!“ Varoval mě přísně.
Ale já se na Morana chtěla podívat! Kdo ví proč, byla jsem na něj strašně zvědavá.
Když jsme vešli do hodovní síně, Moran vstal a hluboce se obrovi poklonil. Překvapilo mě to – vždyť je to král! Proč se klaní obrovi, když jsou přátelé?
A hlavně… byl tak zvláštně krásný!
Byl vysoký, svalnatý, trochu zavalitý, ale působil nesmírně charismaticky. Na hlavě měl lesklé dredy v odstínech modré a zelené, propletené zlatými nitěmi a korálky. Kroutily se mu kolem hlavy jako hadi. Ozdobná smaragdová čelenka se mu třpytila na čele, měl husté zvlněné obočí a knír,měl ozdoby i ve vousech. Na sobě měl jen krátkou sukni z mořských řas a třásní, přes ramena třpytivý tyrkysový plášť posetý smaragdy,přišel obrovy říct tohle:
„Představ si, že ten mizerný Zoltyg opět shromáždil svou obludnou bandu a usadili se v bývalém vodním paláci královny pijavic! Vím, že po její smrti část území připadla Zoltygům, ale tolerovat je? To bychom neměli! Chytají vodní víly a berou si je do zajetí! Pokud se Zoltygové přemnoží, nebude jim to území stačit! Musíme něco podniknout!“
Mluvil, ale oči upíral na mě.
Obr do mě strčil loktem a tiše zavrčel: „Necháš toho!“
Seděla jsem obrovi na klíně u stolu a zdálo se, že Moranův pohled na mě obra rozčiluje.
Rušila jsem tak svou přítomností asi jejich vážnou debatu, tak poručil Ohynovi, aby mě odvedl do komnaty a hlídal mě tam. Ještě mi potichu zavrčel do ucha: „Až Moran odejde, tak si to s tebou vyřídím!“
„Ohyne, odveď ji do komnaty a hlídej ji tam!“ poručil a strčil mě k Ohynovi…
S Ohynem v komnatě
Ohyn mě přivedl do pokoje a zavřel za sebou dveře.
Podívala jsem se na něj a zalapala po dechu. Byl jiný.
Oči mu rudě žhnuly, celé jeho tělo mělo nezvykle rudý nádech, svaly i žíly se mu rýsovaly pod kůží. Jeho obvykle světlé vlasy získaly oranžový odstín s rudými prameny.
„Ohyne… co se ti stalo?“ zašeptala jsem.
Mlčel.
„Ohy, prosím…“
Zasyčel: „Neříkej mi tak! Nejsem Ohy! Nejsem ten, koho jsi opustila! Už nikdy takový nebudu – a ani nechci být!Díky pánovi, který mě nechal obnovovat v magicky silném žáru a zlé pekelné plameny mě daly novou sílu, nový život, lepší než kdy dřív! Pán mě takto proměnil kvůli tobě! Ty jsi vinná mým utrpením a za to tě nenávidím! Udělám všechno pro to, aby tě znenáviděl i můj pán! Bez tebe tu bylo líp! A nemluv na mě a už nikdy mi neříkej OHY!!“
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.
Bylo mi to moc líto. ,,Tak promiň, to mě moc mrzí, že jsi kvůli mně musel tolik trpět!“
Ohyn se však zatvářil vztekle, napřáhl ruku a praštil mě do tváře:
,,Nesnesu tvoji lítost! Hned s tím přestaň a už na mě nemluv, nebo budeš litovat!“ sykl.
Zalapala jsem po dechu a schoulila se na posteli. Slzy mi stékaly po tváři, když vtom se rozrazily dveře a v nich stál Ínemak.
„Co se stalo?“
„Nevím, můj pane,“ odpověděl Ohyn chladně. „Najednou se rozbrečela.“
Obr mě ale chytil za bradu a uviděl červenou skvrnu na mé tváři, jeho pohled zčernal vztekem.. Okamžitě se obrátil k Ohynovi.
„Ty jsi ji uhodil?!„
Ohyn si poklekl:,,Chtěla mě svést, tak jsem ji trochu praštil. Prosím, nezlob se, můj pane. Zasloužila si to.“
Zalapala jsem po dechu:,,To není pravda! Ohyn lže!“
Ínemak zařval tak,až kolem něj probleskl blesk. Ucukla jsem a schovala se pod přehoz. Obr se zhluboka nadechl a znovu se zadíval na Ohyna:
,,Tak jak to bylo doopravdy?“
Ohyn sklonil hlavu a pronesl chladně: ,,Chovala se nevhodně, pane. Lákala mě k sobě do postele a říkala mi ‚Ohy‘.“
Tak jsem hned řekla:,,Tak to nebylo,řekla jsem mu Ohy,ale jen jsem se ptala co se s ním stalo a taky,že je mi to líto a nic víc!“
Obr si promnul spánky. „Jste oba dva fakt nemožní!“
Náhle mě i Ohyna pevně chytil za paže a táhl nás chodbou. Ani jsem nestihla protestovat, když nás oba shodil do podzemního vězení. Kovová mříž se s rachotem zavřela nad našimi hlavami.
,,Půjdu teď na návštěvu k Moranovi. Chtěl jsem vás vzít s sebou, ale když jste na sebe jak psi, trčte si tady a klidně se v té díře zřiďte!“ zahřměl a odešel.
S Ohynem v hradním vězení
Z dálky jsem slyšela Moranův smích a sevřelo se mi srdce. Ohyn do mě šťouchl loktem. ,,To je jen kvůli tobě!“
Zamračila jsem se a odstrčila ho:,,Ne, je to proto, že jsi lhal!“
,,Nelhal!“ ušklíbl se. „Jen jsem pánovi řekl, co by se určitě stalo.“
Zaklonila jsem hlavu a zoufale vydechla. ,,Ne, tys tvrdil, že už se to stalo! A přitom se nestalo nic! Jsi hnusný lhář!“
Ohyn zvedl ruku a chtěl mě znovu praštit, ale uhnula jsem.
,,Pán mě před tebou varoval!“ zasyčel: „Říkal, jak jsi zrádná! Jak moc jsi jemu i mně ublížila! A přitom tě má raději než mě! Já jsem mu věrný! Sloužím mu! Potřebuje mě! A sotva se tu objevíš ty, má oči jen pro tebe!“
Zadívala jsem se na něj s údivem. ,,Co to s tebou obr udělal? Ty nejsi Ohyn, kterého jsem znala,ty jsi Zlohyn.“
Ohyn se najednou vrhl na mě a povalil mě na chladnou zem. Jeho rudé oči plály vztekem. ,,Myslela jsi jen na sebe a na Silvera! Ale Silver tě nezachrání, když tě obr bude trápit! Co na tom, že je Silver zase král, když TY patříš obrovi, stejně jako já!“
Pokoušela jsem se ho odstrčit. ,,Ohyne, vzpamatuj se! Raději mi pověz, co se tu stalo, když jsem byla pryč.“
Jeho výraz se změnil v zlomyslný úšklebek.
,,Víš, co se stalo? Když jsi mě opustila a nechala mě tenkrát ve věži? Ten Rybák!?Obr ho chytl a donutil mě proti němu bojovat pro jeho pobavení! Měl jsem se bít s tím hnusným zeleným Rybákem! Štítil jsem se ho a obr s toho měl akorát legraci a potěšení,jak já pod tím slizounem povoluji a jak mě on porazil! A to jen k vůli tobě! To se ti líbí,že mě ten tvůj páchnoucí Rybák porazil až k zemi!? Byl jsem vyřízený a chtěl jsem zemřít! Nebyla jsi tu! Pán tě sledoval kukátkem a řekl,že tě brzy přivolá,abys mohla sledovat moji porážku Rybákem!“
Zatajila jsem dech.
Ohyn pokračoval: ,,Pak se začal bratříčkovat s Moranem,stalo se to jen kvůli tvým nesmyslným útěkům! Dohodli se, že obr už nebude prodávat zajatce Silverovi, ale Moranovi! A víš, co dál? Moran poslal obrovi na pomoc svoje víly! A co myslíš, že se stalo? Obr je všechny utrápil k smrti! A já mu tu zase zůstal sám!“
Hlas se mu zlomil…
..Pak se rozhodl, že tě přivolá zpátky. Nepodařilo se mu to, tak vypustil s nepropustné truhly Nata Přivolávače! A víš co? Nat tě sice přivolával,ale byl moc slabí a kvůli tomu padl! Omdlel! Obr ho zavřel zpátky do té nepropustné truhly a vůbec mu to nebylo líto!“
Ohyn se znovu podíval do mých očí.
,,A já nechápu, co na tobě pořád vidí! Jsi jen obyčejná smrtelnice! Přesto tě upřednostňuje přede mnou! Nenávidím tě!“
Natáhl se ke mně, ale než mě stačil znovu udeřit, vše se rozplynulo. Otevřela jsem oči do tmy svého pokoje. Probudila jsem se. Těžce jsem vydechla. Všechno to byla jen noční můra. Ale věděla jsem, že ve světě obra a Ohyna to bylo skutečné…
Osudová slabost temného obra
Vrátit se po tak dlouhé době do Temnoviště bylo těžké – nejen pro mě, ale i pro Ínemaka. A nejvíc asi pro Ohyna! Obr z něj udělal zlostného žárlivce,který si neustále stěžoval, lhal a vymýšlel si, jen aby mě obr znovu zavrhl. Chtěl být pro obra tím jediným, nejlepším,zatím co se snažil,abych byla já tou nejhorší. Byla jsem z toho nešťastná, ale Ínemaka to očividně bavilo. Sledoval nás se zájmem, jak se s Ohynem hašteříme a jak na mě pořád žaluje, že se nechovám podle jeho představ. Často nás nechával zavřené ve své protivné komnatě a sám odcházel s Moranem. Ohyn rudl hněvem, kdykoli se dveře zavřely, a jeho pohled byl stále temnější.
Hlasité předčítání
