Mé jméno je Rebeka, ale všichni mi říkají Beka. V tom baráku jsme s bráchou Nikolasem a mámou bydleli od dětství. Táta tragicky zahynul, byli jsme ještě malí. Bylo to v tomto domě, víc nevím. Náš dům mě děsil vždycky a čím jsem byla starší, tím to bylo horší. A nepomáhalo ani to, když naše máma namalovala doprostřed jedné z místností obrovské slunce, po kterém jsme posvátně chodili a občas i tancovali a někdy se i radovali. Jenže jak jsem rostla, rostl ve mně i strach. Starý, ponurý barák v bývalých Sudetech, se spoustou spletitých chodeb, místností a také sklepů. Jednou jsme si takhle já a Nik hráli v jednom z nich. Nebyla tam pevná dřevěná nebo betonová podlaha, byla tam jen udusaná půda. „Kopali jsme zákopy“, jak tomu Nik říkal. No, a po nějaké době jsme na něco narazili. Bylo to bíložluté, nevěděli jsme, co to je. Byla to kostra. Byla to kostra malého dítěte. Děsně nás to vyděsilo, běželi jsme nahoru s jekotem. Máma se nás snažila utišit, ale moc se jí to nevedlo. Náš sklep zabezpečila policie, ale vzhledem k tomu, že jsme přebývali v Sudetech a to místo bylo už od pohledu minimálně nepříjemné, nález nikoho moc nepřekvapil. Teda kromě mě a bráchy. Protože co byly Sudety… Něco, o čem nám vyprávěl děda, než zemřel. Se smrtí svého syna se nikdy nevyrovnal. Zemřel na žal. Ale my jsme museli žít, museli jsme žít v tomto domě plném podivných strašáků. Po tomto incidentu jsem se bála jít do jakéhokoliv sklepa. Ale to byl teprve začátek. Začátek něčeho mnohem horšího, drásavějšího a velkého. Nikolas se z toho otřepal rychle, máma o tom nemluvila. A tak jsme žili dál v naději, že jednoho dne se nám třeba povede dobře. A že zapomeneme na vše, co nás kdy potkalo v tomto domě i mimo něj.
Roky ubíhaly. Slunce bledlo a my s ním. Také přebývání v domě bylo těžší a těžší. Bydleli jsme tam bez elektřiny, teplé vody a topení. Máma nevydělávala tolik, aby mohla vše zaplatit. A tak nás postupně odpojili. Náš dům byl v dezolátním stavu, takřka v rozkladu a vypadal víc a víc nevábně. Měla jsem v něm čím dál horší pocity. Strašilo v něm. To slunce nás mělo ochraňovat, ale nedělo se tak. Jednoho dne, když už jsem nedokázala v domě vydržet ani chvíli, ani v jedné z místností, ani v místnosti se sluncem, jsem si sbalila spacák a karimatku a šla spát pod strom a celou noc zírala do okna u střechy baráku a taky na zápraží. Nespala jsem asi do jedné. Pak jsem usnula tak tvrdě, že jsem v podstatě ztratila vědomí. Když byly asi tři hodiny ráno, a to je Jejich doba, něco mě probudilo. Byla to hudba, která se linula z našeho domu. Hudba tak ponurá, jako bývá občas neděle. Jako Ponurá neděle. Uvnitř v chodbě jsme měli staré varhany, na které už dávno nikdo nehrál. Bylo to děsivé. Z baráku se linula temná hudba, která vyjadřovala vše, co se tam kdy odehrálo. Někdo nebo něco chtělo sdělit pomocí této monstrózní scény své pocity. Najednou mi začalo být hrozně smutno. Tak smutno, jako byl smutný celý tento příbytek, který nám měl dávat pocit toho, že – ano, tady jsme doma. Jenže se tak nikdy nestalo a najednou se cosi šeredně nelidského zmítalo v našem domě u varhan a hrálo ponurou hudbu, kterou nechtěl nikdy nikdo slyšet, nebo spíš neměl slyšet. Začalo mně být zle od žaludku, jako když vám někdo bere energii. A pak jsem se rozplakala a začala se třást po celém těle. Najednou vše ustalo a já znovu ztratila vědomí.
Když jsem se ráno probudila, zůstal ve mně svíravý pocit. Nechci znát historii tohohle příběhu. Příběhu hrůzy a děsu. Sbalila jsem karimatku a spacák, hodila je k zápraží a běžela do vesnice, která byla od naší osady nejblíže. Byl tam kostel, který před lety opravili. Já byla nevěřící. Totiž vždy jsem věřila, ale tak nějak jsem se moc nikam nezačleňovala. Neměla jsem náladu na instituce. Jenže teď byla jiná situace. Potřebovala jsem pomoc. A tu pomoc jsem šla hledat tam, kde je ta nejposvátnější půda, ačkoliv každá půda, po které chodíme, je svatá. Vběhla jsem do kostela a pátrala jsem v mírně osvětleném prostoru. Nikde nikdo nebyl. Běžela jsem tedy k oltáři a dál. Proběhla jsem zákristií, ale nikoho jsem nenašla. Vyběhla jsem ven a k faře. Moje jediná naděje. A tam byl. Kněz, trochu shrbený, ale od pohledu milý pán, asi v letech mojí mámy. Šla jsem k němu a sklopila oči, když se na mě podíval. Cosi vyzařoval, cítila jsem jakousi úctu, kterou nešlo než s pokorou přijmout.
„Otče“, začala jsem a hrdlo se mi při tom sevřelo. „Co se děje? Vypadáte, jako byste právě viděla ducha.“ Zarazila jsem se. Podívala se mu do očí a on je vytřeštil na mě. „Prosím, pomozte. Já… Ten dům… Tam.“ „Nic neříkejte. Chápu. Pojďme tedy. Ať se vše pohne tím správným směrem. Jen si vezmu potřebné věci.“
A tak jsme šli. Po cestě jsem mu vyprávěla vše o našem domě. Vše, co jsem věděla a zažila. Vše, co se tam odehrálo a co by se tam ještě mohlo odehrát. A tomu jsem chtěla zabránit, a proto jsem ho vyhledala a prosila o pomoc. Už když jsem šla s ním, vedle něj do naší osady, něco ze mě spadlo. Vyzařoval z něj takový klid, který jsem nikdy nepociťovala. Stále jsem žila v domnění, že něco takového přece vůbec neexistuje. Konečně jsme byli na místě. Viděla jsem mámu a Nikolase, jak k nám běží.
„Kde jsi byla? Nemohli jsme tě nikde najít. Báli jsme se o tebe,“ křičela na mě z dálky máma.
„Jsem v pořádku. Byla jsem jen…“ v tom jsem se zarazila. No jo. Co jim teď řeknu? Já je na to vůbec nepřipravila. Ani faráře jsem nepřipravila na to, že oni o ničem neví. No co. Budu improvizovat. Dělám to tak pořád. A tak jsem oběma stranám vysvětlila, co se stalo minulou noc a proč nemůžu být v tom domě a proč ten dům potřebuje zachránit, abychom tam konečně byli šťastni. Máma nejdřív skepticky svraštila obočí. Podívala se na mě a na faráře a řekla: „No dobře. Tak tedy pojďme.“ Ulevilo se mi, když to vyslovila. Šli jsme po pěšince k našemu zápraží. Kněz za námi. Vstoupili jsme do domu. Všichni, kromě kněze. „Co se děje?“ zeptala jsem se. Farář zalapal po dechu. „Já nevím. Nemůžu jít dál. Nemůžu dýchat.“ Zavrávoral. „Uklidněte se prosím. To je dobré.“ A pomohla jsem mu navrátit ztracenou rovnováhu. „Už je to lepší,“ řekl. „Zkusím to znovu.“ Nešlo to. Vzal tedy svěcenou vodu a připravil se na rituál, který provede nejprve vně domu. Začali jsme se všichni modlit. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Pak vzal svěcenou vodu a kropil jí stěny domu, chodil dokola a pak pokropil i zápraží. Vešli jsme dovnitř. A pak se stalo něco neuvěřitelného a hrozného. Když farář vešel dovnitř, najednou se vznesl do vzduchu a pak ho to prudce vyhodilo ven z domu. Dopadl těžce na trávník. Běželi jsme hned za ním. „To se mi ještě nestalo. Je tady tolik zlé síly. Nevím, jestli vám dokážu pomoci. Mrzí mě to.“ „Ale vy nám musíte pomoci. Kdo jiný nám pomůže, když ne vy? Přece musí existovat něco, co zbaví tenhle dům takové tíhy.“ „Je mi líto,“ opáčil kněz a zvedal se těžce ze země. Pomohla jsem mu na nohy. „Opusťte a zapečeťte tenhle dům a už se sem nikdy nevracejte. To je jediné východisko. S Pánem Bohem.“ A odešel. Co teď? Naše jediná naděje je pryč. Vyprchala během okamžiku. Podívali jsme se všichni na sebe a máma řekla něco, co bych od ní nikdy nečekala. „Jdeme. Už se sem nikdy nevrátíme, jak pravil kněz. Sbalte si, co je pro vás cenné, a za chvíli vyrážíme. Budeme nějaký čas bydlet u mé sestřenice Viktorie. Myslím, že to půjde.“ Šla jsem tedy naposled do našeho domu. Domu hrůzy a také kletby, která nad ním visela. Už jsem se tolik nebála, neboť jsem věděla, že odsud odcházím a vše zlé tu za sebou zanechávám. Sbalila jsem si vše, co jsem potřebovala a co pro mě bylo vzácné. Pak jsem vyšla z domu a poprvé se volně nadechla. Natolik mě pohltila svoboda, že jsem se jí plně a nevybíravě oddala.
Hlasité předčítání
Tak trochu se mi zdá, že tvé pojmenování „ponuré neděle“ je inspirováno nejnovějším hitem z minulého století, tedy sebevražedné písně jednoho, tuším, Maďarského skladatele.
Tvoje povídka se mi líbí, nicméně bych občas nějaké věty více rozvinula a udělala z nich souvětí. Věty holé jsou sice fajn, ale jakmile je jich až moc najednou, tak můžou spíše dílu škodit, jsou-li použité tak, jako v této povídce.
Nicméně atmosféra se této povídce nedá upřít. 🙂 🙂 🙂