Slovní nedorozumění
Celé dějiny jsou propleteny slovními nedorozuměními. Toto sousloví může za války, epidemie i za veselé příhody. Slovních nedorozumění je víc druhů. Uvedu tři základní. První z nich je nejhorší. Když jeden vládce prohlásí, že žena druhého vládce byla na trase a druhý panovník dostane zprávu, že jeho žena je prase, začne válka a za obyčejné nedorozumění zemře spousta lidí. Marně vysvětlují šašci, že v němčině strasse zní jako české prase. Šaškům se totiž nevěří.
Druhé nedorozumění je lehčího stylu, ale stejně je to nepříjemné. Syn se ptá maminky, co má koupit otcovi k narozeninám. Maminka po chvíli přemýšlení řekne, že otec shání makadam. Syn nechá přivézt na zahradu fůru štěrku a je se svým dárkem spokojen. Maminka však neměla na mysli kamení určité velikosti, ale australské oříšky. V tomto případě se nakonec zřejmě zasmějí onomu nedorozumění, ale syn přišel o větší částku peněz a otec si dárku příliš neužil. Spíš mu přidělal starosti.
Třetí druh nedorozumění je nejlehčí a nejveselejší. Nedávno jsem zaslechl příhodu, při níž si dívka dlouhá léta myslela, že se její dědeček jmenuje Josef. Až když vypracovala domácí úkol, v němž měla napsat jména předků, vyčinila jí matka, že se dědeček jmenuje Svatoslav. K nedorozumění došlo v tomto případě častým hudrováním babičky: „Ježíšmarijá Josefe, cos to udělal?“
V takovýchto případech nejsou většinou ztráty na životech a dá se říct, že u nich dojde jen v případě velkého smíchu.
Znám člověka, který ve svém životě nikdy neměl žádné nedorozumění. Je to můj známý, pan Diviš. Divíš se? Je to jednoduché. Ten člověk zná jen pět slov. 1.„Ano“, 2.„ne“, 3.„dobrý“, 4. a 5.„na hovno“. Samozřejmě jich zná asi víc, ale já od něj nikdy nic jiného neslyšel.
Možná by bylo nejlepší s těmito slovy seznámit všechny vládce a doporučit jim, aby z nich sestavovali své projevy. Nebyla by to určitě taková zábava, ale bylo by to rozhodně bezpečnější.
Když moje děti a posléze vnoučata začaly chodit do školky, školy, nebo někam jinam, měl jsem dojem, že jsou to děti pana Diviše.
„Jak bylo ve škole?“
„Dobrý,“
Občas se bojím, aby nedošlo ke čtvrtému a pátému slovu. Jenže to by nebylo nedorozumění, ale vulgarita. V případě dětí, je výchovně neodpustitelná. Já si ale myslím, že tento prohřešek mohu panu Divišovi tolerovat. On je totiž dlaždič.
Hlasité předčítání
