Hrdě jsem zvedla bradu, i když mi srdce bušilo zběsilým tempem.
„Nechci být mezi vámi dvěma zatažená do vašich sporů a řekl jsi přeci, že jsem zbytečná, a tak mi teda už nic zbytečně nepřikazuj!“
Ínemak se zhluboka nadechl, jako by se snažil ovládnout svůj hněv. Potom se náhle otočil a zamířil zpět ke svému trůnu. Jeho plášť za ním vlál jako černá mlha.
„Už o tom nebudeme mluvit,“ prohlásil nakonec a usadil se zpět. „Ale zapamatuj si, komu jsi přísahala věrnost.“
Moran se na mě krátce podíval a v jeho očích se zablesklo cosi nevyzpytatelného. Pak se tiše pousmál a beze slova zmizel ve stínech.
Zůstala jsem stát uprostřed sálu, vnímala tíhu Ínemakova pohledu a věděla, že tahle konverzace není u konce. Jen byla odložena na později…
Obr mě nechal u sebe spát v obří posteli, ale sám někam odešel. Když jsem se probudila, nebyl tam a ani Ohyn nestál u dveří. Byla jsem zamčená v obří komnatě a přemýšlela, co bych měla dělat. Ale znovu mě přemohl spánek a měla jsem zvláštní sen o Silverovi a obrovi, asi ještě z minulé doby…
Podivný sen s minula…
Ticho v síni bylo tak husté, že by se dalo krájet. Král Silver se naklonil dopředu a jeho stříbrné vlasy se zatřpytily ve světle svíček. Jeho oči se zaleskly zvědavostí.
„Ty ses s ní opravdu setkal?“ zeptal se a lehce zvedl pohár k rtům.
Obr se pousmál, ale v jeho úsměvu bylo cosi temného.
„Ano. A nejen setkal. Dala mi jméno.“
Silver se zamračil.
„Ona ti dala jméno? To je… nezvyklé. Nikdo ti přece nesmí dát jméno.“
Obr se naklonil blíž a jeho hlas poklesl do hlubokého mručení.
„Smí, pokud si to přeji. A já si to přál.“
Silver si jej dlouze prohlédl, pak si povzdechl a podíval se stranou.
„Takže ji chráníš.“
„Ano. A proto se o ni nestarej, Silvere.“
Král se lehce usmál, ale jeho pohled zůstal chladný.
„Můžeš si být jistý, že se o ni postarám, každým svým dechem.“
Obr se narovnal a jeho oči potemněly.
„Pak tě varuji. Jestli se k ní přiblížíš, zapomenu na naši dohodu.“
Silver se pousmál a pozvedl pohár.
„Pak uvidíme, kdo zapomene dřív.“
Vzduch mezi nimi jiskřil napětím. V síni zůstalo ticho, jen plameny svíc tiše praskaly. A kdesi v temnotě se někdo díval a poslouchal…
Ínemak přemohl bandu Zoltygů
Vtom mě probudil obr. Natáhl se ztěžka vedle mě, podíval se na mě a když viděl, že nespím, začal povídat:
„Tak si představ, že ten obludný Zoltyg nejmladší mi sem vpadl s jeho bandou a chtěli mi tu obléhat hrad! Taková troufalost! Prý se mi přišel pomstít za smrt jeho víly a jeho rodiny! No určitě tušíš, jak to dopadlo?“
Šklebil se na mě obr. Tak jsem se zeptala:
„Všechny jsi je porazil?“
Obr zavrčel:
„Všechny ne, pár jich uteklo, ale chytil jsem prince Zoltyho a mám ho ve vězení. Chceš ho vidět?“
Zakroutila jsem hlavou:
„Ne nechci, proč bych ho měla chtít vidět?“
Obr zavrčel:
„Třeba tě to potěší vidět ho v řetězech za mřížemi, co?“
Hlasité předčítání
