Hodina proběhla v poklidném duchu. Kateřina si mě nevšímala, ale já ji nemohl dostat z hlavy. Ani jsem se nemohl soustředit na právě vykládanou látku, tak jsem si radši vytáhl svůj sešitek, do kterého jsem si kreslil, když jsem se o přestávkách nudil. Většinou jsem kreslil loga mých oblíbených skupin nebo dlouhovlasé hrdiny, bojujícími s draky a různými monstry. Zrovna uprostřed kreslení jsem si všiml, že se na mě Kateřina dívá. „Co to kreslíš?“ zašeptala zvědavě. Poplašeně jsem sešitek zaklapl a schoval ho pod hromadu poněkud zanedbaných učebnic, vyložených na stole. Katka chápavě pokývala hlavou, ale prohlížela si mě dál. „Líbí se mi tvoje tričko,“ píchla mě do hrudi, kde byla nakreslená hradba plná skřetů a chrličů. Jen jsem se na ni nervózně pousmál a zoufale hleděl na hodiny. Prosím, ať už je konec, říkal jsem si v duchu a každá vteřina z vyučování se zdála být věčností. Ale nakonec jsem se dočkal. Nikdy jsem zvonění zvonku neslyšel tak rád. Učení jsem rychle sklidil ze stolu, tašku hodil přes rameno a rychle vystřelil ze třídy pryč. Učitelka ještě chvátajícím spolužákům připomínala zadání domácího úkolu, ale neslyšel jsem to celé, jelikož jsem rychle vyběhl směrem k záchodům. Připadalo mi, že svět okolo mě je jen fotokopií sebe sama. Všechno bylo tak blízko, a přesto tak daleko. Proud studené vody mě trochu vzpružil. Díval jsem se na svůj bledý obličej do zrcadla a snažil se uklidnit. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, opět popadl svoji tašku a po chvíli odešel pryč. Jak jsem rázně otevřel dveře, nechtíc jsem do někoho vrazil. Při mé smůle to nebyl nikdo jiný než Kateřina. Oba jsme se svalili na zem, a všechno moje učení se vyvalilo z tašky ven. „Promiň, omlouvám se. Neviděla jsem tě,“ omlouvala se mi, a začala moje učivo soukat zpátky do tašky. „To je dobrý. Můžu za to já,“ pronesl jsem, aniž bych se jí podíval do očí. Rychle jsem dovnitř naházel zbývající papíry, a okamžitě vystřelil ze školy ven. Venkovní schody jsem spíš přeskočil, než sešel a už jsem kráčel směrem k domovu. Najednou jsem zaslechl, jak mě dobíhají něčí kroky. Kateřina. Samozřejmě. Proč jen já musím mít takovou smůlu? Hned jak jsem se otočil jejím směrem, opět na mě vrhla svůj vlídný úsměv, a já opět znervózněl. „Ahoj,“ pronesla přátelsky. Já jsem jen hlasitě polkl. Bylo to, jako by mě někdo držel pod krkem, ale i tak jsem ze sebe dokázal vydolovat alespoň letmé špitnutí. Moje „ahoj“ spíš vyznělo jako nesrozumitelné zakuňkání. Kateřina už kráčela vedle mě. „Chtěla jsem s tebou po hodině prohodit řeč, ale ty jsi z třídy vystřelil, jak splašený kůň. Přistěhovali jsme se teprve nedávno, tak jsem doufala, že mi to tu ukážeš.“ „Proč zrovna já?“ podařilo se mi ze sebe s vypětím všech sil vykoktat. „Protože jsi byl asi jediný, kdo se mi ve třídě neposmíval.“ Její hlas se zdál být tišší, ale o to důraznější. Měla pravdu. Já jsem jeden z mála lidí, kterým je Zuzana a její vliv fuk. Na oplátku jsem se alespoň přihlouple usmál, když už nic. Nastala chvíle trapného ticha, kdy jsem si raději prohlížel šedavé panelové domy, kde z některých balkónů trčelo pověšené prádlo, lehce se vznášející ve větru. Stále jsem se snažil něco říct. Chtěl jsem nějak prolomit ledy, ale nešlo to. Sakra, proč musím být taková padavka? Vždy, když jsem se na ni nenápadně podíval, ihned si toho všimla a jen si mě pobaveně prohlížela. „Ty toho moc nenamluvíš, co?“ píchla mě ukazováčkem do ramene. „Ale já to chápu. Ne každý je taková mluvka jako já. Mimochodem, jmenuji se Kateřina.“ Podala mi ruku. Byla jemná jako samet. Vůbec jsem se jí nechtěl pustit, ale nakonec jsem se ovládl. „Já jsem Tomáš,“ odpověděl jsem až překvapivě klidně. Její úsměv se ještě více rozšířil. „A vida, tady přeci jen někdo umí mluvit,“ odvětila vesele. Najednou jsem se cítil klidnější a uvolněnější. Dostal jsem chuť si s ní konečně pořádně popovídat, ale než jsem se nadál, už jsem kráčel k brance našeho domu. „Ráda jsem tě poznala, Tome,“ ještě mi zamávala, a odešla směrem k domu přímo naproti mému. „Hej, Katko!“ zavolal jsem za ní a ona se za mnou otočila. „Ty bydlíš támhle?“ ukázal jsem na prostorný bílý dům naproti nám s udržovaným zeleným trávníkem, který patří rodině Lasovských. Tedy, jak se zdá, tak jim až donedávna patřil. „Jo. Vypadá to, že jsme sousedi!“ pokývala rázně hlavou. „Hele, co kdybychom šli zítra do školy společně?“ Oči se mi rozzářily štěstím. Opřel jsem se o naši branku a snažil se vypadat nenuceně. „Jasně, budu rád,“ ještě jednou jsem jí zamával a celý roztřesený odběhl k sobě domů. Rodiče byli touhle dobou ještě v práci, tak jsem měl celý dům jen pro sebe. Jen jsem mrsknul s taškou do rohu obýváku a běžel nahoru po schodech rovnou do koupelny. Proud studené vody mi udělal dobře. Hleděl jsem na svůj pobledlý obličej do zrcadla a stále nemohl uvěřit, že jsem se dokázal s Kateřinou seznámit. Sice jsem asi neudělal ten nejlepší první dojem, ale alespoň něco. Byla pro mě jako zjevení. Holky se mnou nikdy moc nemluvily, ale ona se zdála být milá a přátelská. Strašně jsem se těšil, až spolu půjdeme do školy, a já se o ní dozvím něco víc.
*
Hlasité předčítání
