Ráno jsme spolu šli do školy a cestou si povídali o všem možném. Byla neskutečně milá a přátelská. Zjistil jsem, že máme spoustu společného. Ať už to byla hudba, literatura nebo filmy. Ve všem jsme se náramně doplňovali a přicházeli s dalšími a dalšími tématy ke konverzování. Během následujících dní jsme začali trávit stále víc času spolu a netrvalo dlouho, než se z nás stali nejlepšími přáteli. Naším nejoblíbenějším místem se stal starý polorozpadlý domek na stromě, v lesíku kousek za městem. Bylo to krásné místo zalité zlatým sluncem, kde nás nikdo neobtěžoval, a my se tak mohli snáz odtrhnout od reality všedního dne. Kateřina byla velmi zvláštní člověk. Nebyla jako ostatní holky, co znám. Všední život jí nestačil. Byl pro ni příliš šedý a nudný. Hlavu měla neustále v oblacích. Dokázala se radovat i z těch nejmenších maličkostí. Její život byl jeden velký barevný sen. Dodnes si pamatuji, co mi jednou v našem úkrytu ukázala. To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že náš svět není jen to, co denně vidíme kolem sebe. Zrovna jsem se za doprovodu hlasitého funění škrábal nahoru do našeho domku, kde už Kateřina z batohu vybalovala naše zásoby. „Jsi nějak z formy,“ zasmála se zvonivě, když už jsem byl konečně nahoře. Chtěl jsem jí to nějak vrátit, ale sotva jsem popadal dech, tak jsem jen zamumlal něco nesrozumitelného a ještě jednou zkontroloval naše zásoby. Pár housek, několik plechovek vychlazeného piva a modrá deka, na kterou jsme si vedle sebe lehli. Domku chyběla střecha, tak se nám naskytl pohled na azurově modrou oblohu a šumící listí okolních stromů, které podzim barvil do zlatova. „To je nádhera!“ Kateřina se usmívala jako nikdy. Sledoval jsem ji. Bylo to, jako kdyby byla opět někde jinde. Natahovala se po lístečcích a doufala, že jí jeden z nich spadne do dlaně. „Tohle u nás není,“ zašeptala, ale spíš to vypadalo, že mluví sama k sobě. „Naše město bylo tak šedé a nudné. Bylo to jako bydlet v obrovské betonové krabici.“ „Proto jste se odtamtud přestěhovaly? Protože jsi nechtěla bydlet v krabici?“ prohodil jsem trochu posměšně. Přišlo mi, že jsem najednou v jejím obličeji uviděl záblesk smutku. Rychle jsem se chtěl omluvit, ale vzápětí mi skočila do řeči. „Víš… prostě jsme s tátou chtěli udělat tlustou čáru za našimi starými životy a začít od znovu. Odjet z naší betonové krabice bylo tím jediným řešením.“ Přiznám se, že jsem neměl tušení, o čem vlastně mluví. Už tolikrát jsem se jí zeptal na život předtím, než se přistěhovala do mého města, ale mimo několika drobných detailů jsem z ní nikdy nevypáčil nic podstatného. „I tohle městečko je jedna velká betonová krabice,“ prohodil jsem s úšklebkem a Kateřina se postavila na nohy a rázně zavrtěla hlavou. „Ne, Tome, mýlíš se. Tohle je čarokrásné místo plné barev. Naše místo.“ Díval jsem se, jak rozevírá svoji náruč vstříc padajícím lístkům. Pár jich jemně sevřela v dlani a následně pustila na zem. „Občas stačí jen zavřít oči, abys otevřel svoji mysl.“ To už jsem se začal regulérně smát. Celé mi to přišlo hrozně uhozené, ale její výraz byl až neobyčejně vážný. Najednou mi podala ruku a zvedla mě na nohy. „Chtěla bych ti něco ukázat,“ řekla a vyvedla mě z domku na náš provizorní balkónek, který se mi podařilo o víkendech stlouct ze starých prken. Byl odtud krásný výhled na prosluněný horizont stromů. „Řekni mi, Tome, co vidíš?“ zašeptala mi do ucha. Rozhlédl jsem se kolem a jen pokrčil rameny: „Co bych měl vidět? Stromy, slunce žblunce a zeminu.“ Kateřina jen obrátila oči v sloup. Moje skepse ji očividně začala unavovat. Postavila se tedy za mě a opřela se mi bradou o rameno. „No tak, vím, že to dokážeš,“ šeptala. „Jen zavři oči a soustřeď se.“ Udělal jsem tedy, oč mě žádala, a s křečovitým úšklebkem na tváři oči zavřel. Dýchal jsem zhluboka a soustředil se na každý vjem, kterého se mi dostalo. Vnímal jsem uklidňující šum listí, vlající ve větru. Vnímal jsem horko Kateřininy tváře, jak se mi opírala o rameno, i sladkou vůni jejího parfému. Cítil jsem to. Cítil jsem, jak se realita začala měnit. Její pevné základy se začaly bortit a ohýbat. I když jsem měl oči zavřené, viděl jsem hvězdy na modrém nebi, i když slunce na něm jasně žhnulo. Slyšel jsem růst trávu, štěbetat ptáky a cvrlikat cvrčky. Mezi tím jsem zaslechl i něco dalšího. Něco nezvyklého, ale nevěděl jsem co. Bylo to jako třepot křídel, odněkud z nebes. Bylo to něco nepopsatelně krásného. „Už to vidíš?“ zeptal se mě hlas. Hlas anděla. Byl tak blízko a přeci tak daleko. Jako ozvěna, pomalu se vytrácející do hlubin věčného ticha. „Ano, vidím to. Je to neuvěřitelné,“ odpověděl jsem. Andělův horký dech ovíval mou tvář a já doufal, že tenhle okamžik nikdy neskončí. „Otevři oči,“ zašeptal anděl najednou a má euforie se začala rozplývat jako pára nad hrncem. Nechtěl jsem pryč. Cítil jsem se tak šťastný. „Já… já nemůžu,“ odpověděl jsem roztřeseným hlasem. „Nechci odsud pryč. Nechci o tohle všechno přijít.“ „Otevři oči,“ řekl anděl znovu a já cítil, že ho prostě musím poslechnout i když jsem nechtěl. Bránil jsem se tomu ze všech sil, ale nakonec jsem oči otevřel. Všechno bylo opět v normálu. Hvězdy z oblohy zmizely, stejně jako ten podivný, přesto krásný zvuk třepotání křídel. Opět jsem hleděl na obyčejné stromy, zalité zlatým slunkem. Otočil jsem se na Kateřinu, která mi upřeně zírala do očí. Věděla, že jsem to spatřil. Nevím, jak to dokázala, ale umožnila mi vidět kousek jejího světa. Musel to být její svět. Vím to. „To… to bylo nádherné,“ vydechl jsem užasle. „Říkala jsem ti, že je to tu nádherné, Tomáši. Pravá krása zůstává většině lidem skryta. Stačí jen hledat.“ Jen jsem mlčky hleděl do Kateřininých modrých očí, které mě unášely jako vlny rozbouřeného moře. Velmi pomalu jsem se k ní přitiskl a políbil ji. To, co by pro mě ještě před několika týdny bylo naprosto nepředstavitelné, jsem nyní vykonal bez většího ostychu. Bylo to nepopsatelné, intenzivní a procítěné. Kateřinu jsem znal jen pár týdnů, ale připadalo mi, že se známe celý život. Přiznám se, že když jsme se od sebe po chvíli odtrhli, začal jsem se červenat jako malá holka. Jsem holt stydlivka, ale jí to přišlo roztomilé. Položila mi hlavu na hrudník a pevně mě stiskla. Znovu jsem zavřel oči a nechal se unášet vlnami euforie, proudícími mým tělem. Dlouhou dobu jsme vydrželi ve vzájemném objetí, než jsme usoudili, že je čas jít domů. Slunce už pomalu zapadalo a začalo být stále chladněji. Doprovodil jsem ji až k ní domů. Rozloučili jsme se rychlým políbením na tvář. Už už jsem se jí chtěl pustit, když v tom mi položila ještě jednu otázku: „Hele, zítra po škole máme s tátou v plánu pracovat na domě. Ještě jsme se pořádně nenastěhovali, a každá pomoc se hodí. Co ty na to?“ „Jasně, rád pomůžu! Tak po škole, jo?“ Katka jen spokojeně přikývla a já už běžel k sobě domů. Máma bude určitě strachy bez sebe, kde jsem tak dlouho. Už jsem se nemohl dočkat, až půjdu sousedům pomáhat. S Katčinou rodinou jsem se ještě nepoznal a tohle byla perfektní příležitost.
*
Hlasité předčítání
