Škola ubíhala pomalu. Ještě pomaleji než obvykle. Ručičky na hodinách jako by se vůbec nehýbaly a já trpěl. Nakonec jsem se ale dočkal. Zvonek konečně odbyl konec poslední hodiny a já už pádil domů, převléknout se. Navlékl jsem se do tmavě červených, trochu zašpiněných montérek, a vyrazil k sousedům. Katka měla pravdu. Jejich dům opravdu nebyl řádně vybaven. Místnosti byly kromě dosud nenastěhovaných věcí poloprázdné a zdi s vybledlou zelenou barvou na sobě přímo žadonily o přemalování. Katčin otec už v obýváku stál na štaflích a pokoušel se natřít jednu zeď tmavě červenou. Klátil se přitom, jako kdyby měl každou chvílí spadnout. Potajmu jsem si ho prohlížel. Byl to vysoký pětačtyřicátník. Na svůj věk vypadal až překvapivě dobře. Černé vlasy měl pečlivě ulízané dozadu, tvář pokrytou prošedivělým, ale pečlivě upraveným strništěm a ruce protkané spletencem výrazných žil. Jakmile si mě všiml, div samým úlekem ze štaflí nesletěl. Nakonec se ale udržel a jeho zelené oči se rozzářily. „Tome! Tak ty jsi přeci jen přišel!“ jásal, až si trochu pošpinil pracovní oděv barvou. Úsměv jsem mu oplatil a rázně si s ním potřásl rukou. Jeho stisk byl pevný, až jsem si myslel, že mi rozdrtí klouby. „Jmenuji se Tomáš,“ představil jsem se. „Těší mě.“ „Já jsem Josef, Katčin otec. Potěšení na mé straně,“ usmál se na mě mile. Zvědavě jsem se rozhlédl po domě. Po Kateřině nebylo ani vidu ani slechu „Kdepak je vaše dcera?“ „Šla nám koupit něco menšího na zub. Je tu cobydup. Už jsem začal s malováním, ale jak zřejmě vidíš, moc mi to bohužel nejde, takže se mi každá výpomoc hodí. Tak co kdyby sis vzal tamten štětec a pustil se do toho se mnou?“ Ukázal na štětec ponořený v kýblu mazlavé barvy a já s chutí začal malovat. Šlo mi to lépe, než jsem čekal a docela mě to i bavilo. Mezitím jsem se s Katčiným otcem bavil o všem možném i nemožném. Byl to rozený vypravěč. Vyprávěl mi třeba o svém dětství, kdy na zahrádce před jeho domem obdivoval starý kámen, ve tvaru malé truhličky. Domýšlel se, co v ní tak mohlo být. Jeho rodiče mu řekli, že každou noc, kdy už všichni spí, k truhle chodí malinkatí skřítci, kteří do ní schovávají svoje poklady a magickým kouzlem truhlu mění v kámen, aby se k jejímu obsahu nedostaly žádné nenechavé ruce. Jen hodným a poslušným dětem skřítci dovolovali do truhly nahlédnout. Proto nikdy nezlobil a každou noc vyčkával, až k němu přijdou. A svým způsobem na ně prý čeká dodnes. Byl jsem fascinován jeho vyprávěním. Všechno dokázal vylíčit tak barvitě, že jsem visel doslova na každém jeho slovu. Byl to velmi chytrý a zábavný člověk. „Čím se vlastně živíte?“ zeptal jsem se mezi řečí. On jen pyšně nadzdvihl obočí a koutky úst mu lehce cukly o deset centimetrů vzhůru. „Pracoval jsem jako účetní, ale naše firma se dostala pod nové vedení, tak se začalo masově propouštět. A hádej, kdo musel odejít?“ píchl se palcem do hrudníku. „Ale nelituji toho. Konečně se totiž mohu naplno věnovat svým zálibám. Společně s mojí ženou jsme chtěli prorazit jako spisovatelé, víš? Zrovna jsem těsně před dokončením svojí první knihy. Dám ti ji někdy přečíst, jestli budeš mít zájem.“ „Budu velmi rád,“ odvětil jsem. „Mohu se zeptat, proč tu vaše žena nebydlí? Tedy, jestli to není tajné nebo tak něco.“ Poprvé jeho úsměv z tváře zmizel. Oči mu zesklovatěly a tvář získala lehce křídový nádech. Smutně se zadíval do země a zhluboka vzdychl. „Moje… moje žena už tu není, víš? Zemřela před dvěma roky.“ Cítil jsem se hrozně, že jsem se na to zeptal. Ale jak jsem to mohl vědět? „Omlouvám se, já…“ „To není třeba, Tome,“ ihned mě zarazil. „Byla velmi nemocná. Nemohli jsme nic dělat. Bylo to neléčitelné, ale můžu tě ujistit, že netrpěla.“ Pomalu položil zapatlaný štětec na zem a přešel k oknu. Jen z něj mlčky zíral do prostoru. Já jsem raději maloval dál a nechal ho, ať se zmátoří. Po chvíli opět promluvil. Tentokrát o mnoho tišším a méně živějším hlasem. „Chtěli jsme se ženou začít nanovo. Po mém propuštění se mi nové pracovní místo shánělo jen velmi těžko a my se začali topit v dluzích. Snažili jsme se naši zoufalou situaci vyřešit, ať to stojí, co to stojí, ale bylo to čím dál tím horší. Proto nám nezbývalo nic jiného než opustit naše staré životy a začít nanovo, někde daleko od našich problémů. Na nějakém místě, kde bychom se mohli plně soustředit na naši práci a přitom poskytnout naší dceři klidný a bezstarostný život. Ale moje žena brzy onemocněla. Těžce. Její stav se každým dnem zhoršoval. Bojovali jsme s tím, ona byla statečná a ani v posledních chvílích se nevzdávala, ale nedalo se nic dělat. Katčina matka jí zemřela v náručí. Víš, jak traumatizující to musí pro malou holku být? Proto jsme se nastěhovali sem. Chceme na všechno zapomenout a začít znovu.“ Ani jsem se neodvažoval Josefovi pohlédnout do očí. Vůbec jsem netušil, čím vším si museli projít. Bylo na něm vidět, že se snaží držet hlavu vzhůru, ale šrámy na duši byly až příliš čerstvé, než aby je čas dokázal pohřbít hluboko uvnitř něj. Raději jsme se mlčky vrátili k malování, dokud se mezi dveřmi neobjevila Kateřina s nákupem. „Zdá se, že jste začali beze mě,“ řekla mezi dveřmi s úsměvem na rtech. „Sakra! Vypadáte, jako by vás někdo polil nějakým sajrajtem!“ „Katko, dávej si pozor na jazyk!“ pohrozil jí otec zapatlaným štětcem a ona jen obrátila oči v sloup. „Tady máš ty věci, které jsi po mně chtěl. Jen hranolky nebyly.“ začala Katka vybalovat nákup. Josef nad tím jen mávl rukou. Předala mu jeho balíček s jídlem a než se od ní stačil otočit, chytla ho za rameno a něco mu pošeptala do ucha. Josef vypadal ustaraně. „Opravdu?“ zeptal se jí skoro neslyšně a ona přikývla. „A vzala sis…?“ Opět přikývla. Ještě něco si vzájemně pošeptali a mě trochu znervózňovalo, že neslyším, o čem si povídají, ale jen jsem mlčky postával a dělal, že si ničeho nevšímám. Kateřina si všimla, jak je pozoruji, tak se od táty radši odtrhla a objala mě. „Nazdar, fešáku!“ pohladila mě po vlasech. „Tati, nevadilo by ti, kdybych vytáhla našeho dříče ven?“ „Nevadilo, ale ať jste brzo doma,“ odpověděl jí trochu nepřítomně, zatímco se pokoušel znovu vystoupat na štafle a nespadnout. Jen jsem se s ním rozloučil a běžel se domů převléknout ze zašpiněných hadrů.
*
Hlasité předčítání
