Tajemství útesu
Po oslavě u krále Morana na lodi mi bylo dlouho špatně. Ve snech jsem viděla Morana s tím strašným mužem s bledýma očima. Měla jsem z nich noční můry. Dozvěděla jsem se, že ten s bledýma očima je Norman, Moranův přítel a otec té rezavé princezny, která bojuje s druhou princeznou o srdce krále Morana.
Moran další souboj princezen odložil. To se Normanovi ani nikomu se zúčastněných nelíbilo, protože obě princezny se nesnášely a taky se pořád hádaly. I když Moran řekl, že si chce nechat obě dvě, nebylo to vůbec dobře přijato.
Stalo se pak něco zvláštního. Moran přišel do Temnoviště za obrem, aby ho pozval na procházku po pobřeží. Když přišel, chtěl mě vidět, protože mi donesl nové šaty. Ale obr to napřed odmítl: „Není jí od té oslavy pořád dobře!“ řekl ustaraně obr.
Moran na to zamručel a řekl: „Mořský vzduch a procházka po pobřeží ji uzdraví líp, než aby tu pořád musela ležet v temné věži!“
Nakonec to obr uznal, že má Moran pravdu a bude lepší, když se trochu všichni projdeme.
Ohyn se na to moc netvářil, když mi Moran donesl nové šaty. Byl rudý vzteky. Obr Ohynovi poručil, aby mi je pomohl obléct a upravit. Ohyn byl na mě docela hrubý, obr se tomu jen smál, jak se s Ohynem vadíme. Pošťuchovali jsme se a Ohyn na mě sykl:
„Ty si ale vůbec nezasloužíš žádné nové šaty a ani aby tě vzal pán na procházku!“
Tak jsem Ohynovi řekla: „Však se mi ani nikam nechce!“
Obr nás okřikl: „Přestaňte už vy dva, nebo vás seřežu!“
Ohyn si šel před obra kleknout: „Můj pane, omlouvám se, ale raději bych nikam nešel. Potřebuju si od ní odpočinout, chová se moc zle a jestli s ní budu muset dál být, asi z toho zešílím!“
Obr na Ohyna zařval: „Žádné odpočívání a ulejvání se, hezky půjdeš s námi na procházku a budeš ji hlídat, aby zas nekoukala po Moranovi!“
Ohyn si ztěžka povzdechl a unaveně odpověděl: „Jak si pán přeje!“
Když jsme pak šli po pobřeží kolem útesů, chtěla jsem si odpočinout a vylezla jsem na útes, co vypadal jako kamenný trůn. Byl otočený tak, že z něj byl hezký výhled na moře i na ostrovy. Usadila jsem se tam a nechtělo se mi pak dolů. Nějak mě nechtěli nechat odpočinout. Byl s námi i Norman, obě princezny a jejich společnice. Ti šli napřed a na to, že si chci odpočinout, se ušklebovali. Ne však Moran! On taky vylezl na útes a sedl si tam vedle mě. Pak se zeptal:
„Jestli chceš, tak tě ponesu, co?“
To se ale nelíbilo obrovi. Zařval na Morana: „Raději si hleď svých dvou princezen a s ní se tu nezdržuj!“
Obr si šel někam odskočit a poručil Ohynovi, aby počkal, až slezu dolů z útesu.
Ale Moran se se mnou zdržovat chtěl! Možná proto, že se mu líbilo, jak Ohyn rudne žárlivostí? Pošeptal mi, abych se podívala na Ohyna, přitom mi dal na tvář pusu! Ohyn to viděl a vzplál z něj plamen! Chtěla jsem raději už vstát a slézt dolů, ale pod rukou se ulomil kus útesu. Objevila jsem tam barevné kamínky, vypadaly jako úlomky tlustého skla. Byly krásné,barevné a průhledné! Vzpomněla jsem si, že takové podobné měl kdysi můj dědeček v akvárku s rybičkami,ukázala jsem je Moranovi.
,,Morane, podívej! Připomínají mi kamínky, které měl můj dědeček v akváriu s rybičkami!“
Moran si je prohlédl a nadšeně vykřikl:
„To jsou vzácné kameny!“
Nakonec na tom místě bylo naleziště těchto vzácných kamenů! Nevím, co to bylo zač, ale Moran z toho měl velkou radost! Takže procházka po pobřeží se vyplatila, protože objevili velké naleziště vzácných kamenů.
Pozvání na večeři
Pak pozval Moran obra do paláce na večeři a ty princezny se u stolu docela vadily!
Moran dal na rady Normana, aby uspořádal další oslavu, na které se rozhodne, která z těch dvou se stane Moranovou královnou. Samozřejmě, že to Norman moc přál své dceři, aby vyhrála, protože věděl, že o Morana stojí už dávno. Ale moc mu vadilo, že to Moran nechtěl jen tak přijmout a taky byl dost naštvaný, že se Moran spřátelil s obrem. Ale nejvíc jsem mu vadila já! Jeho nesnášenlivé pohledy mě porážely a já nemohla zůstávat v jeho přítomnosti. Udělalo se mi slabo a zase jsem omdlela. Probrala jsem se v obří náruči Ínemaka a když jsem mu řekla, že je mi zle z Normana, tak se na to nevěřícně zasmál.
Moran se zeptal obra: „Nechceš jí uložit?“
Ale obr váhal a řekl: „Raději už půjdeme do hradu do Temnoviště!“
Tak Moran obra pozval na další oslavu, ale já jsem obrovi v Temnovišti ve hradě řekla, že by se mi na tu oslavu nechtělo! Obr se ale zlobil a řekl:„Půjdeš! Vezmu tě s sebou, ať chceš nebo ne!“ zavrčel.
Mačkal mě v náručí a pak poručil Ohynovi:,, Ohyne,jdi připravit lázeň a zatop v krbu!“
Ještě dodal:,, A nalej mi pití!“
Ohyn nevěděl, co dřív. Pak v lázni se na mě obr tak divně díval a zeptal se: „Jak by se ti líbilo, kdybych já uspořádal takové souboje jako Moran? Taky by ses účastnila souboje o mé srdce, kdyby se o mě ucházely jiné ženy?“
Mačkal mě obr v náručí a čekal, co odpovím. Tak jsem se na to zasmála a řekla: „To ne, nikdy!“
Obr se asi urazil a vyšel z lázně. Poručil Ohynovi, aby mi pomohl z lázně a pak mě přivedl k němu. Odešel a ani se neotočil.
Ohyn byl neochotný a protivně se na mě tvářil. Zeptala jsem se ho: „Ohy, proč jsi pořád takový nazlobený?“
Ohyn odsekl: „Ještě se ptej!“
Tak jsem mu řekla: „Prosím, nezlob se na mě kvůli Moranovi, vždyť víš, že to dělá schválně a že se tím baví!“
Chtěla jsem Ohyna obejmout, ale praštil mě: „Ty se mě nedotýkej!“
Zasyčel a hrubě mě odvedl za obrem.
Obr ležel na posteli a tvářil se zamyšleně. Zamračeně se na mě podíval a zeptal se: „To bys klidně pustila své místo u mě jiné?“
Tvářil se moc hrozivě a pak mě k sobě tak silně zmáčkl, až jsem vykřikla bolestí.
Řekl: „Ty nejsi žádná bojovnice a přesto jsi moje! Ty o nic bojovat nemusíš, vyhráváš i bez boje a abys věděla, nikdy tě za žádnou jinou nevyměním, i když jsi zrádná, až to bolí!“
Bylo mi z toho smutno a do pláče. Měla jsem zase neklidné sny, ve kterých mě Norman chtěl zabít! Vykřikla jsem: „Ínemaku, pomoc!“
Uklidnil mě: „Jsem tu s tebou, měla jsi jen zlý sen!“ Ale v dalším hrozném snu Norman zmlátil Ohyna a to jsem moc brečela, až mě to probudilo doma. Nechci mít tak hrozné sny!
Další oslava na lodi krále Morana
Tentokrát vzal obr na oslavu i Ohyna,tak jsem byla moc ráda. Na lodi to bylo zase hezky vyzdobené,barevné lampiony a vyvěšené řetězy barevných květin se všude pohupovaly a taky tam hrála docela fajn hudba,trochu jako elfská,uklidňující a příjemná.Noční obloha se třpytila hvězdami a já jsem seděla mezi obrem a Ohynem.Ohyn byl na mě hodný,až jsem se divila!Mohla jsem se za něj schovávat před zraky jiných,dávala jsem mu jídlo ze svého tácku a taky jsme se s Ohynem drželi za ruce pod stolem. Bylo to pro mě moc krásné. Ohyn sledoval vílí tance, a pak přišel ke stolu ten hrozný Norman. Moran šel vyhlásit souboj princezen! Hned jak se Norman usadil ke stolu vedle Morana, naproti mně, pošeptala jsem Ínemakovi, jestli bych mohla za závěs. Ten mě naštvaně pleskl a řekl: „Nikam!“ Vyzvedl mě k sobě na klín,tak mě to vadilo.
Moran se díval víc na mě než na souboj princezen, tak jsem se na něho musela taky dívat. Proč se chci dívat na Morana? Líbí se mi, i když se mi víc líbí Ohyn, ale Ohyn se na mě vůbec nedívá, sleduje ty dvě princezny, jak se mlátí holemi. A Moran? Myslím, že kdybych neseděla obrovi na klíně, tak mě za obrem nevidí a možná by se na mě ani nedíval. Nebo ano? Z jeho pohledu jsem cítila zalíbení, ale i smutek. Kdyby to šlo, tak se přesunu do klína jemu! Moran určitě ví, že se mi líbí, jinak by se na mě ani nepodíval a sledoval by ty princezny.
Princezny se napřed bily holemi, pak Normanova rezavá princezna té druhé vyrazila hůl, praštila ji tak silně, až spadla na zem. Tím měl souboj skončit vítězstvím rezavé princezny, jenže ta rezavá princezna té na zemi dupla na krk a zlomila jí vaz. Ona umřela! To bylo strašné! Neměla ji zabít! Ale zabila ji, což všechny sledující vyděsilo. Norman jí začal tleskat a pak se k němu přidali i ostatní. Moran ji měl uznat za vítězku a za svou novou královnu, ale tvářil se neochotně. Možná měl větší zájem o tu poraženou, kterou rezavá princezna zabila! Vypadal zklamaně, ale Norman ho vyzval, aby šel pro svou královnu a oznámil všem, kdy bude svatba. Moran to šel oznámit, a pak rezavou princeznu odvedl ke stolu a připili si spolu. Moran jí ale řekl: „Ty jsi ji neměla zabít! Odešla by a už by se nevrátila. Je jí škoda, musím poslat její rodině odškodné a zaplatit pohřeb. Tohle jsi vážně nemusela!“
Ale Norman do Morana šťouchl a řekl: „Uklidni se a nic jí nevyčítej. V zápalu souboje se to občas stává, no!“
Pak už o tom nemluvili. Obr zase moc pil a usínal u stolu. Dokonce tam chvíli chrápal, ale hrála hlasitá hudba a oslava byla dál rušná, tak se to v hluku ztratilo. Šla jsem s Ohynem za závěs a chvíli jsme se procházeli po palubě. Než nám zastoupil cestu ten hrozný Norman, drze řekl: „Pokud vím, tak tohle vám pán nedovolil!“ Hrubě chytil mě i Ohyna za paže a přitáhl nás k obrovi ke stolu a probudil obra.
Zabručel na něj: „Můj pane, tihle tvoji dva bez dovolení opustili své místo u stolu a procházeli se tu spolu!“
Obr na Normana rozespale zavrčel: „Co ti to vadí?“
Ohyn si před obra klekl a řekl: „Můj pane, nezlob se, ale nebylo jí dobře, tak jsem jí vzal trochu se projít!“
Obr na to pokývl a řekl Normanovi, aby si hleděl svého a nestaral se o nás a pak dál dřímal u stolu.
Norman vzteky zrudl, otočil se a šel se opřít o zábradlí a zapálil si doutník. Moran s tou princeznou u stolu neseděli, někam odešli,obr se unaveně zvedl. „Asi už,taky mizíme,“ řekl.
Ale právě v tu chvíli Moran přišel a oznámil, že dal připravit parádní lázeň. „Tuhle si nesmíte nechat ujít!“ Pobídl nás.
Ale mě se do lázně nechtělo a řekla jsem to Ínemakovi. On na mě jen zavrčel: „Prostě jdeme do lázně a neprotestuj!“
Lázeň byla přímo v podpalubí téhle velké lodi. Byla to velká kulatá nádrž s vodou, do které vedly schody. Voda v ní byla vrchovatě až po okraj, mě až skoro po ramena. Držela jsem se obra, abych se nepotopila. Obr v lázni usínal, poručil Ohynovi, aby mu šel pro čistý plášť ,tak Ohyn odešel. Vadilo mi, že tu Ohyn není se mnou! Rezavá princezna tu taky nebyla a naštěstí ani ten hrozný Norman! Moran poručil vílám, aby daly do vody více bylinek a vůně, a z vody to pak úplně kouřilo. Bylo všude hodně páry a pěny a barevných květin. Až mě ta vůně úplně omámila. Držela jsem se obra, on měl zavřené oči a užíval si teplou lázeň, nebo možná i dřímal. Ale cítila jsem, jako by mě někdo od obra odtrhával! Moran! Přiblížil se ke mě a objal mě,díval se mi zblízka do očí a já jsem byla omámená nejen tou vůní všude kolem,ale víc Moranem.Pomalu jsem se s ním potápěla v obětí pod vodu…
Byla jsem tak divně omámená ještě dlouho po probuzení. Měla jsem z toho těžkou hlavu a přemýšlela jsem, co se tam vlastně stalo?
Hlasité předčítání
