1. Proč je král Moran znuděný?
Král Moran přišel za mnou do hradního vězení v Temnovišti, kam mě minule zavřel obr,když se na mě zlobil,že jsem přemluvila Morana,aby propustil s vězení Bojku a Zoltyho. Moran přistoupil k mřížím a s unaveným výrazem se zeptal: ,,Máš se tu fajn? Určitě tu chceš být, že jo?“
Zasmála jsem se a odpověděla: ,,Jo, díky. Mám se tu skvěle a nic mi nechybí!“
Moran si těžce povzdechl, sedl si na zem opřel se o mříž a přejel si rukou po obličeji.
,,Ten tvůj obr Ínemak se asi bude zlobit, že pro něho nemám slíbenou truhlu s pokladem. Ale budu vdávat dceru a všechny moje poklady zůstaly jako věno! Ta nákladná svatba mě zničila. A ještě ke všemu… moje Lucindy mě zase naštvaly! Dceři jsem věnoval všechno a stejně je to pro ně málo.“
Zvedla jsem obočí:,,To tě moc trápí?“
Moran se opřel hlavou o mříž a zavrtěl hlavou:
,,Ani ne, ale nepřejí si pozvat obra na svatbu. Prý se ho rodina ženicha bojí a já jim to nemůžu rozmluvit. Navíc moje královna Lucinda po mně chce, abych trávil víc času doma, místo abych se poflakoval s obrem. Ale já jsem z toho už tak znuděný a otrávený! To jsou podle mě stejně jen ženské záležitosti. Co si o tom myslíš ty?“
Pokrčila jsem rameny a řekla:
,, Nevím, promiň. Královská svatba musí být náročná, možná tě tam potřebují, aby ses podílel na rozhodování. Je to velká událost, důležitá pro celou rodinu, zvlášť pro tvou dceru.“
Moran pokývl hlavou a pak si odfrkl:
,,No jo, ale tchyně mě nesnáší, Lucindina náročná rodina se do všeho plete a i přes všechny poklady, co jsem jim dal, se jim nezavděčím. Takže teď tam velí samé báby a prabáby a věř mi, beze mě to zvládnou líp.“
Bylo mi ho trochu líto, ale neměla jsem pro něj žádnou radu.
,,Asi nejsem ta pravá, kdo by ti mohl pomoct, nebo něco poradit.“
Moran se uchechtl: ,,Tak tu budu prostě sedět s tebou. Věř, že i tohle je zábavnější než má rodina. Tam je snad padesát ženských!“
Zvedla jsem obočí a zeptala se ho: ,,A kde je obr s Ohynem?“
,,Na lovu. Po velké oslavě ohňů došlo maso. Moji nabídku ryb odmítli, prý nemají rádi ryby. A Ohyn se jich dokonce štítí! Tvůj Ínemak se tomu strašně smál. To mě aspoň trochu pobavilo, ale ten balvan na hrudi mi to neodlehčilo. Měli bychom něco podniknout, ať zaženeme nudu!“
Zasmála jsem se: ,,Ale já tu jsem za trest,nevím,co se dá ve vězení podnikat, aby s toho zase obr nešílel?“
Moran se zařehtal:,,Myslel jsem, že ti na obrovi zas tak nezáleží a vždycky mu ráda provedeš nějakou špatnost.“
Povzdechla jsem:,,Jenže teď mě nic nenapadá. Leda bych utekla za Silverem.“
Moran se zamračil: ,,Proč zrovna za ním?“
Pokrčila jsem rameny, řekla jsem:,, Protože to obra nejvíc naštve. Ale vlastně, když spolu mají nějakou dohodu, nevím… Silver posledně nevypadal, že by byl rád, když jsem k němu utekla.“
Moran zabručel: ,,Žádný Silver! Na toho zapomeň! Jestli tě pustím z vězení a ty utečeš za ním, naštveš mě stejně jako obra. Silver je protivný, namyšlený blbec, kterého z celého srdce nesnáším.“
,,A proč?“ Zeptala jsem se.
,,Prostě ho nemusím. A už o tom nechci mluvit.“
Pak mě popadl za paži a zvedl na nohy,řekl: ,,Půjdem se aspoň projít, než se obr vrátí. Pak si s ním budu moct zahrát naši oblíbenou hru, kterou ty z celého srdce nenávidíš.“
Zakroutila jsem hlavou: ,,To není žádná hra, ale mučení vězňů,moc krutá zábava a pro mě Ztráta času.“
Moran se zasmál: ,,Nepovídej. A co podle tebe není ztráta času? Co bys chtěla místo toho dělat?“
2. Prořeknutí
Bez rozmyšlení jsem vyhrkla: „Přeci někde s Ohynem zamčená o samotě…“
Okamžitě jsem si zakryla dlaní pusu. Asi jsem prozradila něco, co jsem neměla! Moran nadzvedl obočí a ušklíbl se.
„Obr mi pořád tvrdí, že se s Ohynem nesnášíte, ale já to vidím jinak. Po tom, co jsi teď přiznala, je mi jasné, že bys nechtěla trávit čas o samotě s někým, koho nesnášíš, co? Ale pozor, tohle hodně riskuješ! Bude to velký malér, až to obr zjistí!“
Najednou jsem měla v srdci tíhu a rozplakala jsem se. Nechtěla jsem, aby Moran věděl o mých citech k Ohynovi. Když jsem brečela, nemohla jsem se už pohnout a zhroutila se na zem.
Moran se ke mně sklonil a řekl: „No tak, vzpamatuj se. Já to přeci obrovi neřeknu! Budu o tvém vztahu s Ohynem mlčet, jako ryba. Slibuju, že ode mě se nikdo nic nedozví.“
Ale nevěřila jsem mu. Moran byl znuděný,zvědavý a mohl se rozhodnout pro cokoli, aby přitáhl pozornost. Klidně to může prozradit obrovi, a pak mi obr už nikdy nedovolí přiblížit se k Ohynovi. To by mě zničilo. Srdce mi bilo tak rychle, že jsem myslela, že omdlím.
A právě v té chvíli se objevil obr. Zeptal se Morana: „Co se děje? Proč pláče?“
Moran odpověděl: „Asi lituje svého špatného rozhodnutí.“
Obr zařval: „Jakého rozhodnutí?“
Moran se zamyslel a pak řekl: „Chci ji vzít k Lucindám, ať se podívá na svatební přípravy. Bude to pro ni zajímavé a my dva se můžeme zabavit, co ty na to?“
Obr mě vzal do náruče a řekl:
„Raději ji k Lucindám neber. Ohyn šel připravit jídlo. Za chvíli se pořádně najíme a pak se podíváme na nové zajatce, kteří nám budou užiteční v soubojích. Chci ji mít u sebe, na očích. Nechci, aby znovu vymýšlela něco za mými zády.“
Moran se ušklíbl: „Jak si přeješ. Nechtěl jsem,aby ses zbytečně rozptyloval.“
3. Ohynova žárlivost
Obr mě přivedl do hradu ke stolu. Když jsem uviděla Ohynův naštvaný pohled, jak na mě a Morana zírá, smutek se mi najednou rozplynul. Bylo mi trochu líp.
Když obr s Moranem dojedli, obr vypadal unaveně, Ohyn se zeptal: „Už ji to pán odpustil?“
Ukázal na mě a obr zavrčel: „Nestarej se a dolij nám pití do pohárů!“
Ohyn dolil pití do pohárů, ale jeho zamračený pohled na Morana nešlo přehlédnout. Ohyn byl celý rudý, žíly mu pulzovaly, oči svítily jako plameny a vlasy se mu zdály skoro žhnoucí. Takto vypadá Ohyn, když je žárlivý?
A žárlí víc na Morana, nebo na mě? I přes jeho hněv jsem cítila, jak bych ho chtěla obejmout. Potřebovala jsem to, ale věděla jsem, že to v tuto chvíli nesmím udělat, i když to ve mně všechno křičelo.
Zatímco jsem na něj tiše hleděla,udělalo se mi slabo a já jsem najednou omdlela. Když jsem otevřela oči, obr mě držel v náručí.
„Chvíli si odpočineme, pak půjdeme za Moranem do vězení,“ řekl mi obr.
Objal mě ještě pevněji, jeho horké tělo mě zahřívalo a uklidňovalo. Pak se zeptal:,,Povíš mi co se stalo s Moranem,tam venku,že jsi tolik brečela?“
Srdce mi bušilo,když se na mě díval jeho temným pohledem,nevěděla jsem hned,co říct, ale odpověděla jsem: „Bylo mi moc smutno. Bála jsem se, že se budeš zlobit, když mě Moran vytáhl z vězení a šel se mnou ven.“
Obr kývl. „To Moran neměl dělat, ale chápu jeho důvody. A nelíbí se mi, že tě chtěl vzít mezi ty ženy, o kterých mluvil. Ty bys tam snad chtěla?“
Zamyslela jsem se a odpověděla: „Ne, nechtěla. Asi bych se tam nudila stejně jako Moran.“
Obr se zasmál. „Tak snad nebudeš ve vězení otravná. Kdybys byla, dovolím Moranovi, aby tě tam odvedl!“
4. V hradním vězení
Když jsme přišli do hradního vězení, všimla jsem si, že tam stojí odchytávači s několika nově chycenými zajatci, které drželi na řetězech. Moran s nimi smlouval o cenách, ale obr na ně zařval: „Vezměte, co je nabídnuto, a žádné smlouvání!“
Odchytávači si vzali odměnu a odešli, obr se obrátil na Ohyna: „Proč jste to nevyřešili už před bránou?“
Ohyn ukázal na zajatce a řekl: „Omlouvám se, můj pane, ale tito jsou příliš divocí.“
Tři zarostlí vousáči se zmítali v poutech a řvali, aby je pustili.
Obr se na ně podíval: „Co jste zač?“
Jeden z nich odpověděl: „Patříme k Normanovi. Moran nás musí poznat. Neměli nás chytat. Jen jsme se trochu pohádali s místními.“
Obr zařval: „Každý, kdo se tady v Temnovišti pohybuje bez povolení, skončí v poutech odchytávačů! To byste měli vědět!“
Vousáč na to odpověděl: „Norman nás poslal pro zásoby pití. Místní nás okradli a vzali vše, co jsme měli. Norman bude zuřit, až to zjistí!“
Obr na ně zařval: „Proč chodíte pro zásoby přes to nejnebezpečnější území?“
„Vždycky jsme tudy procházeli a nikdy se nic nestalo,“ odpověděl vousáč.
Obr na to jen rezignovaně řekl: „Tak má Norman smůlu. Bude bez pití. A vy patříte teď mně!“
Rozhodl obr a praštil vousáče, až spadl k zemi. Ostatní se začali modlit: „Prosím, pane, pusťte nás! Norman nás potřebuje! Kdyby nepřišel o loď s pokladem, vykoupil by nás!“
Moran se zamračil: „O té lodi nic nevím. Kdy se to stalo?“
„Po vaší poslední hádce,“ odpověděl druhý vousáč. „Norman vyslal dvě plně naložené lodě, ale o tu s pokladem přišel.“
Moran se zašklebil a zaklel: „Sakra, polovina z toho pokladu patřila mně! Kam zmizeli moji muži? Musím s ním promluvit!“
Obr se zasmál a řekl: „Vždyť tě naposledy urazil. K čertu s Normanem!“
Moran se usmál. „Poklad musím zachránit. Donesu ti, co jsem slíbil.“
5. Napínavé souboje
Moran odešel a obr se podíval na vousáče. Zeptal se mě: „Líbí se ti některý z nich? Kterého vybereš do souboje?“Prohlížela jsem si je pozorně. Všichni byli silní bojovníci, zarostlí vazouni s koženými vestami opásanými silnými opasky. Kalhoty měli sešívané a nosili vysoké těžké boty. Jeden měl zjizvenou tvář, rezavé vlasy i vousy. Druhý byl šedivý a připomínal vlka s tajemným amuletem na krku, nejvíce zarostlý ze všech – takového chlupáče jsem v životě neviděla! Z vesty mu trčely chuchvalce srsti a jeho ramena, paže i ruce vypadaly jako medvědí tlapy. Ten, kterého obr praštil, byl největší a nejtlustší, skoro jako Zolty, a připomínal mrože.Byli tu ještě další,ale ani jeden se mi nelíbil a řekla jsem obrovi: „Nelíbí se mi z nich žádný, jsou moc oškliví!“
Obr se zasmál, jeho smích se rozléhal celým Temnovištěm, jeho zvuk se odrážel od vlhkých kamenných zdí vězení. „Takže by ti ani nevadilo, kdyby se navzájem pozabíjeli v souboji, co?“ zeptal se s úšklebkem.
Odpověděla jsem: „I když jsou oškliví, smrt si nezaslouží. Mohl bys je propustit?“
Obr vybouchl vztekem: „Cože, proč bych měl?“ Zařval.
„Tak aspoň jednoho z nich, třeba ten, který vyhraje,“ navrhla jsem s nadějí v hlase.
Obr zavrčel na Ohyna: „Ohyne, vyber si, který z nich vyhraje!“
Ohyn, s lehce nervózním pohledem, vybral nejtlustějšího mrože. Obr kývl na mě, abych vybrala svého favorita. Zvolila jsem toho, co vypadal jako šedý vlk.
Obr se zašklebil: „Tak a teď máte každý své bojovníky. Ohyne, poruč mu, aby zaútočil na šedivouse!“
Tlouštík odfrkl: „Nebudeme se mezi sebou bít, jsme přátelé!“ protestoval.
Obr na ně zuřivě zařval: „Poroučím vám, abyste se hned do sebe pustili, jinak vás všechny seřežu!“ řval, jeho hlas zněl jako hrom, otřásající stěny vězení.
Ohyn se pokusil obhájit: „Měli napřed projít bránou zapomnění!“
Obr, stále vzteklý, odpověděl: „To můžou potom!“ Švihl řetězem a mrož se šedivousem na sebe zaútočili. Šla jsem obejmout Ohyna, chystala jsem se rozbrečet, když šedivous vykroutil mrožovi ruce dozadu, povalil ho k zemi a sedl na něj! Prohlásil vítězně: „Má dost, vyhrál jsem!“
Obr zavrčel nespokojeně: „To bylo moc krátké, odveďte tlusťocha do léčírny!“ poručil strážím. Podíval se na šedivouse a řekl: „Pokračuj, poraz ještě ty další!“ Ukázal na další zarostlé vazouny a šedivous je postupně všechny porazil k zemi, až jim křupaly kosti. Dívala jsem se na to udiveně, poté mu zatleskala a řekla obrovi: „Teď vyhrál a měl by být volný!“
Šedivous se šel obrovi poklonit. „Prosím pane, smím odejít?“ zeptal se pokorně.
Obr se podíval na mě: „Nejraději bych ho nepustil! Trváš na tom, aby byl propuštěn?“ zeptal se mě s vážným pohledem.
Ohyn řekl: „Jestli pán dovolí, vezmu ho do brány zapomnění a už tu zůstane!“
S tím jsem nesouhlasila a rozhodně jsem odpověděla: „Ale když vyhrál, zaslouží si odejít na svobodu!“ A stoupla jsem si vedle šedivouse, tváří v tvář obrovi.
Obr se na mě podíval a pak na šedivouse. „Nikdy jsem nikoho jen tak nepropustil, ty budeš první! Můžeš odejít, jsi volný!“ prohlásil s nevolí. Šedivous odešel s úlevou ve tváři.
Ohyn se obra zeptal: „Můj pane, proč? To jsi zase udělal jen kvůli ní?“
Obr kývl s rezignací: „Ano, udělal jsem to jen kvůli ní!“ 😊
Hlasité předčítání
