Symbol šátku na očích bohyně Spravedlnosti může mít dvojí význam, též ve smyslu „dvojí metr“. Jednak poukazuje na skutečnost, že spravedlnost je slepá (nebdí a nevidí, co se ve světě odehrává). A na druhé straně misky vah nám říká, že skrytý zrak je symbolem nestrannosti, nestranného rozhodce. Varianta bez šátku na očích je symbolem bohyně Spravedlnosti, (bohyně zákonného pořádku mezi lidmi a v přírodě), v každém okamžiku bdící a vidoucí.
Sodoma a Gomora a paradoxní opakování stále stejných chyb
Tato dvě biblická města, Sodoma a Gomora (hebrejsky Amora), bývala součástí takzvané „zahrady boží“. Paradoxně jsou také symbolem hříchu a pádu člověka. Manifestací božího hněvu a soudu, trestu ohněm a sírou. Dodnes je sousloví Sodoma a Gomora metaforou pro neřest a homosexualitu. Sodomie je označení pro „pohlavní obcování se zvířaty“. Pokud „obcování se zvířaty“ nevezmeme doslova, tak nás může napadnout, že poslušný otrok systému je vlastně pro mocnosti, globální hráče a jejich poskoky, jen pouhé zvíře, se kterým je možné nakládat jako s otrokem podle řádu a spravedlnosti, která je spravedlností pouze pro světové elity ze samého vrcholu pyramidy moci. Mocenský systém založený na síle je hladovou a nenasytnou příšerou, která požírá sama sebe. Dogma pořádku a řádu jediného Boha, nebo dogma demokracie a právního státu má nahradit dogma globalizace? Globalizace donucovací cestou vede k netoleranci, k nerozmanitosti, k otroctví a slepé poslušnosti. Cožpak existuje jediná pravda, na jejímž základě lze vymývat lidské mozky, nebo do nekonečna, podle toho odkud vítr zrovna vane, retušovat a překrucovat historii? Pokud je globalizace pravdou hodnou následování, a budeme-li tuto slepou víru následovat, tak jednoho dne (nenávratně) překročíme Rubikon. Následky našeho rozhodnutí, (je to zodpovědnost nás všech, generační zodpovědnost), již nikdy nepůjde vzít zpět. Zodpovědnost spočívá například v tom, že nedokážeme rozpoznat RUB IKON, které uctíváme, a kterými se necháme již po tisíciletí manipulovat.
Systém globalizace je cestou zpět do minulosti
Systém globalizace, (mimo jiné celosvětový politický a ekonomický řád, bez jakékoliv tolerance národních zájmů = vzdání se národní suverenity), je založený na krutosti uniformních dogmat, skrytých politických, finančních a marketingových zločinech, na autoritářském vůdcovství – bez jakéhokoliv občanského odporu, na autoritářské kontrole založené na globálním ovládání všech médií, na biometrické identifikaci občanů všech zemí, na globální regulaci veškerého průmyslu (včetně průmyslu potravinářského) a na omezení podnikatelské činnosti (nesvobodných) občanů, na totalitním řízení vědy a výzkumu, (včetně podporování výzkumů založených na lžích), na budování soukromého „zločineckého ráje“ jedinci, kteří tento systém ohýbají pouze ve svůj vlastní prospěch. Je založený na omezujících zákonech, které nemají nic společného se skutečnou lidskou svobodou a skutečnou právní spravedlností. Systém, jenž praktikou občasného navýšení platů daňových poplatníků (ubohých mezd za odvedenou lidskou práci) rovná se okamžitému zdražování základních životních potřeb, a to bez ohledu na to, že cena lidské práce vzhledem ke stále se zvyšující produktivitě práce stále klesá. Daňový systém je dokonale propracovaným způsobem, jak zákonným způsobem donutit „chudé“ sponzorovat výdobytky bohatých, přičemž je ve všeobecné toleranci umožněno bohatým ještě více bohatnout díky takzvaným daňovým rájům. Tato praktika udržení lidstva v chudobě neboli v závislosti na finančních půjčkách podporuje existenci mocenské pyramidy bankovních a politických systémů, které ze společného koláče dostávají největší sousto.
Není divu, že se hroutí systém, který vytvořil falešný sen neboli ovládací koncept zvaný „americký sen“ – „odvahou a tvrdou prací z poslíčka milionářem“, a že se tento efekt jako domino šíří všude tam, kde byl vzat „americký sen“ jako ideální vzor. Pro mnoho lidí je „americký sen“ každodenním bojem o přežití. To vše podtrženo systémem ohlupujícího zábavního průmyslu, jenž z lidí dělá tupý a nemyslící dav, systémem, který podporuje prázdné a nevzhledné umění, kterému není možné porozumět. Systémem, kde se obchoduje s lidským zdravím. Systémem, kde jsou sportovci, na rozdíl od pracujícího lidu placeni jako polobozi. Systémem, který již neskrytě popírá, že rodina je základem státu. Protože silná rodina je nežádoucí a proto je výchova dětí předávána státním institucím. (Rodina je přežitek, žít „singles“ je přece nejvíc in.) Systémem, který se neštítí člověku mimo další neuvěřitelné nesmysly vymývat mozek například tvrzením, že muž a žena je přežitek (snaha o zmatení lidstva pomocí genderových zrůdností v podobě více než dvou pohlaví, v podobě desítek různých genderových identit).
Svět se potýká s tíživými problémy a mocenské elity, (jejichž forma vědomí je již dlouhodobě patologicky nemocná, a možná je sama o sobě dokonce „primitivně bezpohlavní“), se starají o pitoreskní pitomosti. Mají na to čas i dost energie, protože tato šlechta se již nemusí zmocňovat nevolníků, tuto záležitost již mají dávno dokonale pod kontrolou (dnes již bez používání fyzické síly). Tak se zabývají záležitostmi, jako je například snaha zavést genderově neutrální záchody, snaha o hledání nových, „vhodnějších“ názvů pro penis a vagínu, nebo jak ze světa sprovodit pojmy muž žena, manžel manželka, máma táta, a jak v tomto směru ovlivňovat děti už od mateřské školky. Nemluvě o světových módních molech, na kterých se dnes již běžně předvádějí nalíčení muži s výraznými kukadly a rudými rty, v ženském prádle, sukních a podvazcích.
Předesílám, že nemám nic proti sexuálním menšinám. V tomto „genderovém šílenství“ jde o něco jiného, jde o snahu co nejvíce podpořit už tak šílený svět netolerance, svět nenávisti, svět boje všeho se vším a proti všem, svět všemožných krizí, svět záměrných střetů různých civilizací. Už nejde jen o podporu přesídlování obyvatel s odlišnou mentalitou z jedné země do jiné, jde o finálové procesy skrytých mocenských válek.
Svět tolerance a harmonie, kde si odlišnosti nepřekáží a kde vedle sebe žijí a vyvíjí se odlišné národy, nemůže existovat na základě (vynucené) globalizace. Navzájem se pozitivně ovlivňovat je o něčem jiném. Ale mocensky rozkazovat, jakým způsobem se všichni musí vyvíjet a žít podle stejného řádu, je vize světové globalizace, která nemůže na planetě, která má sedm miliard obyvatel nikdy fungovat. Žádný národ nevychází ze stejného základu, a tedy ani nemůže jít stejnou cestou, nemůžeme žít všichni stejně, podle stejných zákonitostí. Celý svět nelze v rámci rozmanité existence sjednotit do jediného globálního řádu podle globální ideologie zvrhlého finančního systému, který podporuje pouze monopoly (např. globální dodavatelské řetězce) a přírodu přetváří na asfaltové dálnice. (Víte kolik kamionů denně – každý den – přejede naše hranice na všech přechodech – tam a zpět? Je to šílené číslo, zkuste si to někdy zjistit.) Nemůžeme dále žít a vyvíjet se podle barbarského řádu, který pokračuje v tom, co známe pod pojmem kolonizace (historické podmaňování nebo dokonce vraždění domorodých obyvatel různě po světě a přivlastňování si půdy, fauny, flory a nerostného bohatství podle práva nejmocnějších).
Na první pohled skryté informace, které mají vliv na vývoj lidského společenství, nezískáváme pouze vlivem přímé rodové dědičnosti, na základě molekulární genetiky. Získáváme je také v rámci genetické výbavy planety Země (přírodními a klimatickými podmínkami v místě, kde jsme se narodili, nebo kde trvale žijeme). Získáváme je také dýcháním a potravou, sloučeninami v půdě a ve vzduchu, pobytem v domorodé přírodě neboli v původní domovině. Koncept globalizace, tak jak je nám (agresivně) předkládán, vlastně jen ukazuje způsob jak moc, hrubá síla a víra v peníze parazituje na lidské slabosti. Tímto způsobem ale žádná síla, která vyžaduje oběti. Spoustu obětí. Nikdy nedokáže skloubit rozdílné pohledy na svět, na život, na rozdílné kultury a tradice. Nikdy nedokáže zničit paměť všech generací, kterým kdy záleželo nebo stále ještě záleží na své domovině. Všechno tohle víme, víme o záležitostech, které jsou podvodem na lidstvu, a přitom se potýkáme s jedním zásadním paradoxem – společenský reflex je stále ještě minimální.
Pro většinu ještě do nedávna bylo pohodlnější na nic se neptat, zjednodušovat, skrývat vlastní názor a vše odkývat. Nyní už spousta lidí do morku kostí cítí, že tento systém, kdy téměř veškerá lidská činnost podléhá mašinérii institucionalizace, (skrytým procesům kontroly a organizování lidských aktivit pod heslem: čím více institucí a byrokracie tím lépe), je neudržitelný. Nicméně strach je bohužel stále silnější než víra v lepší budoucnost.
Skutečný společenský reflex přijde ve chvíli, kdy si nejen uvědomíme, ale i nahlas začneme mluvit o tom, že paradoxem globalizace je ještě větší separace – izolace, odlučování, oddělování. Mnohé nám napovídá nápadné organizování občanských nepokojů, nebo změť zákazů a příkazů v souvislosti s pandemií. Včetně omezování mezilidských kontaktů. Včetně silových zkoušek, jak křehká je rovnováha člověka a společnosti, jak dlouho a bez odporu dokážeme setrvat v izolaci. Včetně omezování osobní svobody nuceným používáním roušek, jejichž dlouhodobé nošení se podepisuje na lidském zdraví. Včetně dobrovolného souhlasu s digitálním sledováním, a tím i souhlasu se sledováním interakce lidí v různých (sociálních) skupinách. V celé této pandemické situaci se skrývá například sledování neboli mapování vztahů mezi sociálními třídami. Podobné způsoby mapování, co vše je možné bez odporu lidem přikázat, slouží k snadnému docílení podřazenosti většiny menšině – podřazenosti elitám a světovým mocnostem.
Nové genderové a podobně šílené ideologie, mediální manipulace (veřejným míněním) a stále nekončící válečné strategie globálních hráčů, obrací svět, budovaný mnoha generacemi, zas a znova zcela naruby. Generacemi, které zažily hladomory, války i totalitní režimy. Touto cestou – ohnivé nenávisti mezi zeměmi a národy, cestou, jejíž podstatou je neustálý boj o moc – už dál jít prostě nemůžeme. Cožpak nevidíme všechny ty rozpory mezi ideály a realitou? Nemůžeme žít v systému nekonečného lidského konzumu založeném na stále zvyšující se produktivitě práce, na parazitování na lidské práci, na zvyšujícím se věku odchodu do důchodu, tento šílený závod o zisky dělá z pracujícího člověka robota v lidském těle. Nebo snad není šílené, že moderním světem hýbe syndrom financí a konzumu? Že světem hýbe síla peněz, snaha o co nejluxusnější život, síla moci a bohatství? Není šílené, že surfujeme na vlně vydělávání peněz a budování kariéry a na samotný život nám nezbývá čas? Není šílené, že vlastně nový nebo jiný společný „globální sen“, kde by hybnou silou nebyla komerce, a kde by nebyly uctívanými chrámy velká obchodní centra, prostě nemáme?
Autor: Rebeka Sprinncová, Webové stránky: Psychologie chaosu
Hlasité předčítání
