Děsman na to kývl,řekl:,,Měla by už raději odejít!“
Vzal mi s ruky tu starou lucernu a pověsil ji zpátky na své místo,řekl:,,To je moc stará a vzácná lucerna,nesmí na ni nikdo sahat,ani ji nosit blízko k tomu zrcadlu!Nechci o ni přijít!“
Pak mě postrčil k východu zavrzal:,,Příště ji dovolím prohlédnout jednu knihu,ale teď už raději odešla!“
3. Další divný sen v podkroví
Nakonec jsem odešla, ale hlavou se mi pořád honily myšlenky na zrcadlo a na to, co mi řekla ta „druhá já“. Dokáže si to vůbec někdo představit? Kus mé duše uvízl za zrcadlem! Děsmanova varování byla děsivá, ale pravděpodobně oprávněná. Co když mám stejný osud jako ona – být rozpolcená navždy?
Když jsem vystoupala schody do podkroví, upoutal můj pohled obraz šedovlasého indiána. Tentokrát jeho vlasy nebyly tak divoce rozevláté, spíš unavené, stejně jako jeho pohled. Vešla jsem do temnoty podkroví, kde mě přemohla zvláštní těžkost. Unavená a plná otázek jsem vylezla na palandu a usnula tak rychle, jako by mě někdo přikryl neviditelnou přikrývkou.
Ve snu jsem se znovu ocitla u zrcadla. Tentokrát jsem cítila, jak mě k němu něco přitahuje – téměř magnetická síla. Seděla jsem na zemi, opřela se o zrcadlo čelem i dlaněmi a snažila se pochopit, co se skrývá za jeho zářícím povrchem.
Najednou se objevila ona – ta druhá já. Otočila hlavu ke starému, polorozpadlému gauči, kde dřímal Děsman, a řekla mu s nadějí v hlase: „Až přijde můj čas, chci tu zůstat navždycky. Budeme spolu číst všechny ty knihy, já ti budu nosit jablka a zavařeniny ze sklepa, aby ses nemusel zvedat z gauče. Dokonce ti přinesu víno – mají ho tam víc, než je tu knih! Polepším se. A ty mi pak ukážeš podzemní svět. Souhlasíš?“
Děsman, očividně zvyklý na její bláznivé návrhy, dál spal. Její hlas ale přerušil černý stín, který se vynořil přímo ze zrcadla. Uchopil ji, vtáhl dovnitř a ona okamžitě omdlela. Když znovu nabyla vědomí, ležela uvězněná za zrcadlem. Stín, který ji sem vtáhl, na ni hleděl s prázdným výrazem ale z jeho přítomnosti vyzařovalo něco děsivého a neuchopitelného. Jeho hlas zněl hluboko, jako ozvěna padající do nekonečných propastí.
„Teď jsi moje,“ pronesl stroze. „Uzavřeli jsme dohodu. Budeš zde.“
„Dohodu?“ zopakovala zmateně, jak se snažila vzpamatovat. „Já nic nepodepsala!“
Stín se tiše, hrozivě zasmál. „Tady podpis nepotřebuješ. Stačí, že ses přiblížila, že ses dotkla… Zde platí jiná pravidla.“
Zkoušela se odtáhnout, ale její pohyb byl zpomalený, jako kdyby ji tížila neviditelná síť. Hranice mezi světem zrcadla a skutečností jako by ji svírala. Cítila, že ztrácí část své síly, části sama sebe.
„Teď patříš sem. Dohoda je uzavřena.“
Její přítomnost se rozdělila. Jedna část zůstala za zrcadlem, v temnotě, pod vládou stínu. Druhá část se vrátila zpět, oslabená. Když se probudila v reálném světě, Děsman ji už očekával. Měl na tváři stejný výraz plný zklamání, jaký míval vždycky.
„Varoval jsem ji!“ zahučel, když spatřil její vyčerpanou tvář. „Říkal jsem ji, ať se toho zrcadla nedotýká.“
Ona se rozplakala: „Já vím, ale jak teď získám zpátky tu část své duše?“
Hlasité předčítání
