Jednoho bledého zimního odpoledne jsem z dlouhé chvíle vyhledal přítele Houbelese, abych s ním v útulném šeru poklábosil o hloupostech všedního života. Tou dobou slavný detektiv poněkud churavěl.
Jako obvykle si deformoval páteř v hlubokém křesle, popíjel nezdravou kávu, labužnicky vdechoval škodlivý kouř a při tom všem si kazil zapadlé oči četbou kriminalistické ročenky.
„Nemáte z těch nevyřešených případů deprese?“ zeptal jsem se ho poté, co jsem si z konvice nalil brazilský mok a pohodlně se usadil v široké lenošce.
„Nic mi nepůsobí větší rozkoš než deprese z nevyřešených případů,“ opáčil chorobně modrými rty.
„A co vaše klouby?“
Přítel odložil knihu a zabafal. Oblaka čpavého dýmu zaplnila místnost. „Jak kdy. Dneska to docela ujde,“ procedil skrz zažloutlý chrup, aniž by vyňal dýmku z mokvajícího koutku úst. „Záleží na počasí. Předevčírem se mi zdálo, že umírám…“
„Myslím, že byste měl zajít k lékaři.“
Houbeles podrážděně zachrčel.
„Pečujte trochu o své zdraví!“
„Po zavedení poplatků a doplatků se pro mě doktoři stali mimozemšťany, s nimiž si nemohu dovolit setkání žádného druhu!“
„To já s regulačními poplatky souhlasím,“ namítl jsem rezolutně. „Všichni vědí, jak naši pacienti nadužívali lékařské péče. Oblíbenou disciplínou byla ambulantní turistika (když nějaký lékař stanovil diagnózu, hned se běželo k dalším třem, co oni na to). Nehledě na babky, které si chodily do čekáren pokecat.“
„Otřepané nesmysly,“ mávl detektiv unaveně rukou. „Jejich skutečný přínos (ukazováky a prostředníky obou rukou naznačil uvozovky) se projeví až po letech v důsledku konkrétně zanedbané zdravotní péče. Bez ohledu na přihlouplé diskuse. Představa, že regulační poplatky mají něco regulovat je naprosto směšná. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o okamžité příjmy lékařů, lékárníků a zdravotnických zařízení (místo nekonečných tahanic s pojišťovnami). Tihle všichni totiž zuří při pomyšlení, že u hokynáře se platí hned, zatímco oni musí měsíce čekat, než se byrokratům uráčí saturovat jejich pohledávky.“
Snažil jsem se vyjádřit nesouhlas: „Přece byste se nenechal odradit symbolickými třiceti fufni!“
„Nemůžete mi v jedné větě říkat, že poplatky mají od návštěvy lékaře odrazovat, a hned ve druhé se divit, když se nechám odradit! K těmhle platbám cítím nepřekonatelný odpor. Podle mne jimi důvěryhodnost zdravotnictví klesla kamsi za veksláky z dob reálného socialismu.“
„To je ovšem zjevná psychická blokace!“ zvolal jsem zděšeně. „Vy jste zralý pro terapii, drahý příteli! Tohle by se mělo vhodnou a citlivou formou odbourat…“
„Když pominu hmotnou blokaci v peněžence, co bych získal odbouráním té psychické? Jaké úlevy nebo radosti by se mi tím dostalo? Proč bych měl vlastní (a nadto celkem racionální) fobii vyměnit za cizí a iracionální konformitu? Abych druhým připadal normální? Abych bez odporu uspokojoval jejich zájmy?“
„Jenže tenhle psychický blok škodí především vám! Nutí vás zanedbávat vlastní zdraví.“
„Nebuďte směšný, doktore! Vážně si myslíte, že by nekonečné vysedávání v čekárnách mezi chrchlajícími pacienty a polykání prášků s vedlejšími účinky nějak posloužilo mému zdraví? I kdyby mě z lékařské lhostejnosti, arogance nebo hloupých keců neranila mrtvice, nemůže mi to prodloužit život o čas, který bych tím ztratil.“
„Copak se nechcete zbavit svých bolestí?“
„Lituji, ale zdá se mi mnohem příjemnější a efektivnější trpět doma zadarmo, než po doktorech za peníze. Jako lékař nemáte ponětí, jak to s obyčejnými smrtelníky chodí. Jakmile vstoupíte do systému, jste ztracen. Praktický lékař vámi obešle známé specialisty. Ti se vás všichni postupně zmocní a začnou vás léčit z neduhů, o nichž jste dosud neměl potuchy (je nemožné, aby je nediagnostikovali aspoň v zárodečném stádiu). Za provize od farmaceutických firem vám předepíšou hromady léků, po nichž budete mít úzkosti, křeče a průjmy. Kvůli úhradám od pojišťoven se podrobíte složitým a drahým vyšetřením na ještě složitějších a dražších přístrojích. Všude budete platit (do zdraví nutno investovat!) a vlastní příjmy zanedbávat. Nakonec zemřete na nějakou banalitu, kterou všichni přehlédli…“
Při těch slovech vplula do pokoje hospodyně, aby se stolu sklidila použitý kávový servis. „Měli byste si vyvětrat,“ řekla suše a bezohledně tím přerušila Houbelesovu tirádu. „Je to tu jak v udírně.“
„Nevíte, kam se nám poděla pointa, paní Hnedsemová?“ pokusil se ji za to setřít slavný detektiv a provokativně vypustil ke stropu další oblaka tabákového dýmu.
„Nedal jste ji v šatníku do té piksly po plynové masce?“ odvětila bez jakékoli emoce. „Tam, co odkládáte francouzské hole?“ A s hrdě vztyčenou hlavou vypochodovala z místnosti. Dlouho jsem hleděl na dveře, které za ní nehlučně zapadly a přemítal o její prostořekosti. Nemohla přece být tak hloupá, aby nevěděla, co je to pointa…
Tajemství zakouřeného pokoje
Četba díla zabere cca 5 min.
Hlasité předčítání
