“Víte co? Pokuste se z neúspěchu, byť tak výjimečného, a uznáte, že jen těžko přijatelného, přece jen něco vytěžit. Co také jiného dělat, když už k němu došlo?” pronesl lékař na úvod svého odborného doporučení. Každé slovo, které vyřkl, však přímo čpělo pokrytectvím, pohrdáním a falší. Nevěřil ani písmenu z toho, co vypustil z úst. Šlo mu jen o jedno: aby pacienta postavil na nohy a nabídl mu tak berličku, o kterou by se mohl opřít na cestě pryč z léčebny. Pro takové případy nebylo pod střechou tak vyhlášeného ústavu místo. Máme tu na práci jiné úkoly, než chlácholit slabochy, říkal si. Epidemie neznámé choroby postupovala každým dnem a bylo nutné se jí postavit. Lékař ani na vteřinu nevěřil, že s ní měl muž naproti němu pozvolna narovnávající svá záda cokoliv společného. Taková možnost pro něj byla naprosto nepředstavitelná.
“Ano, budete se s tím pocitem viny muset sžít. To je zřejmé. Ale není to málo? Nebylo by možné pokusit se z té tragické události něco vytěžit. Ne snad že by se vždy nedalo dosáhnout cíle. O tom není pochyb a není proto třeba o tomto axiomu diskutovat. Co když toho prostě jen někteří nejsou schopni? Snad jich není mnoho. Ale doufejme, že i oni mohou společnosti nabídnout kvality, o kterých zatím nevíme. Přemýšlejte o tom. Je možné, že jste výjimečný? Že dokážete svou neschopností objevit skrytou pravdu?” uzavřel lékař svou řeč s dosti přehraným výrazem plným nadšení ve tváři, aniž by tušil, kolik pravdy se v jeho lžích skrývá.
Takové hlouposti, říkal si pro sebe. Kam jen na to chodím? Ale v jeho stavu to může znít důvěryhodně. Je zmatený a zoufalý a konečky prstů pátrá po jakémkoliv stéble, kterého by se chytil. Tak tumáš, tady je! Chyť se a zmiz! Ať už jsi pryč, zbabělče jeden! Lékař se začal na židli ošívat, skládat listy s poznámkami, které ležely na stole před ním, a nejraději by se co nejrychleji rozloučil a odešel.
“Snad…, snad máte pravdu, pane doktore. Zkusím to tak. Nečekal jsem od vás tolik pochopení a tolerance. Kdybych to jen tušil, svěřil bych se svým prohřeškem už dávno. Snad se pro mě tam venku ještě najde místo. Děkuji. Opravdu Vám z celého srdce děkuji!”
Pro příval slz jen stěží dokončil poslední větu. Rád by ale ještě jako projev vděku podal lékaři ruku. Ten se však kvapně zvedl ze židle, zamumlal cosi na rozloučenou, pacientovi už nevěnoval ani vteřinu svého pohledu a zmizel ve dveřích. Měl přece na starosti důležitější úkoly. A nesměl zklamat.
Případů však přibývalo. Objevovaly se a stále častější byly opakované výskyty u týchž osob. Bez jasné pomoci procházeli malomyslní lidé léčebnami pro nervově choré, a jakmile se zde zklidnili, bez jakékoliv skutečně účinné terapie se vraceli zpět. A to se pak neustále opakovalo, protože nikdo z odpovědných nebyl schopen přijmout pravou příčinu jejich potíží. A sami pacienti by se s ní nikdy nikomu nesvěřili, přestože si jí byli dobře vědomi. Tak silně v nich výchova zakořenila stud za neúspěch. Někteří pak při opakovaných hospitalizacích setrvávali v ústavech stále delší dobu, zatímco jiní dobrovolně zbavili společnost své přítomnosti a spáchali sebevraždu. Nakonec si kromě těch nejmenších a již velmi starých chorobou dokola procházeli všichni do jednoho. Nikdo se nikdy nedozvěděl, o co doopravdy šlo. Jaká je příčina nekonečné epidemie. A tak už choroba nezmizela. Celá společnost byla nemocná. Nakazila se sama sebou. Svou epidemii si pěstovala a hýčkala. A jednou provždy tak už nemocná zůstala. Dveře se znovu a znovu otevírají a vstříc rozmrzelým lékařům sžíraným neúspěchem míří další a další pacienti. Nejsou to už nováčci. Již zde několikrát byli. Ani tentokrát tu nejsou naposledy.
Hlasité předčítání
