Moje nohy tančily v dvoučtvrťovém taktu a srdce jim zběsile ťukalo osminový rytmus. Při každém dalším kroku se otlaky z lodiček zhoršovaly a prsty se pomalu, ale jistě stlačovaly do špiček bot. Nevadilo mi to. Hudba mi připomínala, kam mám zrovna stočit pohled, jak našlápnout, a já jsem jí za to úsměvem děkovala.
V těchto chvílích jsem poznala vášeň. Často se mi stává, že někdo ve mně mě vede. Nedovolí mi přestat. Ukazuje mi, že tanec je to, co chci. Tělo má jinou kapacitu, než ta osůbka uvnitř…to pak jen cítím, jak se se mnou snaží držet tempo, a když je už vláčné a unavené, moje nadšení ho nutí každý sebemenší pohyb provést energicky a vyšperkovat ho k dokonalosti, aby vyčerpání zůstalo bez povšimnutí.
Užívám si každý rozechvělý a přesto smělý nádech a pluju po navoskovaných parketách jako papírový drak plynule unášený lehoučkým vánkem. Letím tak jistě! Provázek pode mnou je téměř napnutý. Čísi ruka ho pevně drží, ale přesto cítím naprostou volnost. Vím, že když nastane bezvětří a já spadnu dolů, on mě chytí. Právě tahle jistota mi dává pocit naprostého odevzdání dané chvíli. Rozčarovaně přeskakuju polkovým krokem přes obláčky a své snění vnímám jen partnerovu ruku na svém rameni.
Pevně na zem se vracím až ve chvíli, kdy se zuju a bosa opatrně došlápnu na podlahu. Trošku malátně beru své věci do rukou a pokouším se rozejít. Někdy si říkám, proč jsem si ty boty vůbec obouvala. V té chvíli ale necítím sebemenší zaváhání. Pocit blaha ve mně stále slabě přetrvává, a když očekávám bolest, protože ta přijde vždycky – nevnímám ji jako něco tragického. Patří k tomu. Dalo by se i říct, že se mi z nevysvětlitelného důvodu líbí.
Spokojeně odcházím. Dlažba chodníku mi příjemně chladí bolavá místečka. Odcházím pryč šerem a skrz mlhu svítím jen těmi krvavými skvrnkami na svých kotnících.
Hlasité předčítání
