Zpátky u Děsmana
Zdálo se, že tady se čas zastavil. U Děsmana v jeho skrýši vypadalo všechno stejně jako předtím – hrozně. Prastarý Děsman dřímal na odřené sedačce, jeho nohy trčely ven a pod nimi spočívala velká truhla s pokladem. Na klíně měl otevřenou knihu a jeho dlouhý, potrhaný plášť nesl stopy věku i opotřebení. Bez toho, aby otevřel oči, vrzavě pronesl:
,,Koho to sem čerti nesou?“ Jeho hlas přeskočil a rozkašlal se. Pak dodal: „Nebo spíš… on ji temnouš zas hodil do propasti a tak se vrátila ke mně?!“
Ani Děsmanova podivná řeč se nezměnila,pořád o mě mluvil,jako o ní,jako by byla kromě mě,ještě jiná?Nikdy mi neřekl ty,proto je jeho řeč divná,taky se na mě asi pořád zlobí,že jsem ho zklamala a zapletla se s obrem,když mě před ním varoval!Nebo třeba se už nezlobí,když jsem tu už tak dlouho nebyla?
Přistoupila jsem blíž a zeptala se: ,,Jak víš, že jsem to já, když se na mě ani nepodíváš?“
Děsman se uchechtl. ,,Zvědavá přišla zas vyzvídat, co?“ Konečně otevřel oči a pokynul mi, ať si sednu vedle něj.
,,Posadila se a nestála tu tak!“ Poručil vrzavým hlasem.
Poslechla jsem a zvědavě ukázala na knihu v jeho klíně. ,,Co to čteš?“
Děsman pokývl hlavou:,,Možná jsem tušil, že budu mít brzy návštěvu. Proto jsem knihu nachystal pro tu, kterou temný obr ještě nepozřel.“
S těmito slovy knihu zavřel a podal mi ji:,,Prohlédla si ji a ukázala mi svou levou dlaň!“
Vzala jsem si knihu. Byla stará, s železem pobitými hranami, a uvnitř měla voskované listy pokryté divnými rytinami. Na některých stránkách byly otisky dlaní s různými znameními. Každá dlaň nesla jiné, jedinečné znamení,některé byly menší,jiné větší,zeptala jsem se:
,,Ty dokážeš rozluštit ty znaky?“
Děsman neodpověděl. Místo toho chytil mou levou ruku, prohlédl ji a pak otevřel knihu na poslední prázdnou stranu. Položil na ni mou dlaň. Okamžitě se tam otiskla a objevily se nové, tajemné znaky.
,,Teď je kniha dokončená. Poslední označená se zvěčnila,“ zamumlal.
Knihu mi sebral, zavřel ji a uchopil mou dlaň. Zašeptal do ní něco nesrozumitelného. Chtěla jsem vědět, co to znamená, ale místo odpovědi se začal vyptávat, co se tentokrát stalo, že mě obr znovu shodil do černé propasti?
Začala jsem vyprávět o Moranovi. Děsman pokyvoval hlavou a pak se začal smát. Smál se tak moc, že se rozkašlal a prach z něj spadával na podlahu. Ukázal na krabici pod stolem,zachroptěl:,,Podej mi tu flašku!“
Podala jsem mu ji. Otevřel ji a lokavě pil, až ji celou vypil. Pak si hlasitě odříhl a řekl: ,,Pobavila mě jako už dlouho nikdo!“
Nevědomky jsem se pousmála, i když jsem vlastně nevěděla, co bylo na mém příběhu tak k smíchu.
Děsman znovu pokýval hlavou,pak si připomínal ve zkratce,co se ode mě dozvěděl:,,Takže napřed obra naštvala kvůli Silverovi, pak kvůli Ohynovi, a teď kvůli Moranovi! To už neunesl a poslal ji do černé propasti! A to znamení… ono kouří, když se zlobí? To je hezký. Ale raději by to neměla!“
Hlasité předčítání
