Otočila jsem se k Ínemakovi, čekajíc odpověď od něj. Jeho výraz byl však nečitelný. Mlčel, jen jeho černé vlasy se nepatrně pohnuly, jako by jimi projel neviditelný vítr.
„Odpověz jí, Ínemaku,“ pobídl ho Silver. „Ty o tom víš víc než kdokoliv jiný.“ Řekl Silver klidně, ale jeho hlas měl něco výhružného.
Obr se ke mně pomalu sklonil. Jeho přítomnost byla jako tíha bouřkového mraku, který visí nad světem a každou chvíli může udeřit. „To znamení…Není něco, co by sis přála mít. A já netuším, proč ti ho dala.“Pronesl chladně.
Ohyn se zatvářil ustaraně. „Pokud je to skutečně její znamení… pak možná nikdy nezmizí a kde je bezejmenná teď?“
Silver řekl:,,To nikdo neví,zmizela,když ovládli podzemní říši Zoltygové a od té doby ji nikdo neviděl! Možná už zemřela,vždyť byla nejmíň stoletá!”
Srdce se mi sevřelo. To znamená, že už se od ní nic nedozvím? Bezejmenná byla přeci němá,tak by mi asi stejně k tomu nedala vysvětlení. Proč mi to dala? A co mám s tím dělat? Byla jsem bezradná…
Silver si povzdechl a pomalu přistoupil blíž. „Možná bychom to mohli zjistit,“ navrhl klidně, ale v jeho očích se zaleskla jakási nebezpečná jiskra. „Pokud mi dovolíš se na to podívat blíž, snad bychom to mohli zkusit odstranit.“
Než jsem stihla odpovědět, Ínemak zařval:
„Nedotýkej se jí, Silvere! To není tvoje věc!“ Jeho hlas byl hromový, naplněný silou, která mě až překvapila.
Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Stála jsem mezi těmito dvěma, jako poutník na křižovatce cest, z nichž žádná nevedla k bezpečí. A na víc mi nikdo z nich nedokázal odpovědět na moje otázky… Možná ani oni sami nevěděli, co znamená to znamení.
V tom okamžiku zaznělo troubení od brány a temnouš přišel oznámit- „Král Moran je u brány!“
Obr kývl: „Přiveďte ho sem.“ Když Moran vstoupil do místnosti s tím smutným výrazem na tváři, celý hrad se jakoby zastavil. Ticho bylo nepříjemné, každé slovo, které pronášel, bylo těžké, jako by se z něj valil kus jeho vlastní bolesti: „Moje královna… Lucinda zemřela…“ Řekl tiše, jeho oči temné a plné zármutku.
Silver ztuhl, jeho obličej na okamžik zbledl, než se rychle přetvaroval do obvyklé masky, kterou měl. Ale jeho oči… V těch očích jsem zahlédla něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Marnost. Bezradnost, podal Moranovi ruku,smutně řekl: „To je mi líto, Morane. Přijmi mou upřímnou soustrast.“
Moran přikývl, ale byl zticha. Ínemak přistoupil k Moranovi,podal mu ruku, pak ho tiše objal. Něco mu šeptal a Moran se na mě podíval. Přišel blíž, ale místo pozdravu mě nečekaně pevně chytil za ruku,přitáhl mě k sobě přitiskl a cítila jsem,jakoby zadržoval pláč.
„Potřebuji tě,“ zašeptal, jeho hlas zněl temně a naléhavě. Ínemak, i když obvykle tak neosobní, se na Moranův zármutek díval s určitým respektem, a to ticho mezi nimi bylo jako nárazová vlna.
V místnosti se náhle stalo něco nepojmenovatelného, něco těžkého, co jsem ani já nechtěla zkoumat-
Ínemak okamžitě zasáhl, přistoupil k nám a doslova mě odtrhl od Morana, jako by to bylo varování.Řekl potichu:„Takhle ne, Morane!“
Hlasité předčítání
