Co jsem provedla obrovi
K smíchu, nebo k pláči?
Obr Ínemak se dozvěděl, že jsem minule utekla z věže a byla se podívat do svatyně za Silverem v podzemní říši! Jakmile mě přivedl zpět do svého hradu, byl už pořádně rozzlobený. Jeho kroky duněly po kamenné podlaze, a když se zastavil, bylo ticho, že by bylo slyšet i pád špendlíku.Chtěl mi zas domlouvat a tvářil se hrozivě!Ale když viděl, jak mi je cosi k smíchu, zvedl zamračené obočí a zeptal se:
„Co to má zas být? To mi vysvětli!“ zahřměl hlasem, který otřásl celou místností. „Myslím, že tu není vůbec nic k smíchu, nebo snad ano?“
Snažila jsem se tvářit vážně.i když mi to moc nešlo: „Ne, Ínemaku, není,“ přikývla jsem, zatímco jsem se pokoušela potlačit úsměv.
Jeho pohled opět ztvrdl, mračil se ještě víc. „Nebudeš se tu ničemu smát, když ti chci vážně domluvit! Na tom přeci není nic k smíchu, ale spíš k pláči!“
Naklonil se ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho dech. „Ty tvoje útěky musí přestat! Ještě jednou utečeš a donutím Ohyna, aby tě našel, přivedl a potrestal, tak jak si zasloužíš!“
Zvedla jsem bradu a vzdorovitě odpověděla: „To bys ho napřed musel nechat obnovit v ohni. V tomto stavu je Ohyn už tak slabý, že nedokáže ani stát u dveří!“
Ukázala jsem na Ohyna, který se opíral o rám dveří a vypadal, že se každou chvíli zřítí k zemi. Obr vzteky praštil do stolu, až to zadunělo. „Ohyne, stůj pořádně!“ zařval.
Ale Ohyn se zhroutil na zem. Obr k němu rychle přistoupil, zvedl ho a nesl ho pryč. Ohyn vypadal, jako by byl v bezvědomí. Obr ho položil na postel a obrátil se ke mně. „Podej mi ten pohár na stole!“ přikázal.
„Ne, Ínemaku! To mu nepomůže!“ odporovala jsem. „Musíš ho dát obnovit do jeho léčivého ohně. Ty víš, že to je jediný způsob, jak zesílí a bude jako dřív.“
Obr znovu zařval, až se stěny zatřásly: „Nikdy mu nedovolím, aby byl tak silný jako dřív! Abys k němu pak obdivně vzhlížela a přemlouvala ho kdo ví k čemu!“
Klidně jsem odpověděla: „Když máš tu kouzelnou vílu, nemuselo by ti to vadit. A pokud nechceš, abych ti utíkala a chtěla zachraňovat Silvera, mohl bys to zvládnout všechno sám! Silver si nezaslouží zůstat sám, spoutaný ve svatyni, a Ohyn si nezaslouží tohle utrpení! Ínemaku, prosím, zachraň je oba a nebudu mít pak žádný důvod k útěku.“
Ínemak se rozčílil tak, že z něj začaly lítat blesky. Udělal krok směrem ke mně a já rychle couvla a schovala se pod stůl. „Vylez hned!“ zahřměl.
„Nevylezu!“ odpověděla jsem vzdorovitě. „Dokud budeš naštvaný, tak se odsud nehnu!“
Naklonil se, aby mě viděl. Jeho tvář byla napjatá hněvem. „To, co po mně chceš, ti nikdy nesplním! Žádný Ohyn, ani Silver! A abys věděla, mám tě dost! Tak moc dost, že tě půjdu zase hodit do propasti!“
Nevím, kde se ve mně vzala odvaha, ale vyhrkla jsem: „A co když se tam půjdeš shodit sám?“
Obr na okamžik ztuhl, pak se najednou sesunul vedle mě pod stůl. Jeho obličej se zkřivil do legračního šklebu. Nemohla jsem si pomoct a rozesmála jsem se. „Proč se tak divně šklebíš?“ zeptala jsem se a Obr se tam ke mě natáhl pod stůl,zavrčel tak legračně:
„Právě jsi mě porazila,“ přiznal. „Takhle se tváří poražený obr.“
„Jak se ti líbí poražený obr?“Zeptal se a chytl mě za ruku a přitáhl mě tak blízko k sobě,tak jsem potichu řekla. „Jo, ujde. Akorát by se nemusel takhle šklebit.“
„Ale jo, musel. To je přeci takový obří poraženecký škleb!“ zavrčel. „A co uděláš s poraženým obrem pod stolem?“
Zamyšleně jsem se usmála. „Nevím, asi tě tu nechám takhle ležet a uteču ti, jo?“
Obr mě překvapil, když se zasmál. „Tak tě teda nechám utéct. A uvidíme, co zase kde provedeš.“
„Nic neprovedu,“ odpověděla jsem vážně. „Jen chci zachránit Silvera, aby získal zpátky své kouzelné žezlo, zahnal vodní obludy z jeho říše a stal se znovu králem!“
„To nedokážeš!“ zavrtěl hlavou. „Zoltegy nepřelstíš! Ani kdybys chtěla sebevíc! Pochop, že Silver je v té svatyni v bezpečí, bez toho žezla je zranitelný a jen tak zpátky to žezlo nezískáš, je přeci zalité a čím to jako chceš odtamtud dostat? Hm? A nemysli si, že mě přemluvíš, abych to pro tebe dokázal! Porazila jsi mě, tak po mně už nemůžeš vůbec nic chtít!“
Najednou mi jeho škleb přestal připadat vtipný. Místo toho mi ho přišlo líto. Posunula jsem se blíž a objala ho. „Tak už raději nebuď poražený. Promiň, Ínemaku. Někdy mám tak divné myšlenky, že nevím, jak dál a co bych měla udělat,cítím se tak bezradně,ale mám tě moc ráda,víš,ale vadí mi jak moc trápíš Ohyna a …“
Jeho hlas zněl tiše a smutně: „Měla bys jít domů a už tam zůstat. Jdi, než si to rozmyslím.“
Pomohl mi vylézt zpod stolu. Už se nešklebil, ale ani nevypadal poraženě,vážně mě propustil domů! Rychle jsem opustila jeho hrad, než si to rozmyslí a zas mě někam bude chtít zavřít.
Když jsem procházela Temnovištěm, slyšela jsem zvláštní, smutnou hudbu, jako by hrála z nebe. Příšery se shlukovaly k ohništím a všude bylo plno kouře a temných mlhovin. Přemýšlela jsem o obrovi. Bylo to k smíchu, nebo k pláči?
Asi má pravdu a měla bych jít domů a nikde nic neprovádět, ale mě se zachtělo jít za Bojkou, vlastně nevím kudy? Šla jsem kolem řeky a volala na něj, jestli mě uslyší a přijde? Nebo se zlobí? Nebo se bojí, že by ho chytil obr? Pak jsem ale uklouzla a spadla do řeky,unášel mě proud až k tomu mostu, co vede do podzemní říše, jak jsem se tu včera rozloučila s Plecháčem. Dlužím mu přeci za poplatek, který za mě a za Bojku zaplatil, když jsme chtěli do svatyně za Silverem. Ale já vlastně pro něj nic nemám! Tak tam nemůžu jít…
Smutný princ Zolty
Seděla jsem na mostě a sledovala, jak ze mně stéká voda. Z hlavy mi odkapávaly poslední kapky a přemýšlela jsem o všem možným. Vtom jsem si všimla, že se u břehu pohupuje loďka. Nebo spíš člun. Nevypadal obyčejně, něčím mě zaujal. Uvnitř někdo ležel. Překvapeně jsem se zvedla a šla blíž.
Když jsem se přiblížila, uviděla jsem podivnou postavu. Muže, který mi připomínal obludného vodního krále – velkého, podsaditého a podivného. A co víc, zdálo se, že brečí. Podíval se na mě červenýma očima a zamračil se.
,,Co na mě tak civíš? Kde ses tu vzala?“ zabručel.
Zadržela jsem smích. Bylo to trochu legrační, ale zároveň mi ho bylo líto. Zeptala jsem se:
,,Co se ti stalo? Proč brečíš? Můžu ti nějak pomoct?“
Povzdechl si tak hluboce, že se člun lehce zahoupal a spustil:
,,Měl jsem kouzelnou vílu. Byla to moje nevěsta. Nejkrásnější víla, jaká kdy žila. Ale můj otec ji dal zlému obrovi, aby propustil mého strýce z vězení! A teď jsem ztracený, smutný a bezradný. Co si teď počnu? Otec mi zakázal pokusit se ji získat zpět. Všichni doma na mě jen hučí: ‚Najdi si jinou nevěstu!‘ Ale já žádnou jinou nechci. A vím, že u obra dlouho nepřežije.“
Rozplakal se tak, že z něj tekly doslova potůčky. Po chvíli jsem opatrně navrhla:
,,To je mi moc líto. Ale třeba by se dala zachránit. Co kdybychom se k obrovi vydali a pokusili se ji osvobodit? Třeba bych obra zabavila a ty bys s ní mohl utéct.“
Princ se na mě nevěřícně podíval, zakroutil hlavou a ztěžka řekl“
,,To nepůjde tak snadno, jak si představuješ. Určitě ji hlídají a kdyby to obr zjistil, žaloval by otci. Ten by mě poslal k bažiňákům a to nechci ani omylem!“
,,Znáš Bojku?“ zeptala jsem se.
Přikývl. ,,A proč se ptáš? Bojka je k ničemu.“
,,Není k ničemu,“ namítla jsem. „Třeba by nám pomohl zachránit vílu.“
Zolty se na mě zamračil ještě víc. ,,To tak! Proč by to dělal? A vůbec, máš úplně blbé nápady. Radši odpluju a s tebou se už nebavím.“
Nafoukl se a začal odrážet člun od břehu. Ale něco mě na něm zaujalo. Možná bych ho mohla přesvědčit, aby mi pomohl dostat se do paláce a zjistit víc o Silverově žezlu. Skočila jsem za ním do člunu.
,,Chci s tebou k tobě domů,“ řekla jsem pevně.
,,Co tě to popadlo?“ vyjekl. „Víš vůbec, kdo jsem?“
,,Vím. Jsi jeden z vodních princů. Chci se podívat, jak to vypadá ve vašem paláci. Vezmeš mě tam prosím?“
Zolty si mě změřil podezíravým pohledem. „Ty jsi ale drzá a vlezlá, nepatříš náhodou obrovi?“
Zasmála jsem se. ,,Utekla jsem mu. Vadí mi, jak ubližuje Ohynovi. Myslím, že by si obr zasloužil, aby mu někdo taky ublížil.“
Zolty se uchechtl. ,,To jo, zasloužil by si to. Ale kdo si na obra troufne? Snad nemyslíš,že já Zolty?“
Přikývla jsem. „Přesně tak.“
Zolty zbledl. „Zapomeň na to!“
Přemlouvala jsem ho, až dostal vlastní šílený nápad. ,,Možná se mi budeš hodit,“ řekl nakonec. ,,Nechám si tě. A když tě bude chtít obr zpátky, usmlouvám s ním výměnu za mou vílu.“
Najednou mě přepadl pocit, že tohle vůbec není dobrý nápad. Ale Zolty už byl rozhodnutý. Vzal mě do paláce. Když jsem tam dorazila, uviděla jsem místo, kde bylo ukryto a zasypáno drobnými kamínky a hustě něčím zalito Silverovo žezlo.
,,Tady je to žezlo? Dalo by se odtud vysekat?“ zeptala jsem se.
Zolty se zarazil. ,,Proč by to někdo chtěl? To žezlo je nebezpečné. Na dotek zabíjí. Jeho majitel právě umírá ve svatyni. Tam, kde je, nikomu neublíží.“
V sále se objevila Zoltyho rodina. Ptali se, proč mě přivedl,Zolty všem prozradil co se mnou zamýšlí,tak mu rozmlouvali jeho plán. Ale Zolty byl umíněný.Odvedl si mě do své komnaty a chtělo se mu zase brečet.Přišla za ním jeho matka,chtěla si s ním o tom ještě promluvit,ale Zolty trval na svém…
Královna se na to zhrozila a řekla o mě: „Ona určitě patří k těm, které se tolik snažil tvůj otec všechny vyhubit, přináší nám od obra zkázu!“
Zolty královnu okřikl: „Matko, tohle neříkej, dopadne to dobře, tak jak jsem si to naplánoval, a odejdi, nech mě být, nech mě získat zpět svoji nevěstu, nech mě to dokázat a nebraňte mi v tom nijak!“
Tak královna odešla ze Zoltyho pokoje.
Zolty mě pro jistotu spoutal,protože mu připadalo,že se chystám utéct!Začal si mě prohlížet a pak prohlásil:,,Když mi obr mou vílu nevrátí,nechám si tě a myslím to vážně,že už tě nikdy od sebe nepustím!“
Tak jsem se zasmála a řekla:,,Ale pustíš a rád!Budu se chovat tak nesnesitelně,až to nevydržíš a pošleš mě s radostí zpátky k obrovi!“
Zolty se taky zasmál a pokýval:,,Tak snadno se nevzdávám,zatím tu spolu v klidu přečkáme,než se ozve obr a pak se uvidí,co a jak dál!“
Obr na Zoltyho vzkaz neodpovídal, ani dlouho nereagoval, nechával mě asi za trest u Zoltyho a Zolty byl netrpělivý a zničený, čekáním na obra, až se ozve a jak to dopadne a jestli obr na výměnu přistoupí? Zolty ztratil trpělivost a když na mě padl jeho pohled plný hněvu,věděla jsem že to bude zlé!Chytl mě do svých tučných rukou tak pevně,až jsem vykřikla bolestí…
Bylo hodně pozdě v noci, Zolty dřímal na své posteli a já jsem seděla v poutech na zemi opřená o postel a přemýšlela o útěku! Na jednou se tam objevil Bojka! Přepadl a zmlátil Zoltyho, spoutal ho a navlékl ho do velkého pytle, dívala jsem se na to tak udiveně a nechápala jsem, jak tohle dokázal a kde se v Bojkovi bere tak velká síla přemoci takového velkého tlusťocha?!
Podíval se na mě a šel mě odpoutat,zeptal se: „Pomůžeš mi ho odtáhnout?“
Táhla jsem s Bojkou Zoltyho v pytli a ptala se ho: „A kam ho zavlečeš?“
Bojka odpověděl: „Přeci k obrovi.“
Zeptala jsem se: „A proč k obrovi?“
Bojka na to: „Ty to nevíš, ale obr mě zase dostal, pověřil mě úkolem, abych zajal Zoltyho a tebe přivedl k němu zpátky!“
Řekla jsem: „Mně se k obrovi nechce!“
Bojka se zasmál a řekl: „To mně taky ne!“
Tak jsem řekla: „Tak za obrem nepůjdeme!“
Bojka na to: „Mám s obrem dohodu! Když dovedu Zoltyho i s tebou, tak už mě obr nebude pronásledovat!“
Řekla jsem:,,Ale bude,snad to obrovi nevěříš!“
Bojka na to:,,Aby ses nedivila,ta Zoltyho víla už je po smrti,obr se pohádal s vodním králem,ten špekoun v pytli to schytá od obra i za tebe!Tak bude mít obr na čas o zábavu postaráno!“
A tak jsme táhli Zoltyho v pytli k obrovi. Když jsme dorazili, obr mě přivítal se škodolibým úsměvem. „Co jsi zase vyváděla?“ zavrčel. „Snad ti to stačilo. Slib mi, že už nebudeš utíkat!“
Ale mě se nic slibovat nechtělo,měla jsem s obrem řeč,obr vrčel:,,Byla jsi v nebezpečí svou vlastní vinou a měla by sis pro změnu vážit bezpečí věže!“
,,Nechci zpátky do věže,“ odsekla jsem.
Obr se protivně zašklebil,zavrčel:,,Že né?Asi tě teda zavřu tady se Zoltym do hradního vězení a hotovo!“Vadil se se mnou obr a poručil Ohynovi i Bojkovi,ať hned splní jeho rozkazy!
Naštěstí jsem zmizela domů a bylo moc únavný ráno,vyčerpaně jsem o všem přemýšlela,co jsem právě prožila…
Byl to jen další sen. Ale co když ne? Co když to všechno bylo skutečné?
Hlasité předčítání
