Obr na mě protivně zavrčel:,,Ne to nemohl!“
Moran se pak bavil s Normanem a jeho rezavou princeznou,obr vstal od stolu a šel vyhlásit souboj Ohyna se Zoltym. Srdce mi bušilo jako splašené, když obr vyhlásil souboj. Všichni vsadili na Zoltyho, cítila jsem,jak mě strach svírá jako ledový stisk,bylo mi s toho do pláče a vadilo mi, že se nemůžu schovávat za obra, když si šel stoupnout blíž k pódiu. Nechci vidět, jak Zolty surově Ohyna porazí k zemi, raději jsem se zhroutila pod stůl…
V léčírně
Cítila jsem, jak mě někdo zvedl do náruče. Bylo to pevné, ale ne drsné sevření, necítila jsem chlad kamenné kůže jako u Ínemaka. Přála jsem si, aby to byl Moran, ale bála jsem se otevřít oči. Co když to byl někdo jiný? Možná Norman, nebo snad někdo úplně cizí?
Kolem mě se ozývaly tlumené hlasy, kroky, a pak mě někdo položil na měkké lůžko. Chladné ruce mi přejely po čele, někdo mi přiložil něco štiplavého k nosu. Prudce jsem ucukla a začala kašlat. Oči se mi rozlepily,nad sebou jsem spatřila léčitele a skupinku víl s vážnými výrazy.
„Tak už se probrala!“ Řekl léčitel spokojeně.
V tu chvíli ke mně přistoupil Moran a sklonil se nade mnou. „Tak co, dobrý?“ Pousmál se. „Že ty jsi snědla moc toho barevného cukru?“
Než jsem stihla odpovědět, zabručel Norman od dveří: „Nezdržuj se tu s ní. Pojď se raději podívat, jak zruším toho Zoltyga!“
Moran protočil oči. „Že si nedáš pokoj!“
Dveře léčírny se otevřely a dovnitř vstoupil Ínemak. Celá místnost potemněla, jako by sebou přinesl stín, víly se lehce stáhly. Obr si mě prohlédl, pak mě beze slova zvedl do náruče, jako by váha mého těla nic neznamenala.
„Tak co, už je ti líp?“ Zeptal se hlubokým hlasem.
Než jsem mohla odpovědět, Moran si založil ruce na prsou a prohlásil: „Určitě snědla moc toho barevného cukru!“
Obr zavrčel, ale v očích mu pobaveně blýsklo. „Nebo nám jen chtěla pokazit zábavu, co?“
Norman na to cynicky poznamenal: „Neznám nikoho, kdo by jedl barevný cukr. Vždyť je to jen ozdoba stolu. To by jí pán dovolit neměl!“
Ínemak se na něj ostře otočil. „Tak teď už někoho znáš! A klidně ho bude jíst i bez mého svolení!“ Hlubokým smíchem rozezněl místnost.
Moran se na Normana zazubil. „Vzpomínáš, jak když jsem byl malý a poprvé jsme ochutnali barevný cukr? Pak nás bolely zuby celé dny!“
Norman si odfrkl, ale pak se neubránil smíchu. „To už ani není pravda, jak ten čas utekl. To byly časy, co?“
Do místnosti vrazila rezavá princezna a prudce rozhodila rukama. „Kam jste se všichni ztratili? Co tady vykecáváte? Tak co bude s tím Zoltygem na pódiu? Dorazí ho někdo, nebo ho tam necháte dál skuhrat?“
Norman se ďábelsky usmál. „Jestli pán dovolí, rád ho půjdu zmlátit do padnutí!“
Nevěnovala jsem tomu pozornost a obrátila se k Ínemakovi. „A kde je Ohyn?“ Zeptala jsem se.
Obr trochu ztuhl. „Neboj. Dal jsem ho obnovit do ohně a nechal ho odpočívat v Temnovišti.“
Sklopila jsem oči. „Ínemaku, prosím… já už chci taky pryč.“
Hlasité předčítání
