Moran naklonil hlavu ke straně. „Cože? Tobě se u mě snad nelíbí?“
Obr zavrčel. „Ale jo, líbí se jí tu!“
Pak se na mě podíval a v jeho pohledu bylo něco hrozivého. Naklonil se blíž a tiše mi zavrčel do ucha: „Žádný Ohyn.“
Norman ho nenechal dlouho přemýšlet. „Tak co bude s tím Zoltygem?“ Připomněl netrpělivě.
Obr se konečně pohnul. „Jo, dobře. Jdeme zpátky. A ty,“ kývl na Normana,Ínemak si povzdechl, jako by ho ta situace začínala unavovat:
„Můžeš se s ním bít, ale jen dokud nepadne k zemi. Pak ho necháš být!“
Norman se ušklíbl. „Jak si pán přeje!“
Vyrazili jsme zpět do slavnostního sálu. Hudba byla hlasitější, divočejší. Na pódiu Zoltyg šermoval holí, předváděl se před vílami a snažil se působit impozantně.
„Ten Zoltyg je ale oblud’ák hnusný,“ zavrčel Norman. „Hned ho jdu porazit, ať tam tak nemachruje!“
Rezavá princezna se rozesmála a Moran pokrčil rameny. „Ale je zraněný, ani bys ho dál bít nemusel.“
„Jen ať se trénuje a vylepšuje,“ poznamenal obr nekompromisně.
Norman si zakroutil zápěstím…
Další souboj
Ínemak mě posadil ke stolu, ale už mi nedovolil jíst barevný cukr. Přikázal, aby ho raději schovali. Poté si všichni připili. Norman se pak vydal na pódium, aby porazil Zoltyho.
Ačkoliv byl Zolty zraněný, ještě stále držel hůl a dokázal odrážet Normanovy rány. Ale jak Norman ztrácel trpělivost, vrhl se na něj a nakonec ho porazil. Obr vstal a přistoupil blíž. Zařval:
„Tak dost, Normane! To by stačilo!“
Norman, celý zpocený, seskočil z pódia, a hlídači odnesli Zoltyho do léčírny. Norman šel zpět ke stolu, vypil pohár a zeptal se:
„Tak co, jak mi to šlo?“
Moran se na něj podíval a řekl:
„Jsi šílenec. Měl bys jít hned do lázně!“
Norman se ušklíbl: „A co kdybych tě vyzval na pódium k souboji, hm?“
Moran odpověděl klidně: „To chceš porazit své dceři ženicha?“ Obr zakroutil hlavou a prohlásil: „Tak se tu klidně dorvěte. Svatbu pak můžete odložit na jindy, ne?“
Rezavá princezna, která celé situaci přihlížela, naštvaně zvolala: „Tak to teda ne! Svatba se odkládat nebude!“
Norman zahučel: „Ještě mi poděkuješ, až ho zruším. Stejně se furt dívá po jiné a akorát ti zlomí srdce! Zaslouží si pořádnou nakládačku!“
Rezavá princezna se nechápavě podívala a řekla: „Co jsi to říkal? Že mám snad ještě sokyni?“
Norman kývl a ukázal na mě: „Máš a přímo tady sedí!“ Obr zavrčel: „Ta patří mně. Nikdy jí nedovolím, aby se zapletla s Moranem!“
Norman zasyčel: „Můj pane, asi nevidíš, nebo to nechceš vědět. Už tě oba zradili. Ty jejich pohledy u stolu… A nejen to. Viděl jsem je v lázni…“
Obr se na mě hrozivě podíval,zařval: „Co žé?!“
Moran se okamžitě začal bránit: „To není pravda! Jak to můžeš říct Normane?“
Norman zabručel: „Vím, co jsem viděl!“
Rezavá princezna, rozzlobená až do morku kostí, zasyčela: „To se mi nelíbí! Jestli je to pravda a svedla mi mého krále, tak ji za to zabiju!“
Rychle jsem řekla: „Není to pravda, nesvedla jsem ho!“
Obr se podíval na všechny přítomné a prohlásil: „Tak to vypadá, že se tu všichni chcete povraždit pro moje pobavení!“
Moran se obrátil k obrovi: „Snad to Normanovi nevěříš!“ Obr zavrčel: „Tak toho pro dnešek už raději nechte, nebo se tu před svatbou vážně chcete dorvat? Půjdu si to s ní vyřídit k sobě do Temnoviště, musíme si všichni před svatbou odpočinout!“
Moran se pousmál: „Však o nic nešlo. Norman měl asi vidiny. Moc pije a pak mluví nesmysly!“
Norman zařval: „To nejsou nesmysly! Já ti dám vidiny a že moc piju!“
Norman vypadal hrozivě, a obr na něj zařval: „Uklidni se, nebo tě dám zavřít do vězení!“
Norman si klekl na zem a začal skuhrat: „Můj pane, nezlob se na mě za to, co jsem řekl, ale vážně ti říkám pravdu. Podvedli tě a zradili, a za to zaslouží trest! Moranovi rozbiju hubu, jinak se neuklidním!“
Rezavá princezna ukázala na mě a řekla: „A ona, která je vším vinná, té se nestane nic, nebo jak?“
Norman řekl: „Ona je pod ochranou pána. Ta smí úplně vše. Klidně ti přebere Morana a tobě zůstanou akorát oči pro pláč. Ale já to tak nenechám!“
Obr zařval: „Tohle by už stačilo! Morane, ty rozhodni, jak to bude dál?“
Moran si před obra klekl a s vážným pohledem řekl: „Kdybych to já sám rozhodl, tak by se ti to nelíbilo!“
Obr se zašklebil a zavrčel: „Dobře, tak mě poslouchejte. I když jí určím trest a budu ji držet v řetězech ve věži, tak tam stejně nezůstane. Má ve dlani znamení bezejmenné, které neovládá! Proto vám radím, abyste se od ní všichni drželi dál! Moran za to, že ho svedla, nenese žádnou vinu. Tak se s tím smiřte, Normane. Jestli nechceš, aby tvá dcera byla Moranova královna, tak si jí odveď a najdi ji jiného krále!“
Rezavá princezna naštvaně zasyčela: „Kdyby pán dovolil, tak bych jí porazila! Za to, co udělala, že tě zradila a tím způsobila tuto rozepři, si zaslouží smrt!“ Norman kývl: „Tak by to bylo správné, můj pane!“
Obr se na Normana vražedně podíval, a Norman sklopil zrak, sklonil hlavu a těžce povzdechl. Moran se postavil a řekl: „Nebylo by to vůbec správné! Ona si smrt nezaslouží!“
Obr zařval: „Jen já rozhoduju, co s ní bude dál! Nikdo z vás. Jestli tu někdo zemře, tak ona to nebude!“
Norman unaveně řekl: „Můj pane, dovol přeci mé dceři, aby jí mohla potrestat za to, co udělala. Nezabije ji, ale oči by jí vypíchnout mohla, za to, jak pořád po všech kouká a nesklopí zrak ani před králem!“
Byla jsem z toho všeho v šoku, zvlášť z Normana. Podívala jsem se na obra, který se tvářil hrozivě. Moran stál před obrem,díval se na mě a v jeho očích byla touha… Cítila jsem, jak moc si přeje, aby všichni odešli, aby mohl být se mnou sám a bylo mi to všechno líto. Ale také jsem se bála, že o mě už Ínemak nebude k vůli tomu všemu stát a dovolí,aby mi ublížili? Bylo to moc napínavý,Norman i rezavá princezna vypadali odhodlaně,čekali jen na obrovo rozhodnutí.
Hlasité předčítání
