- Jak prak Ivan potkal vařečku Irmu
Jednou seděl prak Ivan na zápraží svého domu, kam ho položil Ivánek, co s ním střílel v lomu do terče a tu zaslechl nějaké tiché volání. Seskákal ze schodů a šel se podívat, odkud ty zvuky vycházejí. Došel až k popelnici, kam se vyhazují staré a nepotřebné věci, přiložil ucho ke kovové nádobě a zjistil, že se volání ozývá odsud. Odvázal si jednu stranu gumy a hodil ji jako lasem nahoru, kde se guma obtočila kolem ucha popelnice. Trochu couvl, aby se guma natáhla a s pomocí gumy vyskočil nahoru. Mezi popelnicí a víkem byla mezera a tak do ní zakřičel.
„Haló, kdo to volá?“
Zezdola se ozvalo: „To jsem já, vařečka Irma. Nemůžu ven. Popelnice je skoro prázdná a já tu sedím úplně na dně mezi odpadky.“
Prak Ivan spustil gumu do tmy a cítil, že se jí něco chytlo. Skočil z popelnice dolů a tím vytáhl vařečku Irmu na okraj nádoby.
„Tak skoč!“ zakřičel na vařečku, která si mezitím sedla na víko.
„Já se bojím, je to vysoko!“ odpověděla plačtivě vařečka Irma.
„Ach jo, tak tam počkej!“ zavolal prak Ivan a ještě jednou se vytáhl pomocí gumy na okraj nádoby. Posadil se vedle vařečky Irmy a omotal jí gumu okolo jejího pasu, až se vařečka Irma se začervenala, ale prak Ivan jí vysvětloval:
„Pěkně tě spustím a až budeš dole, tak pak spustím sebe. Mimochodem, já jsem se ani nepředstavil, jsem prak Ivan a umím střílet tak, že nikdy neminu cíl.“
„Já jsem vařečka Irma.“ řekla vařečka Irma, „a taky umím spoustu věcí. Hlavně vařit.“
Vtom se ozval hrozný rachot a čísi ruce shrábly prak i vařečku zpátky do popelnice. Hned nato se popelnice roztočila a obrátila dnem vzhůru. Ještě že prak Ivan omotal vařečku Irmu kolem pasu, jinak by je ten let do popelářského vozu a následný pád mezi spoustu odpadků rozdělil. Po chvíli drncání a naklánění je to vyplivlo na skládce, kde bylo veliké množství všeho možného, co kdy oba viděli.
„No a je to v čudu.“ řekla vařečka Irma a rozhlížela se kolem.
„Chtěl jsi mě zachránit a teď abys litoval, že jsi udělal dobrý skutek. Jsme na pohřebišti nepotřebných věcí.“
„Není tak zle.“ odpověděl jí prak Ivan a rozhlížel se po okolí.
„Pojď, půjdeme se podívat dál.“ řekl Irmě a táhl ji za sebou. Ušli sotva metr, když potkali starý vyřazený metr.
„Copak tu holenkové hledáte?“ zeptal se metr plechovým hlasem.
„Už devadesát sedm centimetrů vás pozoruju a zdá se mi, že pěkně riskujete. Jestli nechcete, aby vás přejelo auto, držte se dál od těch vyjetejch kolejí, co po nich jdete. Alespoň tak dvě stě osmnáct centimetrů.“
Prak a vařečka pěkně poděkovali a dál to vzali obloukem. Za chvíli jim bylo jasné, že po cestě nemůžou jít, protože tu a tam se objevily veliké nákladní vozy, a kdyby je metr neupozornil, asi by už bylo po nich. Když došli k malému kopečku, vylezli nahoru, aby se rozhlídli. Na samém vrcholku sedělo staré polámané rádio a už z dálky na ně volalo.
„Ani sem nechoďte, já vám nic neřeknu!“
„Ale vždyť už jste nám řeklo.“ozvala se vařečka Irma.
„A co jsem vám jako řeklo?“podivilo se rádio.
„No řeklo jste, že nám nic neřeknete. Takže teď byste nám ještě mohlo říct, kudy máme jít, když už jste se tak pěkně rozpovídalo.“
Rádio z toho bylo tak zmatené, že jim poradilo směr, kterým se mají dát, aby ze skládky trefili do města. Jenže už byl večer a tak prak Ivan a vařečka Irma zalezli do starého hrnce a po dlouhém a náročném dni usnuli, jako by je do vody hodil.
- Jak vařečka Irma dělala šíp
Brzy ráno prak a vařečku vzbudil tichý rozhovor. Slyšeli jasně něco jako: „Ještě vydrž, za chvíli odletí.“
Oba vylezli z hrnce a uviděli, kdo je vzbudil. Pod pokličkou se schovávaly dvě sýkorky.
„Z čeho máte takový strach?“zeptala se vařečka Irma.
Sýkorky se lekly, ale když uviděly Ivana a Irmu, oddychly si a povídaly, že tu stále lítá káně a ony mají strach, že je sní. Prak se podíval na nebe a řekl:
„Už ho vidím. Nemáte někdo u sebe kamínek?“
Samozřejmě, že sýkorky u sebe kameny nenosí, ale ta větší řekla, že ví o hromádce štěrku asi dva metry odsud. Prak se vydal směrem, který mu sýkorky ukázaly, a za pár minut opravdu štěrk našel. Vzal si jeden kamínek do kůže a vystřelil na káně.
To kviklo a rozhlíželo se, odkud ta bolest přišla. Když nevidělo žádné nebezpečí, zakroužilo trochu níž, aby se porozhlédlo. To byla šance pro praka Ivana. Nasbíral si kamínky a spustil takovou palbu, že by mu i samopal záviděl. Káně kvíkalo, peří lítalo a za chvíli vystoupalo výš, aby uniklo palbě.
„Tak takhle vysoko už asi nedostřelím.“ řekl prak Ivan zklamaně.
„Vystřel mě,“ozvala se vařečka Irma, „poletím jako šíp a až budu nahoře, pořádně mu naplácám.“
Prak Ivan ani nepřemýšlel, neboť se mu to zdálo jako dobrý nápad a vystřelil vařečku Irmu vší silou ke káněti.
Vařečka Irma letěla jako o život a když byla u káněte, nabančila mu, co se do něj vešlo. Prak Ivan se sýkorkami pozoroval, jak si vařečka Irma vede a když létalo peří jako z roztrženého polštáře, spontánně zatleskali. Káně ještě jednou zakvíkalo a odletělo pryč.
„Nádhera!“ křičely radostí sýkorky a plácaly křídly. Po nějaké chvíli, když se dost zaradovali, zjistili, že neví, co se stalo s vařečkou Irmou.
- Jak prak Ivan dostal kouzelné pírko
„Já blázen bláznivej!“naříkal prak Ivan, „Vystřelil jsem vařečku Irmu a teď nevím kde je!“ bědoval dál. „Byla to ta největší kamarádka, jakou jsem kdy měl. Co jen sám tady budu dělat?“ plakal a plakal, až se sýkorkám praka zželelo a řekly mu: „Za to, že jsi nás zachránil, vezmeme tě nahoru, abys svoji kamarádku našel.“
Sýkorky vzaly do zobáčku prakovu gumu, každá z jedné strany a letěly výš a výš. Létaly pět minut, létaly půl hodiny, ale vařečku nikde neviděly. Snesly se tedy s prakem na zem a ta menší povídá: „Nebreč a poslouchej. Dáme ti kouzelné pírko. Když tím pírkem mávneš, splní se ti přání. Ale pozor! Každé druhé přání musí být splněno někomu, kdo tě má rád a musí být stejně veliké. Jinak pírko přestane fungovat.“
Prak Ivan mávl pírkem a řekl: „Ať je tu vařečka Irma.“ Nic se však nestalo. Sýkorky už odletěly a tak prak Ivan zahodil pírko a řekl: „No co, je to asi hloupost.“ Najednou uslyšel, jak se o kousek dál něco šustivě batolí a strašně nadává.
„Sakra krucinál hergot fagot kabrhelte, to si nezasloužím.“
Prak Ivan se ohlédl a vtom uviděl vařečku Irmu, jak se snaží dostat z plechovky od marmelády. Měl strašnou radost, že je vařečka Irma tady a pomohl jí ven z plechovky.
„Kde jsou sýkorky?“ zeptala se vařečka Irma.
„Už odletěly a moc ti děkujou.“ odpověděl prak Ivan.
„Měla bych se umýt, jsem celá zalepená.“ řekla vařečka Irma a chtěla se rozhlédnout, kde je nějaká voda.
„Je to tvoje přání?“ chytil se prak Ivan příležitosti vyzkoušet pírko.
„Jasně, že je to moje přání, čí by asi tak bylo?“ odpověděla vařečka Irma a podívala se na praka Ivana jako na blázna.
Ten zatím našel pírko a řekl: „Chci, teda vlastně Irma chce, aby se měla kde umýt.“ mávnul pírkem a jak se rozpřáhnul, zakopl o nějaký výčnělek a skutálel se rovnou do rozkřáplého kýble plného vody.
„Tak nevím, funguje to, nebo nefunguje, v každém případě je tu voda.“
A pro jistotu si pírko schoval.
- Jak vařečka Irma chválila vodu
Když se vařečka Irma umyla, vypadala zase jako nová. Prak Ivan jí to tak trochu záviděl, ale nikdy se nemyl a nevěděl, co to obnáší.
„Jak voda funguje?“ zeptal se prak Ivan vařečky Irmy.
„Jak funguje? To je ta nejpodivnější otázka, kterou jsem kdy dostala,“ řekla vařečka Irma a vylíčila prakovi Ivanovi všechny výhody, které voda má.
„Je chladná a ochladí, je teplá a ohřeje, je čirá a umyje, je svěží a povzbudí, je dobrá a zažene žízeň.“
„Tak dost!“ zastavil prak Ivan tok informací od vařečky Irmy.
„Má ta tvoje voda taky nějaké špatné vlastnosti?“
„Samozřejmě, že ano.“odvětila vařečka Irma.
„Když je horká, tak pálí, když je studená, tak mrazí, když je čirá, nevoní, když jí je moc, utopí.“
Prak Ivan opět zastavil tok myšlenek, které se z vařečky Irmy řinuly, a řekl: „Tak já si to schválně vyzkouším. Přeju si, abych poznal sílu vody z té horší stránky.“
Mávnul pírkem. Vtom se zahřmělo a vítr a déšť se spustily takovou silou, že během pár minut tekly potoky vody a nedalo se ani jít. Prak Ivan a vařečka Irma utíkali, aby se schovali někde pod střechu, ale bláto klouzalo a tak oba padali, až se nedalo jít vůbec. Prak hodil z posledních sil gumu směrem k staré lampě a přitáhl oba pod stínidlo, kde bylo sucho.
Vařečka Irma nešťastně pronesla: „No tak to jsem se myla zbytečně. Teď abych vyhledala nějakej dřez, kde bych se mohla umýt.“
Tu si všimla, že opodál stojí konev plná vody. Pršet už přestalo a tak prak Ivan trochu naklonil konev a osprchoval vařečku Irmu. Potom vařečka Irma podržela konev prakovi Ivanovi a ten se poprvé v životě osvěžil tekoucí vodou.
„No, není to špatné, ale je kapku studená.“ smál se, když měl vydrhnutou kůži na gumě.
„Tak co, jaká je voda?“ zeptala se vařečka Irma.
„Skvělá.“ odpověděl prak Ivan a oba se nahřívali na sluníčku, které právě začalo příjemně pálit.
„No vidíš a voda má kromě všech těch výhod ještě jednu velikou, že tě zbaví nemocí, ale musíš jí používat několikrát denně. Když si totiž umyješ ruce, zažene všechny bacily a máš od nich pokoj.“
- Jak prak Ivan a vařečka Irma potkali červené eso
Když už byli prak Ivan a vařečka Irma skoro na konci skládky, uviděli na staré televizi kartu, která byla přilepená na skle obrazovky a plakala.
„Já ubohá, co se mnou bude? Kdo mi jen pomůže?“ naříkala a bědovala karta.
„Podívej, praku Ivane,“ řekla vařečka Irma. „je tady nějaká karta a pláče.“
„Já nejsem žádná, nějaká karta, já jsem červené eso a nemůžu se od té obrazovky odlepit.“ ozvala se karta naštvaně.
Jenže prak Ivan ani vařečka Irma nemohli to eso sundat. Když vařečka Irma chtěla odlepit roh karty, ta brečela, že jí to bolí a že jí poškodí a aby toho hned nechala.
„No a tak co tedy s tebou?“ zeptala se bezradně vařečka Irma.
Prak Ivan však věděl.
„Poodstup, vařečko Irmo a já do obrazovky vrhnu támhle ten šroub.“
Vzal šroub a napřáhl gumu co největší silou.
„Jenom mě proboha netref, nebo ze mě bude kukátko.“ bědovala karta a pro jistotu zavřela oči.
Prak zamířil a vystřelil. Ozvala se rána a sklo popraskalo.
„Jé to příjemně šimrá.“ pochvalovala si karta. „Chtělo by to ještě jednu ránu.“
Prak Ivan vzal znovu šroub do kůže a poprosil vařečku Irmu, aby mu pomohla natáhnout gumu ještě víc. Oba se snažili tak, že šroub tentokrát proletěl obrazovkou a sklo se vysypalo. Karta spadla na zem a vařečka Irma jí ze zad sundala zbývajících pár kousků skla, které jí tam zůstaly ještě přilepeny.
„Děkuji vám převelice.“ poděkovala karta a udělala pukrle.
„Není zač.“ řekli prak Ivan a vařečka Irma.
Z dálky jí mávali a odcházeli za novými zážitky
To jsou správní kamarádi, pomyslela si karta a radostí si poskočila. Když jsou spolu, je všem v jejich okolí líp. Pomáhají jen tak pro radost a pro dobrý pocit.
- Jak si vařečka Irma přála baterku
Když byli prak Ivan a vařečka Irma na konci skládky, vešli do lesa. Tam se jim vůbec nelíbilo, neboť les byl tmavý a vlhký a oba se tam tak trochu báli. Vařečka Irma se dlouho přemáhala, ale nakonec se přitulila k praku Ivanovi a řekla:
„Co všechno umí to tvoje kouzelné pírko?“
Prak Ivan vytáhl pírko a polohlasem zašeptal: „To já přesně nevím, ale když si budeš něco přát, tak se to snad splní.“
Vařečka Irma mávla pírkem a pronesla: „Chtěla bych, abychom měli baterku.“
Vtom se za jedním kamenem objevila baterie do auta.
Prak Ivan a vařečka Irma koukali, jak by je někdo štípl.
„Takovou baterku jsi asi nemyslela, co?“ zasmál se prak Ivan.
„Zřejmě jsi chtěla tu malou?“
Vařečka Irma se otočila od baterie a uklouzla na něčem kulatém. Když se za pomoci praka Ivana zvedala, zjistila, že jí noha sjela po malé baterii.
„Opravdu nevím,“ řekl prak Ivan, „jestli to pírko funguje, nebo je to všechno náhoda, ale my bychom potřebovali baterku na svícení, abychom lépe viděli.“ řekl a mávnul pírkem.
A tu zafoukal vítr a z pod hromady listí se objevil kousek nějakého lesklého černého předmětu. Vařečka Irma to vzala do ruky a ona to byla opravdu krásná nová baterka.
Prak Ivan zmáčkl vypínač, baterka se rozsvítila a oni mohli jít lesem beze strachu a obav, že se jim něco zlého přihodí.
- Jak v lese potkali sovu Michalku a krysu Vasilisu
Prak Ivan a vařečka Irma došli na okraj mýtiny, kde uviděli sovu a krysu, jak se o něčem dohadují. Přišli až k nim a uslyšeli.
„Já byla až u kolotočů a žádná strašidla tam nejsou.“ říkala sova.
„No jo,“přerušila jí krysa, “jenže já je viděla na vlastní oči.“
Chvíli se takhle dohadovali, až to prak Ivan nevydržel a zastavil je slovy: „Tak už se přestaňte hádat, vždyť se to nedá poslouchat. Já byl jednou s Ivánkem u kolotoče a strašidla tam jsou, jenže ve strašidelném zámku a jsou pod zámkem. Zapomněl jsem nás představit, tohle je vařečka Irma a já jsem prak Ivan.“
Sova se zapýřila, tanečním krokem předstoupila před oba návštěvníky a vysekla jim krásnou poklonu.
„Já jsem sova Michalka a tohle je moje kamarádka krysa Vasilisa.“
Krysa si stoupla před sovu a spustila: „Nene tak to není, já jsem krysa Vasilisa a tohle je moje kamarádka sova Michalka.“
„Ale vždyť to povídám!“ řekla sova Michalka a začala se s krysou přít o to, jak to je a kdo to řekl správně.
„Víš co?“ pošeptal prak Ivan vařečce Irmě, „Necháme ty dvě, ať se tu třeba uhádají a půjdeme dál. Ještě že není hádání nakažlivé.“
A nepozorovaně se vytratili.
- Jak prak Ivan a vařečka Irma doručili balík
Sotva ušli pár kroků, zaslechli nějaký tichý hlásek. Šli a šli, až narazili na opuštěný balík, který si sám pro sebe opakoval: „Marie Poláčková, Na mlýnici 10, 36301 Ostrov.“
„Dobrý den pane balík, co si to tady pořád opakujete?“ zeptala se vařečka Irma.
„No co asi.“ odpověděl balík. „Opakuju si adresu, aby mě našli a poslali. Vypadl jsem z poštovního vozu, když auto najelo na kámen a drclo to. A teď netrefím ani na silnici, natož na adresu kam patřím.“
„To se spraví,“ řekl prak Ivan, mávnul pírkem a zašeptal: „Potřeboval bych, aby sem přiletěly sýkorky.“
Vtom nad hlavami zaslechli štěbetání a sýkorky se snesly k nim.
„Co tady v lese děláte?“ ptaly se sýkorky.
„Víte, my bychom potřebovali, jestli byste nám nepomohly dopravit tady tenhle balík na doručovací adresu.“ vychrlila ze sebe vařečka Irma.
„No jasně že pomůžeme. A rády.“ zašvitořily sýkorky a každá vzala do zobáčku jeden kousek provázku. Mávaly křídly jako o život, ale balík byl příliš těžký ani se nepohnul a tak to sýkorky po chvilce vzdaly.
„Kdepak, s tím nehneme. Pardon.“ řekly sýkorky a sedly si na pařez, aby si odpočinuly.
„Tak to je v čudu.“ řekl prak Ivan.
„Tak to je špatný.“ řekla vařečka Irma.
„Tak to je konec.“ řekl balík.
„Vy jste mi ale zoufalci.“ ozvala se menší sýkorka. „Máte přece naše kouzelné pírko, tak ho použijte.“
Vařečka Irma se zavrtěla, jakoby přemýšlela a řekla: „No ale jak?“
Sýkorky se rozesmály, zamávaly křídly a z výšky ještě zakřičely: „Podívejte se na nás! Nemáte ani trochu fantazie!“
Prak Ivan a vařečka Irma za nimi koukali do nebe a vtom oba dva najednou vykřikli: „Křídla!!!“
Vařečka Irma mávla pírkem a řekla: „Ať má balík křídla.“
Ozvala se rána, listí a jehličí se zavířilo a balík měl křídla. Prak Ivan a vařečka Irma si sedli na balík a společně odletěli hledat adresu.
- 9. Jak prak Ivan a vařečka Irma našli nový domov
„Marie Poláčková, Na mlýnici 10, 36301 Ostrov. Marie Poláčková, Na mlýnici 10, 36301 Ostrov. Marie Poláčková, Na mlýnici 10, 36301 Ostrov.“ opakoval stále balík letíc při tom směrem k městu. Prak Ivan zatočil gumu okolo pasu vařečky Irmy, aby jí nevzal vítr a sám se chytil za provázky balíku. Letěli a letěli, až byli nad městem.
„Kde to může být?“ zeptal se balík.
„Jestli je to Na mlýnici, tak to bude určitě u potoka,“ radila vařečka Irma.
„Já z kuchyně vím, že mouka se mele v mlýně a ten je u potoka.“
Balík zamířil k potoku a za chvíli opravdu našli cedulku s názvem ulice, kde stálo: Na mlýnici.
„Tady je to! Hurá!“ křičeli všichni.
Balík letěl ulicí Na mlýnici, až našli číslo 10. Byla to krásná malá chaloupka a balíku se podařilo lehce přistát na zápraží.
„Jejda, já ztratil pírko.“ bědoval prak Ivan.
„To nic,“ utěšovala ho vařečka Irma, „třeba ho už nebudeme potřebovat.“
Lehli si na vyhřáté schody a nahřívali se, neboť tam nahoře za letu pěkně prochladli. Zanedlouho šly děti, které tu bydlely, ze školy domů a našly balík, vařečku i prak. Holčička, umyla vařečku, namalovala jí nový obličej, oblékla jí šaty a říkala jí Kordulka. Kluk, který se jmenoval Toník, vydlabal nožíkem do praku své jméno TONÍK. A tak se vařečka Irma přejmenovala na vařečku Kordulku a prak Ivan na praka Toníka. Balík našla maminka s tatínkem, když přišli z práce a všichni byli rádi. Našli nový domov, hlavně díky tomu, že balík znal správnou adresu.
Zazvonil zvonec a pohádky je
KONEC
Hlasité předčítání
