XVI. Na horách
Poledne na boudě v Medvědím důle. Inženýr Rudolf Marek sedí schoulen na verandě, dívá se do novin a zase je skládá, aby se rozhlédl po širém pásu Krkonoš. Je klidno, velké a křišťálové klidno na horách, a zhroucený muž se narovnává, aby zhluboka vydechl.
A tuhle jde zdola človíček a míří k boudě. „Jak je tu čistý vzduch,“ myslí si Marek na verandě. „Tady, chválabohu, je Absolutno ještě latentní, je zakleto ve všem, je ukryto v těch horách a lesích, v té spanilé travičce a modrém nebi; tady neběhá po světě, nestraší a nedělá kouzla, jenom tkví ve všem hmotném, Bůh hluboce a tiše přítomný, ani nedýchá, jen mlčí a po očku se dívá…“ Tu sepjal Marek ruce v němé modlitbě díků. „Jak, bože, jak je tu čistý vzduch!“
Člověk, jenž přicházel zdola, se zastavil pod verandou. „No že jsem tě našel, Marku!“ Marek vzhlédl málo potěšen. Ten, kdo stál před ním, byl G. H. Bondy.
„Že jsem tě konečně našel!“ opakoval pan Bondy.
„Pojď nahoru,“ řekl Marek zřejmě nerad. „Co tě sem u všech všudy nese! Ty vypadáš, člověče!“
Skutečně. G. H. Bondy byl celý žlutý a přepadlý; na skráních notně zešedivěl a kolem jeho očí se shlukly unavené vrásky. Usedl mlčky vedle Marka a svíral ruce mezi koleny.
„No tak, co je s tebou?“ naléhal Marek po trapné chvilce ticha.
Bondy mávl rukou. „Jdu na penzi, člověče. Totiž… na mne… na mne to také přišlo.“
„Milost?“ vykřikl Marek a odsedl jako od malomocného.
Bondy přikývl. Není to slza hanby, co se chvěje na jeho řasách?
Marek tichounce hvízdl. „Tak už i na tebe… A chudáku!“
„Ne,“ zvolal spěšně Bondy a utíral si oči, „nemysli si, že ještě teď… Já jsem to, Rudo, jaksi přechodil, já… já jsem to překousal, ale, víš – když to na mne přišlo, byla to nejšťastnější chvíle mého života. Nemáš ponětí, Rudo, jakou strašnou vůli to stojí, aby se člověk z toho vylízal.“
„Věřím,“ řekl Marek vážně. „A prosím tě, jakés měl… symptomy?“
„Lásku k bližnímu,“ šeptal Bondy. „Člověče, já jsem bláznil láskou. Nikdy bych nevěřil, že je možno něco takového cítit.“
Nastala chvíle ticha. „Tak tys to tedy…,“ začal pak Marek.
„Já jsem to překonal. Víš, jako si liška uhryže nohu, když jí uvázne v pasti. Ale jsem po tom sakramentsky slabý. Zrovna ruina, Rudo. Jako po tyfu. Proto sem jedu, víš, abych se zase sebral… Je tady čisto?“
„Docela čisto. Dosud ani památky… po Něm. Je Ho jen cítit… z přírody a ze všeho, ale to bývalo už dřív… na horách odjakživa.“
Bondy zasmušile mlčel. „Nu a co,“ ozval se po chvíli roztržitě, „co tomu vlastně říkáš? Víš ty tady vůbec, co se tam dole děje?“
„Dostávám noviny. Do jisté míry… i z novin si může člověk vykonstruovat, co se děje. Spletou tam sice všechno, ale… kdo umí číst… Poslyš, Bondy, je to skutečně tak hrozné?“
G. H. Bondy potřásl hlavou. „Horší, než se myslíš. Jednoduše zoufalé. Poslyš,“ šeptal zdrceně, „On už je všude. Já myslím, že… že má určitý plán.“
„Plán?“ vykřikl Marek a vyskočil.
„Nekřič tak. Má nějaký plán, člověče. Jde na to ďábelsky chytře. Řekni, Marku, co je největší mocnost světa?“
„Anglie,“ řekl Marek bez váhání.
„Kdepak. Průmysl je největší mocnost světa. A takzvané ,lidové masy‘ jsou také největší mocnost světa. Chápeš už jeho plán?“
„Nechápu.“
„Zmocnil se obojího. Uchvátil průmysl i masy. Tím má v rukou všecko. Podle všeho myslí na světovládu. Tak je to, Marku.“
Marek si sedl. „Počkej, Bondy,“ řekl. „Já jsem o tom tady na horách mnoho přemýšlel. Sleduji všecko a srovnávám úkazy. Já, Bondy, o jiném ani nemyslím. Nevím sic, kam to spěje, ale to vím, Bondy, že On nemá žádného plánu. Nevím sám ještě, co a jak. Možná že chce něco velkého, ale neví, jak do toho. Já ti něco povím, Bondy: On je doposud ještě jen přírodní síla. Je politicky úžasně neinformovaný. Je to národohospodářský barbar. Měl se přece jen podřídit církvi; ta má své zkušenosti… Víš, mně připadá někdy tak dětinský…“
„Nevěř, Rudo,“ řekl G. H. Bondy těžce. „On ví, co chce. Proto se vrhl na velkoprůmysl. Je modernější, než jsme si předem mysleli.“
„Pouhá hračka,“ namítal Marek. „Chce se jen něčím zaměstnat. Víš, je to jakési božské mládí. Počkej, já vím, co chceš říci. Je ohromný v práci. Je to prostě imponující, co dovede. Ale je to, Bondy, tak nesmyslné, že v tom nemůže být žádného plánu.“
„Ty nejnesmyslnější věci v dějinách, to byly důsledně prováděné plány,“ prohlásil G. H. Bondy.
„Ty, Bondy,“ mluvil rychle Marek. „Podívej se, co tu mám novin. Sleduji každý Jeho krok. Říkám ti, že v tom není kusa souvislosti. To všecko jsou jen improvizace všemohoucnosti. On dělá ohromné triky, ale jaksi naslepo, nesouvisle, zmateně. Víš, Jeho činnost není ani drobet organizovaná. Přišel na svět příliš nepřipraven. V tom je Jeho slabost. On mně jinak imponuje, ale vidím Jeho slabiny. Není dobrým organizátorem, a snad jím nikdy nebyl. Má geniální nápady, ale je nesoustavný. Já se ti, Bondy, divím, žes na Něj dosud nevyzrál. Ty, tak mazaný člověk!“
„S Ním se nedá nic dělat,“ mínil Bondy. „Přepadne tě v tvé vlastní duši, a jsi hotov. Když tě nepřesvědčí rozumnou cestou, pošle na tebe zázračné osvícení. Víš, co provedl Šavlovi.“
„Ty před Ním utíkáš,“ řekl Marek, „ale já Ho stíhám a jsem Mu v patách. Znám Ho už trochu, a mohl bych na Něho vyhotovit zatykač. Podoba: nekonečný, neviditelný, beztvarý. Místo pobytu: všude v blízkosti atomových motorů. Zaměstnání: mystický komunismus. Zločiny, pro něž je stíhán: zcizení soukromého majetku, nezákonné provozování lékařské živnosti, překročení shromažďovacího zákona, rušení úřední činnosti a tak dále. Zvláštní známka: všemohoucnost. Dejte Ho zkrátka zavřít.“
„Ty se směješ,“ povzdychl G. H. Bondy. „Nesměj se. On nás přemohl.“
„Ještě ne!“ zvolal Marek. „Hleď, Bondy, On neumí dosud vládnout. Nadělal plno zmatků se svým novotářstvím. Například pustil se do nadvýroby, místo aby nejdříve vybudoval zázračný železniční provoz. Teď je sám ve šlamastice, teď není k ničemu, co vyrobil. Bylo to ohromné plácnutí do vody s tou Jeho zázračnou hojností. Za druhé, zvrtačil úřady svou mystikou a porouchal celý správní aparát, který by zrovna teď mohl potřebovat, aby udržel pořádek. Revoluci můžeš dělat kde chceš, jenom ne v úřadech; i kdyby měl být konec světa, musí se nejdříve zničit vesmír a teprve potom úřady. Tak je to, Bondy. A za třetí, odstranil jako nejnaivnější teoretický komunista peněžní směnu, a tím rázem ochromil cirkulaci produktů. Nevěděl, že zákony trhu jsou silnější než zákony boží. Nevěděl, že výroba bez obchodu je naprosto nesmyslná. Nevěděl nic. Počínal si jako… jako… Zkrátka je to, jako by jednou rukou rušil to, co druhou rukou udělá. Máme zázračnou hojnost, a přitom katastrofální nouzi. Je všemohoucí, a udělal jen chaos. Víš, já věřím, že opravdu kdysi stvořil přírodní zákony a praještěry a hory a všechno, co chceš; ale obchod, Bondy, náš moderní obchod a průmysl zaručeně nestvořil, protože se v něm naprosto nevyzná. Ne, Bondy, obchod a průmysl nejsou od Boha.“
„Počkej,“ ozval se G. H. Bondy, „já vím, že… že Jeho následky jsou katastrofální… nedozírné… Ale co s Ním můžeme dělat?“
„Zatím nic. Já, milý Bondy, se jenom dívám a srovnávám. Je to nový Babylón. Tuhle, jak vidíš, klerikální listy vyslovují podezření, že ,zmatky v naší nábožensky vzrušené době jsou s ďábelskou rafinovaností připraveny od svobodných zednářů‘. Nacionální listy obviňují židy, praví socialisté levé, agrárníci se vrhají na liberály; je to k puknutí. A poslyš, tohle není ještě ta pravá mela; celá věc se myslím teprve začíná zamotávat. Pojď sem, Bondy, něco ti řeknu.“
„Nu?“
„Myslíš, že On… rozumíš, On… je jen jeden?“
„Nevím,“ řekl Bondy. „A záleží na tom něco?“
„Všechno,“ odpověděl Marek. „Pojď blíž, Bondy, a natáhni uši.“
Hlasité předčítání
