XVIII. V noční redakci
Největší katolický čili lidový žurnál Přítel lidu neměl redakci tuze početnou; a tak o půl desáté večer seděl tam jen noční redaktor Košťál (bůhví proč nočním redaktorům tak nápadně smrdí fajfky) a páter Jošt, který hvízdaje mezi zuby psal na zítřek úvodník.
V tu chvíli přišel pan metér Novotný a nesl mokré obtahy. „No tak úvodník, pánové, úvodník,“ zavrčel. „Kdypak to máme vysázet!“
Páter Jošt přestal bzučet. „Hned to bude, pane Novotný,“ řekl honem. „Nenapadá mě jedno slovo. Měli jsme už ,ďábelské machinace‘?“
„Předevčírem.“
„Aha. A ,zákeřný úklad‘ už taky byl?“
„Taky.“
„Padoušský podvod?“
„Ten byl dnes.“
„Bezbožný vynález?“
„Aspoň šestkrát,“ řekl redaktor Košťál.
„A to je škoda,“ vzdychl páter Jošt. „Myslím, že jsme příliš mrhali myšlenkami. Jak se vám líbil dnešní úvodník, pane Novotný?“
„Silnej,“ řekl pan metér. „Ale radši abysme sázeli.“
„Hned to bude,“ mínil páter Jošt. „Myslím, že nahoře byli spokojeni s ranním číslem. Uvidíte, že přijde Jeho biskupská Milost. Jošte, řekne, dobře jsi řval. Měli jsme už ,zběsilé řádění‘?“
„Měli.“
„Škoda. Musíme postavit nové baterie a pálit. Jošte, řekla mně tuhle Jeho Milost, jen do nich! Všeho do času, ale my navěky. – Pane Novotný, vás nenapadá žádné pořádné slovo?“
„No tak třeba ,zločinná omezenost‘. Nebo ,perverzní zloba‘.“
„To by šlo,“ oddechl si páter Jošt. „Pane Novotný, kde si naberete tak dobrých nápadů?“
„Ve starých ročnících Přítele lidu. Ale ten úvodník, Velebnosti.“
„Hned to bude. Počkejte: Zločinná omezenost a perverzní zloba jistých kruhů, které Baalovými modlami kalí čistou vodu Petrovy skály, aha, hned to bude: Petrovy skály, kalí čistou vodu, tak, a staví na ni zlaté tele, které sluje Ďábel čili Absolutno –“
„Máte úvodník?“ ozvalo se ve dveřích noční redakce.
„Laudetur Jesus Christus, biskupská Milosti,“ vyhrkl páter Jošt.
„Máte úvodník?“ opakoval světící biskup Linda, rychle vstupuje. „Kdopak napsal ranní úvodník? Pro Krista Ježíše, vy jste to vyvedli! Který pitomec to napsal?“
„Já,“ koktal páter Jošt couvaje. „Bisk… Milosti… já myslel…“
„Nemáš myslet,“ zařval biskup Linda, příšerně blýskaje brejličkami. „Tumáš,“ a mačkaje v rukou ranní číslo Přítele lidu, hodil je Joštovi pod nohy. „Já jsem myslel! Koukejme, on myslí! Pročs netelefonoval? Proč ses nezeptal, co máš psát? A vy, Košťále, jak to můžete dát do listu? Vy jste taky myslel, ne? Novotný?“
„Prosím,“ vydechl pan metér třesa se.
„Proč jste to dal vysázet? Myslel jste taky?“
„Ne, prosím,“ protestoval metér. „Já prosím musím sázet, co mně pošlou…“
„Nikdo nemusí nic, než co já chci,“ prohlásil rozhodně biskup Linda. „Jošte, sedni a čti, cos ráno nažvanil. Povídám, čti!“
„Již dlouho,“ četl páter Jošt třesoucím se hlasem svůj vlastní ranní úvodník, „již dlouho… znepokojuje naši veřejnost… padoušský podvod…“
„Co?“
„Padoušský podvod. Biskupská Milosti,“ zaúpěl páter Jošt, „já myslel – – já – – já teď vidím…“
„Co?“
„Že to je trochu moc silné, ten padoušský podvod.“
„To si myslím. Čti dál!“
„… padoušský podvod s takzvaným Absolutnem… kterým zednáři, židé a jiní pokrokáři… balamutí svět. Je vědecky dokázáno…“
„Koukejte Jošta!“ křikl biskup Linda. „On něco vědecky dokázal! Čti dál!“
„… je vědecky dokázáno,“ koktal ubohý Jošt, „že takzvané Absolutno… je stejně nevěrecký švindl… jako mediální kousky…“
„Počkej,“ řekl s náhlou laskavostí světící biskup. „Napiš tenhle úvodník: Je vědecky dokázáno… máš to?… dokázáno, že já, páter Jošt, jsem osel, trulant, nešika… máš to?“
„Prosím,“ zašeptal zdrcený Jošt. „Račte dál, bisk… Milosti.“
„Hoď to do koše, synu,“ řekl pan biskup, „a natáhni své hloupé uši. Četls dnešní noviny?“
„Četl, bisk…“
„No, já nevím. Dnes ráno, páteříčku, vyšlo především Zasláno monistického svazu: že Absolutno je ona Jednota, kterou odevždy monisté prohlašovali za Boha, a že tedy kult Absolutna plně odpovídá monistické nauce. Četls to?“
„Četl.“
„Dále sdělení, že zednářské lóže doporučují svým členům pěstění Absolutna. Četls?“
„Četl.“
„Dále, že na synodálním sjezdu luteránů měl superintendent Maartens pětihodinnou přednášku, ve které dokazoval shodu Absolutna se zjeveným Hospodinem. Četls to?“
„Četl.“
„Dále, že na sjezdu Sedmé internacionály ruský delegát Paruskin-Rebenfeld navrhl uctívání Soudruha Boha, který projevil své sympatie k dělnému lidu tím, že vstoupil do továren. Vzato s povděkem na vědomost, že Nejvyšší Soudruh se rozhodl pracovat místo vykořisťovaných. Vysloven návrh, aby na další důkaz solidarity zahájil generální stávku ve všech Svých závodech. Po tajné poradě prezidia návrh odvolán jakožto předčasný. Četls to?“
„Četl.“
„Konečně přijata rezoluce, že Absolutno je výhradním majetkem proletářských vrstev lidových a že buržoazie nemá práva uctívati Je nebo přijímat od Něho zázraky. Nařízeno vypracovat dělnický kult Absolutna a vykonati tajné zbrojení pro případ, že by se kapitál pokusil vykořisťovat nebo přisvojit si Absolutno – Četls to?“
„Četl.“
„Dále projev Volné myšlenky, Zasláno Armády spásy, komuniké Teozofického ústředí Adyar, veřejný list adresovaný Absolutnu a podepsaný od Podpůrné obce baráčníků, projev Svazu majitelů kolotočů, signovaný předsedou J. Binderem, dále Hlas Jednoty kostnické, zvláštní číslo Hlasů ze zásvětí, Anabaptistického čtenáře a Abstinenta – človíčku, četls to všechno?“
„Četl.“
„Tak vidíš, milý synu: tam všude reklamují s velikou slávou Absolutno pro sebe, dělají Mu honéry a skvělé nabídky, jmenují Je čestným členem, mecenášem, protektorem, Bohem a já nevím čím ještě, a zatím u nás nějaký bláznivý páter Jošt, Jošt prosím, takový maličký Joštíček se rozkřikne, že to všecko je padoušský podvod a vědecky dokázaný švindl! Ježíšmarjá, tys nám dal!“
„Ale, biskupská Milosti, vždyť jsem měl nařízeno… psát proti… těm úkazům…“
„Měls,“ přerušil ho pan světící biskup přísně. „Ale copak nevidís, že se situace změnila? Jošte,“ zvolal biskup vstávaje, „naše svatostánky jsou prázdné a ovečky se rozběhly za Absolutnem; Jošte, člověče hloupý, chceme-li přivést ovečky k sobě, musíme získat Absolutno. Ve všech kostelích postavíme Atomové Karburátory – ale tomu ty, velebníčku, nerozumíš. Pamatuj si jen: Absolutno musí pracovat pro nás; musí být naše, id est, musí být jenom naše. Capiscis, mi fili?“
„Capisco,“ zašeptal páter Jošt.
„Deo gratias! Joštíčku, teď otočíš na čtyráku jako Šavel. Napíšeš pěkný úvodníček, kde sdělíš, že svatá kongregace vzala zřetel na prosby věřících a přijala Absolutno do lůna církve. Pane Novotný, tady je o tom apoštolský list; vysázejte to tučným trojcicerem na první stránku. Košťále, napište do lokálek, že prezident G. H. Bondy přijme v neděli z ruky arcipastýře svátost křtu, a k tomu radostné uvítání, rozumíte? A ty, Jošte, sedni a piš… Počkej, nějaké silnější slovo pro začátek.“
„Biskupská Milosti, třeba: zločinná omezenost a perverzní zloba jistých kruhů…“
„Dobrá, tedy piš: Zločinná omezenost a perverzní zloba jistých kruhů již po měsíce snaží se svésti náš lid na bludné cesty. Veřejně se hlásá kacířský blud, že Absolutno je něco jiného než onen Bůh, ke kterému jsme od kolébky spínali ruce… máš to?… spínali ruce v dětinské víře… a lásce… Máš to? Tak dál…“
Hlasité předčítání
