XX. ST Kilda
St Kilda je ostrůvek, skoro jen skalisko pliocenního tufu daleko na západ od Hebrid; několik nízkých břízek, hrst vřesu a křemičité trávy, houf hnízdících racků a poloarktický motýlek rodu Polyommatus, toť celý život této ztracené přední stráže našeho zemědílu, utkvělé mezi nekonečným vlnobitím moře a stejně nekonečným během věčně vlhkých mračen. Ostatně St Kilda byla vždy a jest a bude neobydlena.
Avšak v posledních dnech prosincových spustila před ním kotvy Jeho Veličenstva loď Dragon; z lodi připluli tesaři, vezli s sebou trámy a prkna a do večera postavili veliký, nízký dřevěný barák. Druhého dne přišli čalouníci a vezli s sebou ten nejpěknější a nejpohodlnější nábytek. Třetího dne vystoupili z útrob lodi stevardové, kuchaři a sklepníci a dopravili dovnitř baráku nádobí, víno a konzervy a všechno, co vynašla kultura pro vznešené, mlsné a mocné muže.
Čtvrtého dne zrána přijel na H. M. S. Edwin R. H. Sir O‘Patterney, anglický premiér; půl hodiny po něm americký vyslanec Horatio Bumm; následovali – každý na válečné lodi – čínský plnomocník Mr Kei, francouzský premiér Dudieu, carský ruský generál Buchtin, císařský německý kancléř dr. Wurm, italský ministr kníže Trivellino a japonský velvyslanec Jânato. Šestnáct anglických torpédovek křižovalo kolem St Kildy, aby zabránilo přístup zpravodajům novin; neboť tato schůzka Nejvyšší Velmocenské Rady, kterou narychlo svolal všemohoucí Sir O‘Patterney, měla se konat s nejpřísnějším vyloučením veřejnosti. Vskutku také byl torpédem ponořen dánský velrybářský škuner Nyls Hans, který se pokusil v noci proklouznout řetězem torpédovek; kromě dvanácti mužů posádky zahynul přitom politický zpravodaj listu Chicago Tribune Mr Joe Hashek. Nicméně zpravodaj New York Heraldu pan Bill Prittom dlel po celou dobu, převlečen za sklepníka, na St Kildě, a jeho péru děkujeme za těch několik zpráv, které se i po dalších dějinných katastrofách zachovaly o této památné schůzce.
Pan Bill Prittom mínil, že tato vysoce politická konference se konala proto na místě tak opuštěném, aby byla vyloučena přímá ingerence Absolutna na její úrady. Všude jinde by se mohlo státi, že by se do shromáždění mužů tak vážných vloudilo Absolutno ve formě vnuknutí, osvícení, nebo dokonce zázraku, což by ve vyšší politice bylo samozřejmě něčím neslýchaným. Prvým účelem konference, zdá se, byla dohoda v koloniální politice; státy měly se shodnouti o tom, aby nepodporovaly náboženská hnutí na teritoriích jiných států. Podnětem k tomu byla německá agitace v Kongu a Senegambii, dále tajné vlivy francouzské při vzplanutí mahdismu v anglických oblastech muhamedánských a zejména japonské karburátorové zásilky do Bengálska, kde vřela strašlivá revolta nejrůznějších sekt. Porady děly se při zavřených dveřích; publikována jen zpráva, že Německu se přiznává zájmová sféra v Kurdistánu a Japonsku na některých řeckých ostrovech. Anglo-japonský a francouzsko-německo-ruský spolek nalezly zde, jak se podobá, obzvláštní srdečnosti.
Odpoledne přijel na zvláštní torpédovce pan G. H. Bondy a byl přijat ve slyšení Nejvyšší Rady.
Teprve kolem páté hodiny (podle anglického času) sešli se slavní diplomati k obědu a zde měl Bill Prittom poprvé příležitost slyšet zástupce Vysokých Smluvních Stran na vlastní uši. Po obědě mluvili o sportu a o herečkách. Sir O‘Patterney, s bělohřívou hlavou básníka a duchaplnýma očima, hovoří živě o lovu lososů s Jeho Excelencí premier ministrem Dudieu, jehož živé pohyby, hlasitá řeč a jisté „je ne sais quoi“ prozrazují starého advokáta. Baron Jânato, odmítaje každý nápoj, mlčky poslouchá a usmívá se, jako by měl plná ústa vody; dr. Wurm listuje v aktech, generál Buchtin se prochází po sále s knížetem Trivellinem, Horatio Bumm zcela sám sehrává na kulečníku série karambolů (viděl jsem jeho krásný triple-buzar přes ruku, jejž by ocenil každý znalec), zatímco Mr Kei, podobný velmi žluté a velmi seschlé stařence, louská jakýsi buddhistický růženec; jeť mandarínem ve své Říši slunce.
Náhle se všichni diplomati seskupí kolem pana Dudieu, který vykládá: „Ano, pánové, c’est ça. My nemůžeme k Němu zůstat lhostejni. Buď Ho uznat, nebo Ho popřít. My Francouzové jsme spíše pro to druhé.“
„Protože On u vás působí jako antimilitarista,“ řekl s jistou škodolibostí kníže Trivellino.
„Ne, pánové,“ zvolal Dudieu, „s tím nepočítejte. Francouzská armáda je nedotčena. Jako antimilitarista, bah! U nás už bylo tolik antimilitaristů! Pánové, dejte si na Něj pozor: On je demagog, komunista, un bigote, čertví co všechno – ale vždycky radikál. Oui, un rabouliste, c’est ça. Jde za nejdivočejšími populárními hesly. Táhne s davem. U vás, Jasnosti,“ obrátil se náhle ke knížeti Trivellinovi, „dělá nacionalistu a opíjí se iluzemi o Římské říši; ale pozor, Jasnosti, to dělá ve městech, zatímco na venkově drží s kutnami a páše mariánské zázraky. Jednou rukou pracuje pro Vatikán a druhou pro Kvirinál. Buď je v tom nějaký úmysl, nebo… já nevím co. Pánové, můžeme si to říci upřímně; máme s Ním všichni své těžkosti.“
„U nás,“ řekl zamyšleně Horatio Bumm, opíraje se o tágo, „se zajímá taky o sport. Indeed, a big sportsman. Favorizuje všechny druhy her. Docílil báječných rekordů ve sportu i v sektách. Je socialista. Drží s Vlhkými. Mění vodu v drinks. Onehdy se na banketu v Bílém domě všichni, eh, všichni strašně namazali; víte, pili jen vodu, ale On jim ji v žaludku obrátil v drinks.“
„To je divné,“ povídá Sir O,Patterney, „u nás vypadá spíše jako konzervativec. Chová se jako všemohoucí clergyman. Meetings, průvody, kázání na ulicích a such things. Myslím, že stojí proti nám liberálům.“
Tu ozval se s úsměvem baron Jânato: „U nás je jako doma. Velmi, velmi milý Bůh. Velmi se přizpůsobil. Velmi veliký Japonec.“
„Jakýpak Japonec,“ zachrchlal generál Buchtin, „co to mluvíte, báťuško? Je to Rus, pravý Rusák, Slovan. Široká ruská duše, Excelenci. Drží s námi mužiky. Tuhle náš archimandrit mu uspořádal procesí, deset tisíc svíček, a lidu, gaspadá, jako máku. Sjely se křesťanské duše z celé mátušky Rusi. I zázraky nám dělá, Otec náš,“ dodával generál, křižuje se a klaně se po pás.
Císařský kancléř německý se přiblížil, a když chvíli mlčky naslouchal, řekl: „Ano, umí vyhovět lidu. Všude přijímá mentalitu kraje. Na svůj věk je, hm, kupodivu pružný. My to pozorujeme v sousedství. V Čechách například se chová jako kolosální individualista. Každý tam má své Absolutno na vlastní pěst. U nás máme státní Absolutno. U nás Absolutno ihned vyspělo k vyššímu státnímu vědomí. V Polsku působí jako nějaký alkohol; u nás působí jako… jako… höhere Verordnung, verstehen Sie mich?“
„I ve vašich katolických zemích?“ tázal se s úsměvem kníže Trivellino.
„To jsou lokální diference,“ mínil dr. Wurm. „Pánové, tomu nepřikládejte váhy. Německo je tak jednotné jako nikdy dosud. Ale děkuji vám, kníže, za katolické Karburátory, které k nám pašujete. Jsou naštěstí špatné, jako všechny italské výrobky.“
„Ticho, ticho, pánové,“ skočil do toho Sir O’Patterney. „Neutralita v náboženských otázkách. Já, co se mne týče, chytám lososy na dvojitou udičku. Onehdy jsem chytil takhle dlouhého, vidíte? Čtrnáct liber.“
„A papežský nuncius…?“ tázal se tiše dr. Wurm.
„Svatá stolice žádá, abychom udrželi klid stůj co stůj. Chce, aby byl mysticismus policejně zakázán. V Anglii to nejde, a vůbec… Říkám vám, že vážil čtrnáct liber. Heaven, měl jsem se co držet, abych nepadl do vody!“
Baron Jânato se usmíval ještě zdvořileji: „Ale my nechceme neutralitu. On je veliký Japonec. Celý svět může přijmout japonskou víru. My chceme také jednou posílat misionáře a učit víře.“
„Pane barone,“ řekl Sir O’Patterney vážně, „víte, že výtečný poměr našich států…“
„Anglie může přijmout japonskou víru,“ usmíval se baron Jânato, „a bude ještě lepší poměr.“
„Počkej, báťuško,“ zvolal generál Buchtin, „žádnou japonskou víru. Když už nějaká víra, tak ať je pravoslavná. A víš proč? Předně proto, že je pravoslavná, a za druhé, že je ruská, a za třetí, že to chce Gosudar, a za čtvrté, že my máme, holenku, největší vojsko. Já, pánové, po vojensku: přímo a podle pravdy. Když tedy víra, tak tedy naše pravoslavná.“
„Ale o to nejde, pánové,“ řekl rozčilen Sir O’Patterney. „Proto tu nejsme!“
„Zcela správně,“ řekl dr. Wurm. „Musíme se shodnout na společném postupu vůči Bohu.“
„Kterému?“ řekl náhle čínský plnomocník Mr Kei, zvedaje konečně scvrklá víčka.
„Kterému?“ opakoval zaražen dr. Wurm. „Vždyť je snad jenom jeden.“
„Náš japonský,“ usmál se líbezně baron Jânato.
„Pravoslavný, báťuško, a žádný jiný,“ hlaholil generál, zrudlý jako krocan.
„Buddha,“ řekl Mr Kei a sklopil opět víčka, nyní zcela podoben vyschlé mumii.
Sir O’Patterney prudce povstal. „Gentlemen,“ řekl, „prosím, pojďte za mnou.“
Načež se páni diplomati odebrali opět do poradního sálu.
V osm hodin večer vyběhla Jeho Excelence generál Buchtin, fialová v obličeji, se zaťatými pěstmi. Za ním dr. Wurm, rozčileně rovnaje svá akta. Sir O’Patterney bez ohledů na zdvořilost odcházel s kloboukem na hlavě, velmi rudý, následován zamlklým M. Dudieu. Kníže Trivellino odcházel bled, za ním baron Jânato, ustavičně se usmívaje. Poslední vyšel Mr Kei, s očima sklopenýma, přemílaje v prstech předlouhý černý růženec.
Tím končí se zpráva, kterou pan Bill Prittom uveřejnil v Heraldu. Oficiální komuniké o této konferenci vydáno nebylo – krom výše řečeného o zájmových sférách –, a stalo-li se nějaké usnesení, nebylo asi mnoho platno. Neboť již se, jak se gynekologicky říká, „v lůně dějin“ chystaly nečekané události.
Hlasité předčítání
