XXVII. Na tichomořském atolu
„Ať mne čert,“ řekl kapitán Trouble, „není-li tamten čahoun jejich vůdcem.“
„To je Jimmy,“ poznamenal G. H. Bondy. „Víte, dřív tady sloužil. Já jsem myslel, že už je docela krotký.“
„A čert mně byl dlužen,“ končil kapitán, „že jsem tady musel přistát. Taková mizerná… Hereheretua!!! Co?“
„Poslyšte,“ řekl G. H. Bondy, odkládaje pušku na stůl verandy. „Je to jinde taky tak?“
„To si myslím,“ hlaholil kapitán Trouble. „Tuhle hned na Rawaiwai snědli kapitána Barkera i s celou posádkou. A na Mangaji slupli tři takové milionáře, jako jste vy.“
„Bratry Sutherlandy?“ tázal se Bondy.
„Myslím. A na ostrově Starbucku si upekli vládního komisaře. Víte, tlustého MacDeona, znáte ho?“
„Neznám.“
„Vy ho neznáte?“ křičel kapitán. „A jak dlouho tu, člověče jste?“
„Už na devátý rok,“ řekl pan Bondy.
„To byste ho mohl znát,“ mínil kapitán. „Už na devátý rok? Byznys, co? Nebo taky takový maličký útulek, co? Kvůli nervům?“
„Ne,“ řekl pan Bondy. „Víte, já jsem předvídal, že se to tam nahoře semele, a proto jsem šel z cesty. Já jsem myslel, že tady bude větší klid.“
„Aha, klid! Neznáte naše velké černé chlapíky. Holenku, tady je tak trochu vojna pořád.“
„Ó,“ bránil se G. H. Bondy, „tady byl opravdu pokoj. Docela hodní hoši, ti Papuáni nebo jak jim říkáte. Teprve v poslední době tak trochu… začínali… Víte, já jim dobře nerozumím, co chtějí.“
„Nic zvláštního,“ mínil kapitán. „Jenom nás sníst.“
„Z hladu?“ divil se Bondy.
„Nevím. Spíš z pobožnosti. Takový obřad, rozumíte? Cosi jako přijímání či co. Vždycky to v nich znova propukne.“
„Ach tak,“ řekl pan Bondy zamyšlen.
„Každý má svého koníčka,“ bručel kapitán. „Zdejší koníček je: sníst cizince a vyudit mu hlavu.“
„Ještě ke všemu udit?“ řekl Bondy s odporem.
„Ach, to je až po smrti,“ těšil ho kapitán. „Schovají si uzenou hlavu na památku. Viděl jste ty sušené hlavy v Aucklandě v Etnografickém muzeu?“
„Ne,“ řekl Bondy. „Myslím, že… že… bych nevypadal moc lákavě, kdybych byl uzený.“
„Jste na to trochu moc tlustý,“ poznamenal kapitán kriticky. „Hubeného člověka to tak nápadně nezmění.“
Bondy naprosto nevypadal uspokojen. Seděl schlíple na verandě svého bungalovu na korálovém ostrově Hereheretua, který byl koupil právě před Největší Válkou. Kapitán Trouble se povážlivě chmuřil na houštinu mangrovníků a banánů, která obklopovala bungalov.
„Kolik tu je domorodců?“ zeptal se najednou.
„Asi sto dvacet,“ řekl G. H. Bondy.
„A nás v bungalovu?“
„Sedm, i s čínským kuchařem.“
Kapitán vzdychl a podíval se k moři. Tam kotvila jeho loď Papeete; ale aby se na ni dostal, musil by projít úzkou uličkou mezi mangrovníky, což se nezdálo zrovna doporučení hodno.
„Poslyšte, mistře,“ ozval se po chvíli, „oč se vlastně tam nahoře perou? O nějaké hranice?“
„Míň.“
„O kolonie?“
„Míň.“
„O… obchodní smlouvy?“
„Ne. Jenom o pravdu.“
„O jakou pravdu?“
„O absolutní pravdu. Víte, každý národ chce mít absolutní pravdu.“
„Hm,“ řekl kapitán. „Co to vlastně je?“
„Nic. Taková lidská vášeň. Slyšel jste, že tam, v Evropě a vůbec, přišel na svět tento… no, rozumíte, Bůh.“
„Slyšel.“
„Tak proto je to všechno, chápete?“
„Nechápu, staroušku. Já bych řek, že by pravý Bůh, víte, udělal na světě pořádek. Tamto nemůže být pravý a normální Bůh.“
„Ba ne, muži,“ povídal G. H. Bondy (zřejmě rád, že jednou si může promluvit s nezávislým a zkušeným člověkem). „Říkám vám, že to je pravý Bůh. Ale něco vám povím: On je příliš veliký.“
„Myslíte?“
„Ano. On je nekonečný. V tom je ta svízel. Víte, každý si na Něm odměří svých pár metrů, a myslí si, že to je celý Bůh. Přisvojí si Ho takovou malou třásničku nebo odřezek, a myslí, že Ho má celého. Eh?“
„Aha,“ řekl kapitán. „A má vztek na ty, kteří mají jiný kousek.“
„Právě. Aby sebe sama přesvědčil, že Ho má celého, musí zabít ty ostatní. Víte, právě proto, že mu tak strašně na tom záleží, aby měl celého Boha a celou pravdu. Proto nemůže strpět, aby měl jiný jiného Boha a jinou pravdu. Kdyby to připustil, musel by přiznat, že má jen pár mizerných metrů nebo galonů nebo žoků boží pravdy. Víte, kdyby nějaký Snippers strašně důležitě věřil, že jen Snippersovo trikotové prádlo je nejlepší na světě, musel by upálit Massona i s Massonovým trikotovým prádlem. Ale Snippers není tak hloupý, pokud se týče prádla; je tak hloupý, pokud se týče anglické politiky nebo náboženství. Kdyby věřil, že Bůh je něco tak solidního a potřebného jako trikotové prádlo, nechal by, aby si Ho každý opatřil dobrovolně. Ale víte, nemá v Něj tolik obchodní důvěry; proto vnucuje lidem Snippersova Boha nebo Snippersovu Pravdu nadáváním, válkami a jinou nesolidní reklamou. Já jsem obchodník a rozumím konkurenci, ale tohle –“
„Počkejte,“ zadržel ho kapitán Trouble a zamířiv střelil do mangrového houští. „Tak. Myslím, že je o jednoho míň.“
„Zemřel pro víru,“ poznamenal Bondy snivě. „Zabránil jste mu násilím, aby mne snědl. Padl pro národní ideál lidožrouta. V Evropě se lidé odjakživa jedli pro samé ideály. Vy jste slušný člověk, kapitáne, ale možná že byste mne sežral pro nějakou zásadní nautickou otázku. Já už nevěřím ani vám.“
„Máte dobře,“ zavrčel kapitán. „Když se na vás podívám, myslím, že jsem –“
„– náruživý antisemita, já vím. To nic nedělá, já jsem se dal pokřtít. A víte, kapitáne, co vjelo do těch černých tatrmanů? Předevčírem vylovili z moře japonské atomové torpédo. Postavili to tamhle pod těmi kokosovými palmami a klaní se tomu. Mají teď svého boha. Proto nás musejí sníst.“
Z mangrového háje zazněl válečný řev.
„Slyšíte je?“ bručel kapitán. „Namouduši, raději bych… znovu dělal… zkoušku z geometrie…“
„Poslyšte,“ zašeptal Bondy, „nešlo by to, abychom se dali na jejich víru? Co se mne týká –“
Vtom zahřímal z Papeete dělový výstřel.
Kapitán lehce vykřikl radostí.
Hlasité předčítání
