III. Panteismus
Prezident Bondy má trochu pocit, jako by byl ve snách. Marek ho ukládá s mateřskou péčí do křesla a honem shání koňak. „Na, vypij to rychle,“ drmolí, podávaje mu roztřesenou rukou kalíšek. „Viď, tobě také přišlo špatně?“
„Naopak,“ mluví nejistým jazykem Bondy. „Bylo to… tak krásné, člověče! Bylo mně, jako bych lítal či co.“
„Ano ano,“ řekl Marek spěšně, „to právě myslím. Jako by člověk lítal nebo vůbec jaksi se vznášel, viď?“
„Náramně blažený pocit,“ řekl pan Bondy. „Já myslím, že se tomu říká nadšení. Jako by tam bylo něco – něco – –“
„– něco svatého?“ tázal se Marek váhavě.
„Snad. Docela jistě, člověče. Jakživ nechodím do kostela, Rudo, jakživ ne, ale mně bylo v tom sklepě jako v kostele. Prosím tě, co jsem tam dělal?“
„Klečel,“ zahučel Marek trpce a jal se přecházet po pokoji.
Prezident Bondy si rozpačitě hladil lysinu. „To je zvláštní. Ale jdi, já jsem klečel? A prosím tě, co – co vlastně – v tom sklepě – tak divně na člověka působí?“
„Karburátor,“ zavrčel Marek hryzaje si rty. Jeho tvář jako by ještě více přepadla a zesinala.
„Ale sakra,“ divil se Bondy. „A čím to?“
Inženýr Marek jen škubl rameny a přecházel po pokoji se svěšenou hlavou.
G. H. Bondy ho sledoval očima v dětském podivu. Marek je blázen, řekl si; ale co u všech všudy v tom sklepě člověka přepadá? Taková mučivá blaženost, taková ohromná jistota, úžas, zdrcující zbožnost nebo co – Pan Bondy vstal a nalil si nový kalíšek koňaku. „Ty, Marku,“ řekl, „už to mám.“
„Co máš?“ vyhrkl Marek a stanul.
„To ve sklepě. Ten divný duševní stav. To je nějaká otrava, viď?“
„Otrava jistě,“ zasmál se Marek vztekle.
„Já jsem si to hned myslel,“ prohlásil Bondy rázem uspokojen. „Tedy ten tvůj aparát produkuje něco, hm, něco jako ozón, že? Nebo spíš nějaký jedovatý plyn. A když se toho člověk nadýchá, tak ho to… drobet… otráví nebo rozjaří, že? Rozhodně, člověče, to není nic jiného než otravné plyny; asi se nějak vyvinují spalováním uhlí v tom – v tom tvém Karburátoru. Nějaký svítiplyn, nebo rajský plyn, nebo fosgen, nebo takového něco. Proto tam máš ten ventilátor. A proto chodíš do sklepa s plynovou maskou, viď? Máš tam zatracené plyny.“
„Kdyby to byly jen plyny,“ vybuchl Marek hroze pěstmi. „Vidíš, Bondy, proto musím ten Karburátor prodat! Prostě já to nesnesu, nesnesu, nesnesu,“ vykřikoval skoro pláče. „Já jsem netušil, že bude můj Karburátor tohle dělat! Takovou – strašnou – neplechu! Považ si, tohle mně provádí od začátku! A každý to cítí, kdo se mu přiblíží. Ty ještě nic nevíš, Bondy. Ale můj domovník si to odnesl.“
„A chudák,“ podivil se pan prezident soucitně. „Umřel od toho?“
„Ne, ale obrátil se,“ vykřikl Marek zoufale. „Tobě to řeknu, Bondy: Můj vynález, můj Karburátor má hroznou vadu. Ty jej přes to všechno koupíš anebo vezmeš ode mne darem; ty jistě, Bondy, i kdyby se z něho sypali čerti. Tobě, Bondy, tobě je to jedno, jen když z toho vytřískáš miliardy. Ty je vytřískáš, člověče. Je to ohromná věc, ale já s ní už nechci nic mít. Ty nemáš tak citlivé svědomí jako já, slyšíš, Bondy? Miliardy to vynese, tisíce miliard; ale musíš si vzít na svědomí strašlivé zlo. Rozhodni se!“
„Dej mi pokoj,“ bránil se Bondy. „Dělá-li to jedovaté plyny, úřady to zakážou a konec. Znáš naše malé poměry. Takhle v Americe –“
„Žádné jedovaté plyny,“ vyhrkl inženýr Marek. „Něco tisíckrát horšího. Dávej pozor, Bondy, co ti řeknu; je to nad lidský rozum, ale není v tom ani kousek švindlu. Tak tedy ten můj Karburátor opravdu spaluje hmotu, dočista spaluje, že z ní nezbude ani prášku; nebo spíš ji rozbije, rozpráší, rozloží v elektrony, zkonzumuje, vymele, já nevím, jak to nazvat; zkrátka úplně ji spotřebuje. Nemáš ani ponětí, jaká ohromná energie je v atomech. S půl centem uhlí v kotli můžeš obeplout parníkem celý svět, osvětlovat celou Prahu, pohánět celou Rustonku nebo co chceš; uhlovým oříškem budeš topit a vařit pro celou rodinu. A nakonec nebude třeba ani uhlí; zatopíme si prvním oblázkem nebo hrstí hlíny, kterou sebereme před domem. Každý kousek hmoty má v sobě víc energie než ohromný parní kotel; jen ji vyždímat! jen umět hmotu dokonale spálit! Bondy, já to umím; můj Karburátor to umí; uznáš, Bondy, že tohle stojí za práci dvaceti let.“
„Vidíš, Rudo,“ začal pan prezident pomalu, „je to hrozně divné: ale já ti jaksi věřím. Namouduši ti věřím. Víš, když jsem stál před tím tvým Karburátorem, cítil jsem, že je tu něco strašně velikého, něco, co člověka přímo zdrcuje. Já si nemohu pomoci: já ti věřím. Tam dole, ve sklepě, máš něco tajemného. Něco, co převrátí celý svět.“
„Ach, Bondy,“ šeptal Marek úzkostně, „v tom je právě ten háček. Počkej, všechno ti povím. Četl jsi někdy Spinozu?“
„Nečetl.“
„Já také ne; ale teď, víš, teď začínám číst takové věci. Nerozumím tomu, pro nás techniky je to hrozně těžká věc, ale něco na tom je. Věříš snad v Boha?“
„Já? Inu,“ přemýšlel G. H. Bondy, „já namouduši nevím. Třeba je Bůh, ale na nějaké jiné hvězdě. U nás ne. Kdepak! Do naší doby se něco takového ani nehodí. Prosím tě, co by tu dělal?“
„Já nevěřím,“ řekl Marek tvrdě. „Já nechci věřit. Byl jsem vždycky ateista. Věřil jsem ve hmotu a v pokrok, a v nic jiného. Jsem vědecký člověk, Bondy; a věda nemůže Boha připustit.“
„Ze stanoviska obchodu,“ prohlásil pan Bondy, „je to docela lhostejné. Chce-li, ať spánembohem je. My se navzájem nevylučujeme.“
„Ale z hlediska vědy, Bondy,“ zvolal inženýr přísně, „je to absolutně nesnesitelné. Buď on, nebo věda. Já netvrdím, že Bůh není; já jenom tvrdím, že nesmí být, nebo aspoň že se nesmí projevovat. A já věřím, že věda ho krok za krokem vytlačuje nebo aspoň zamezuje jeho projevy; a já věřím, že to je jejím největším posláním.“
„Možná,“ řekl pan prezident pokojně. „Tak jen dál.“
„A teď si představ, Bondy, že – Nebo počkej, takhle ti to řeknu: Víš, co je to panteismus? To je víra, že ve všem, co existuje, se projevuje jeden Bůh, nebo Absolutno, jak chceš. V člověku i v kameni, v trávě, ve vodě, všude. A víš, co učí Spinoza? Že hmotnost je jenom projev nebo jedna stránka božské substance, kdežto druhá stránka je duch. A víš, co učí Fechner?“
„Nevím,“ přiznal se prezident Bondy.
„Fechner učí, že všecko, vůbec všecko je oduševněno, že Bůh oduševňuje všechnu hmotu na světě. A znáš Leibnize? Leibniz učí, že hmota je složena z duševních bodů, z monád, které jsou boží podstaty. Co tomu říkáš?“
„Nevím,“ řekl G. H. Bondy, „já tomu nerozumím.“
„Já také ne; je to strašně spletité. Ale představ si, že dejme tomu opravdu v každé hmotě je Bůh, že je v ní nějak zavřen. A když tu hmotu nadobro rozbiješ, vyletí ven jako ze škatulky. Je najednou jako odvázaný. Vyvine se z hmoty, jako se vyvine svítiplyn z uhlí. Spálíš jeden atom, a máš najednou plny sklep Absolutna. To ti je úžasné, jak se to hned rozprostraní.“
„Počkej,“ ozval se pan Bondy. „Řekni to ještě jednou, ale pomalu.“
„Mysli si tedy,“ opakoval Marek, „že, dejme tomu, v každé hmotě je obsaženo Absolutno v jakémsi vázaném stavu, řekněme jako vázaná, inertní energie; nebo jednoduše, že Bůh je všudypřítomný, že tedy je přítomen v každé hmotě a v každé částečce hmoty. A teď si představ, že kus hmoty úplně zničíš, zdánlivě beze zbytku; ale protože každá hmota je vlastně Hmota plus Absolutno, zničil jsi jenom hmotu a zůstal ti nezničitelný zbytek: čisté, uvolněné, činné Absolutno. Zbylo chemicky nerozložitelné, nehmotné reziduum, jež nevykazuje spektrálních čar, ani atomové váhy, ani chemické slučivosti, ani Mariottova zákona, ničeho, ničeho, praničeho z vlastností hmoty. Zůstal čistý Bůh. Chemické nic, které působí s ohromnou energií. Protože je to nehmotné, není to vázáno na zákony hmoty. Už z toho plyne, že se to projevuje protipřírodně a přímo zázračně. To všechno vyplývá z předpokladu, že jest Bůh přítomen ve hmotě. Dovedeš si myslet, že, dejme tomu, v ní je?“
„Dovedu,“ pravil Bondy. „A dál?“
„Dobrá,“ řekl Marek a povstal, „tedy je to tak opravdu.“
Hlasité předčítání
